Před devíti lety, v říjnu 2008, dorazil do redakce časopisu Nature dopis. Jeho pisatelem byl ekolog David Grémillet, jenž působil v jednom z francouzských ústavů CNRS. „Během loňského roku jsem ,způsobil‘ devítitunovou uhlíkovou stopu, z toho tak dvě třetiny připadly na lety letadlem. Jinak nemám ani auto. Taková čísla jsou zvláště tíživá pro terénní ekology, kteří mají upozorňovat na environmentální dopady klimatických změn a měli by ovlivňovat veřejnost i politiky,“ napsal Grémillet v odpovědi na předchozí editorial v témže magazínu, který vědce vyzýval, aby více zvažovali svou účast na konferencích.
Jako příklad Grémillet uváděl biology, kteří cestují po celé Zemi, aby chránili biodiverzitu, ohrožené druhy zvířat nebo celých ekosystémů. „Vezměte si rychle se rozvíjející obor konzervační biologie. Většina těch nejlepších vědců sídlí na severní polokouli, ale jejich působiště jsou především v zemích jižní hemisféry. Vědci a studenti se tak stávají ,věčnými letci‘, kteří se přemisťují mezi terénními lokalitami a oborovými mítinky,“ psal ekolog, který je dnes světovou špičkou v oboru mořského ptactva, za nímž často vyrážel z Francie až do jižní Afriky.
Nová disciplína: o létání vědců
Sonda Cassini po dvaceti letech dosloužila. Shořela v atmosféře Saturnu |
Od sepsání onoho dopisu už víme o dopadech „vědeckého létání“ daleko víc. To se totiž samo stalo předmětem bádání. Už v roce 2009 H. E. Fox zjistil na menším vzorku třinácti ekologů, že jejich produkce skleníkových plynů byla desetkrát větší, než tehdy činil globální průměr na osobu. Studie byla otištěna v magazínu Frontiers in Ecology and the Environment. A pochopitelně: nejvíce na vině bylo zase cestování, hlavně lety.
K dobré vědě cestování neodmyslitelně patří. Vědci si potřebují vyměňovat informace, nasávat nápady z jiného prostředí a to své jimi zpětně ovlivňovat. Proto létají na mezinárodní konference, kde naživo debatují s mnoha oborovými kolegy, proto působí či přednášejí na cizích univerzitách. Ale nemá to jen pozitiva.
V roce 2012 uskutečnilo Tyndallovo středisko pro výzkum klimatické změny v britském Norwichi průzkum mezi svými 79 vědci, z nějž vyplynulo, že v průměru každý z nich letěl 2,3krát ročně na akce spjaté s prací. Není to tolik, kolik nalétají byznysmeni první třídou, ale jistý dopad na přírodu to má. Čím dál více přírodovědců si proto klade otázky, zda je poctivé kázat o šetrnosti k modré planetě, když ji sami opakovaně způsobují šrámy. „Člověk se ptá, zda výstupy ekologů vyváží jimi vytvářenou karbonovou stopu,“ tázal se již před lety Grémillet.
Vědci létají na konference o životním prostředí. To tím paradoxně trpí.
Pro bližší představu, co asi jeden let na konferenci způsobí, poslouží jiná studie. Autory jsou Diomidis Spinellis a Panos Louridas, kteří roku 2013 dospěli v časopise PlosONE ke zjištění, že podíl cestujících badatelů na produkci oxidu uhličitého je dosti malý. Pakliže se veškerá doprava podílí asi na čtvrtině globální produkce CO2 (a letectví toliko dvěma procenty), tak celkový podíl vědců letících prezentovat svůj „paper“ činí 0,003 procenta z celoroční masy. „Ale i tak tvoří emise CO2 z jediného konferenčního tripu v průměru asi sedm procent roční stopy jedné osoby, takže by vědci měli jít v zodpovědnosti příkladem,“ píší výzkumníci z Atén, kteří se dopočetli průměrné ceny jedné prezentace: činí asi 800 kilogramů emisí CO2. Jiný autorský tým zase loni v magazínu eLife spočetl, že jeden jediný transatlantický přelet – třeba z Londýna do Bostonu, kde sídlí Harvardova univerzita nebo MIT – odpovídá svou ekologickou zátěží celoročnímu dojíždění autem na vzdálenost 25 kilometrů a zpět.
Raději na kole, se soláry a větrem
Spousta přírodovědců není s tímto otiskem své činnosti spokojena. Chtějí dělat věci jinak, naprosto čistě. Jako manželé Stephanie a Fraser Januchowski-Hartleyovi. Před dvěma lety se vydali z domovského Totnes na mezinárodní kongres konzervačních biologů v Montpellier. Místo aby se z Anglie do jižní Francie pohodlně přemístili letadlem, nalodili se a pak projeli 600 kilometrů v zemi galského kohouta na bicyklu a vlakem, jímž se vrátili po konferenci domů. Tím, že neletěli, ušetřili prý skoro půl tuny emisí, takže za svůj přístup získali Swarowski Optik Green Travel Award od Společnosti pro konzervační biologii. Ta se snaží takto zodpovědné počínání podporovat.
Červnové vydání magazínu Nature upozornilo na rozvíjející se trend „zelené kultury“ ve vědě. „Cítila bych se rozpolcená, kdybych se nesnažila něco dělat i ve vlastním životě,“ říká Stephanie. Klimatolog Erich Osterberg z Dartmouth College v New Hampshire spolu s rodinou zase používá doma co nejšetrnější spotřebiče a snížil i spotřebu masa, aby nebyl nařčen z pokrytectví, že „káže vodu a pije víno“. A když už doletí do terénu vrtat vzorky ledu, nepoužívá coby zdroj generátor napájený benzinem. Nechal si vyrobit vrtnou soupravu, jíž pohání solární energie, větrná turbína a pakl baterií. „Pro mě jako světoobčana je to takhle důležité,“ říká Osterberg.
Jiný klimatolog, Jason Box z Dánské geologické služby, preferuje při výzkumech v Grónsku místo sněžného skútru či helikoptéry lyže. Je rovněž členem iniciativy Dark Snow, která připravuje šestitýdenní pokusnou expedici, která se má po ledových příkrovech pohybovat za použití bezemisního vozítka WindSled. To je navrženo dle inuitských saní, ale je taženo větrem a drakem. Testováno již bylo v Arktidě i Antarktidě; teď má urazit až 1200 kilometrů. „Za tu dobu ušetříme zhruba sto barelů paliva,“ tvrdí Box.
Jsou to sice – z globálního pohledu – jen drobné kroky, nicméně loňská studie týmu Shahzeen Attariové z Indiana University, jež vyšla v časopise Climatic Change, ukázala, jak je osobní přístup vědců důležitý pro veřejnost. Výzkumníky, kteří se sami chovají takto uvědoměle, pak vnímají občané coby daleko poctivější a jsou také ochotnější v témže duchu jednat i ve svých životech – žít co nejvíce „udržitelně“.
Vědci či lékaři, kteří nadměrně létali na kongresy konající se na Havaji, Filipínách či na Seychelách, bývali dříve pranýřováni hlavně za utrácení peněz. K tomu se teď přidává i kritika za neekologický přístup. Co s tím? Dá se obejít bez vědeckých konferencí, na něž se sletí odborné špičky, aby si do očí vyříkaly chyby nebo našly nové nápady během vzájemné spolupráce?
Zdraví vás avatar
Těžko. Hledají se však alternativní řešení. Nabízí se hlavně virtuální konference, online mítinky a rozpravy přes Skype či jiné komunikátory, ovšem není to ono. Technologie však pádí vpřed, dle mnohých je jen otázkou času, kdy se konference přesunou do virtuálních zasedaček.
Lidé jako Chris Welch, jenž vedl inovační divizi ve zdravotnickém kolosu Merck, najímají webové designéry, aby pro vědce i byznysmeny vystavěli co nejpraktičtější virtuální kongresy. Patří k tomu avatary, které mohou volně přecházet mezi prezentacemi dalších aktérů, hlásí se o slovo a mají k vyvěšeným „posterům“, jak se prezentacím říká, věcné připomínky v reálném čase. Jedna z takových aplikací funguje podobně jako hra Second Life, ale firma Linden Lab vyvíjí lepší platformu Sansar. Podle jedné studie jsou vědci v takovém prostředí daleko asertivnější a dokážou oslovovat i seniorní výzkumníky a manažery. Na e-konference je též rychlejší a lacinější přístup, nehledě na jejich ekologickou přívětivost. Pro mladé účastníky budou dle Welche již brzy racionální volbou.
Jenže vzdát se zážitků z jiných měst (a zajímavých lidí) se nechce jen tak všem. Australští badatelé zaslali minulý měsíc do časopisu Nature Ecology and Evolution apel na ekologičtější postoj ke konání konferencí, k němuž přidali i svůj miniprůzkum. Ze 116 vědeckých sjezdů konaných v 31 zemích a v osmnácti vědeckých odvětvích pouze pět z konferencí nabízelo účastníkům koupi jakýchsi „emisních povolenek“, aby tím neutralizovali svou karbonovou stopu. A jen jedenáct akcí akcentovalo snahu o snížení ekologické zátěže (čistá doprava ve městě, důraz na místní stravu, texty na recyklovaném papíru, absence jednorázového nádobí, kalkulačka k výpočtu osobní uhlíkové stopy a podobně). Týkalo se to zejména mítinků environmentalistů.
Oslovení pořadatelé prý ovšem deklarovali zájem o zelenější přístup, o němž však dříve ani nepřemýšleli. „My jako vědci bychom měli upřednostňovat akce s udržitelným pojetím. Pokud budeme takovéto informace a přístupy vyžadovat, konference se o ně postarají. I malá investice našich akademických komunit může vést k pozitivním dopadům a ukazovat správnou cestu,“ uzavírají Australané.
