Pokušení zištné lži bývá silné. To se ukáže v pokusech, kdy dobrovolníci házejí kostkou a dostávají peníze za každé oko, které jim padne. Pokud hody nikdo nekontroluje, někteří dobrovolníci si opatrně přidávají. Jestliže hodí dvojku, nenahlásí nejvyšší možnou šestku, ale spokojí se třeba jen se čtyřkou. Střet mezi touhou po zisku a snahou zachovat si sám před sebou tvář vyústí v jakýsi kompromis.
Lžeme však i s dobrými úmysly. Do této kategorie patří milosrdné lži. Americko-izraelský tým pod vedením psycholožky Shoham Choshen-Hilleové z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě prokázal, že poněkud překvapivým motivem ke lži může být snaha vypadat čestně. Studii Choshen-Hilleové a jejích spolupracovníků přinesl vědecký časopis Journal of Experimental Psychology: General.
Dobrá pověst se cení
Stále ještě platí to, co napsal před více než čtyřmi staletími William Shakespeare v dramatu Othello: „Kdo ukradne mé dobré jméno, vezme mi, čím si nepomůže a bez čeho já jsem ubožák.“ Touha po udržení „čistého štítu“ obvykle nutí člověka k pravdomluvnosti.
Ale představme si situaci, kdy učitel rozdá třídě opravené písemné práce, vybere si je od studentů zpět a pak prověrky ztratí, aniž by si zapsal známky do učitelského notesu. V téhle situaci požádá studenty, aby mu sami nahlásili, jakou známku dostali. Písemka byla těžká a dobrých známek bylo pomálu. Jak se zachová student, který v písemce nečekaně uspěl?
Když popravdě nahlásí dobrou známku, může vypadat jako nepoctivec, který zneužil situace a známku si vylepšil. Nebude proto v pokušení nahlásit o něco horší známku? Nezalže jen proto, aby neupadl v podezření z nepoctivosti?
Shoham Choshen-Hilleová se svými americkými kolegy Alexem Shawem a Eugenem Carusem testovali lhaní pro udržení dobré pověsti v několika experimentech. Vyšli z předpokladu, že lidé budou lhát ve svůj neprospěch v situacích, kdy pravda vypadá „až příliš dobře“ a může vzbuzovat nedůvěru.
Hlavně nevypadat jako podvodník
Vědci získali ke spolupráci 115 izraelských advokátů. Ti si měli představit, že pracují za pevnou hodinovou sazbu a klientovi oznámili odhadovaný objem práce na jeho případu na 60 až 90 hodin. Polovina advokátů pak dostala v zadání, že odpracovali 60 hodin, zatímco druhá polovina dobrovolníků odpracovala 90 hodin. Klienti neměli kontrolu nad tím, kolik hodin advokát skutečně řešením jejich případu strávil. Vědce zajímalo, kolik hodin práce by advokáti klientovi naúčtovali.
Právníci pracující 60 hodin by účtovali v průměru 62,5 hodiny. Sedmnáct procent z nich lhalo ze zištnosti, aby si vydělali víc, než si zasloužili.
Ve skupině, která měla strávit prací na případu 90 hodin, účtovali advokáti v průměru 88 hodin. Osmnáct procent právníků lhalo a uvedlo menší počet hodin jen proto, aby nevypadali, že klienty berou na hůl.
Pro další experiment nabrali vědci dobrovolníky z řad izraelských vysokoškoláků. Ti na počítači házeli kostkou a za každou padlou pětku nebo šestku dostali odměnu ve výši zhruba patnácti amerických centů. Hra probíhala v soukromí, na dobrovolníky nikdo nedohlížel a bylo jen na nich, jaké výsledky nahlásí a jakou odměnu si odnesou.
Dobrovolníci však netušili, že programy pro hod kostkou jsou upravené. Zatímco polovině dobrovolníků padaly pětky a šestky zcela náhodně, druhé polovině padaly jen a jen vítězné hody. Pětky a šestky se přitom střídaly nepravidelně, například v sérii 5, 6, 6, 5 a to dvanáctkrát po sobě. Dobrovolníci proto snadno propadali dojmu, že jde o neuvěřitelně šťastnou souhru náhod.
Studenti, kterým padala kostka náhodně, si skóre vrhů o něco málo vylepšovali. Čtvrtina dobrovolníků, kterým „přála štěstěna“, však nahlásila významně nižší počet pětek a šestek, a to z obavy, aby nevypadali jako podvodníci.
Kdo lže pro čest?
Ke lhaní nás motivuje řada faktorů. Že k nim patří i snaha neztratit dobrou pověst u cizích lidí, je pro psychology překvapením. Shoham Choshen-Hilleová a její američtí kolegové prokázali, že v určitých situacích se člověk uchýlí ke lži dokonce, i když na tom finančně tratí. Musí v sobě potlačit hned dvě přirozené reakce – pravdomluvnost a touhu vyhnout se finanční ztrátě.
Přitom se nejedná o „ztrátu tváře“ před blízkými lidmi, jako jsou členové rodiny, kamarádi nebo spolupracovníci. Dobrovolníci se s vědci před experimentem nikdy nepotkali a bylo nepravděpodobné, že by na ně narazili po skončení experimentu. Podíl „lhářů pro čest“ byl ve všech skupinách poměrně nízký. Vědce proto zajímá, čím se tito lidé liší od ostatních, jaké vlastnosti je k „čestné lži“ předurčují.
Pokud se vrátíme k případu ztracených písemek, je docela pravděpodobné, že aspoň někteří studenti si nahlásí o něco horší známku jen proto, aby nevypadali jako podvodníci. V podobných situacích zřejmě nelžou pro udržení dobrého jména dvě skupiny lidí. Do té první patří lidé s velmi dobrou pověstí, kteří se těší všeobecné důvěře. Ti se mohou spolehnout, že jim okolí uvěří i nepravděpodobný výsledek, a ztrátu dobré pověsti neriskují. Druhou skupinu tvoří lidé, kterým je mínění druhých lhostejné a na dobrém jméně jim nezáleží.
