Lidé po sedmdesátce jsou citově stabilnější. Jejich mozek také zpracovává emoce jinak než v mládí. Tak lze shrnout výsledky nového výzkumu vědců z univerzity v Sydney, který minulý týden zveřejnil odborný časopis Journal of Neuroscience.
Leanne Williams s kolegy požádala 242 dobrovolníků ve věku od 12 do 79 let, aby si prohlédli sérii fotografií ukazujících různé výrazy obličeje. Při tom vědci sledovali jejich mozky pomocí zobrazovací metody zvané funkční magnetická rezonance. Účastníci pokusu měli vybrat tváře, v nichž se zračily obavy a strach nebo štěstí. Výzkumníci je zamíchali mezi snímky znázorňující hněv, znechucení či třeba smutek.
Výsledky naznačily, že starší lidé lépe identifikují šťastný výraz, zatímco -náctiletí najdou ve tváři snadněji spíše obavy a strach. Jak ukázala magnetická rezonance, byla u osob vyššího věku při zpracování negativních pocitů mnohem aktivnější oblast střední prefrontální kůry. Tato část mozku je spojená s ovládáním emocí. Výsledky také naznačují, že starší lidé dovedou mnohem lépe kontrolovat reakci na negativní události.
Dlouholeté zkušenosti, nebo genetické naprogramování?
„Studie je velmi zajímavá. Prokazuje totiž, že stáří nepřináší nutně jen negativa, ale že mohou být posíleny pozitivní vlastnosti. Lidé jsou ve vyšším věku rozvážnější, klidnější, dívají se na mnoho věcí s nadhledem,“ poznamenává Iva Holmerová, ředitelka Gerontologického centra v Praze. S tím souhlasí také Eva Topinková, přednostka Geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN: „Míra úzkostnosti s přibývajícím věkem klesá.“ Mozek totiž musí kompenzovat řadu negativních dopadů - starší lidé často ztratí partnera, žijí osaměle, jsou nuceni vystačit s poměrně omezeným množstvím peněz. Kdyby byli stejně neurotičtí jako v mládí, nemohli by podle profesorky Topinkové vůbec normálně fungovat. „Domnívám se, že australský výzkum ukazuje neobvyklý příklad přizpůsobivosti mozkové kůry ve staří. Může být vyvolána dlouholetou životní zkušeností. Možná je však také naprogramována geneticky,“ spekuluje neurolog Aleš Stuchlík z Fyziologického ústavu Akademie věd ČR.
Přesná příčina rozdílu mezi mladým a starým mozkem však zůstává nejasná. Experimenty provedené na hlodavcích ukázaly, že vysoká hladina stresových hormonů, takzvaných glukokortikoidů, může omezovat aktivitu střední prefrontální kůry. „Změny ve fungování lidského mozku mohou být zapříčiněny právě působením těchto hormonů,“ uvádí v časopise New Scientist jedno z vysvětlení Jason Radley ze Salkova institutu biologických věd v kalifornské La Jolla.
„Nedávné výzkumy také naznačily, že se u seniorů na zpracování emocí podílejí trochu jiné oblasti mozku.
Mladý mozek využívá spíše podkorové struktury, u starších lidí se tyto procesy přesunuly více do mozkové kůry,“ vysvětluje Aleš Stuchlík. Nervové buňky tak patrně poněkud „napravují“ sníženou funkčnost podkorových struktur ve staří.
„Zobrazovací metody v poslední době ukázaly, že mladí používají při řešení určitých problémů spíše úzce specializované oblasti,“ poznamenává profesorka Topinková. Mozek starších lidí reaguje naopak ve stejné situaci zpravidla komplexněji. S přibývajícím věkem začíná fungovat jinak, i když se jeho celková výkonnost nemusí vůbec změnit. „Otázkou zůstává, zda je odklon od využívání specializovaných oblastí určitou adaptací - mozek už neovládá původní mechanismy - nebo pozitivní změnou. Člověk se v průběhu let naučil zapojit více oblastí a lépe vyhodnotit vzniklou situaci,“ poznamenává Eva Topinková.
Starším lidem také postupně ubývají nervové buňky. (I když výzkumy z poslední doby ukázaly, že se nové neurony mohou vytvářet také v dospělosti.) „Výběžky nervových buněk, které zajišťují jejich vzájemnou komunikaci, začínají zakrňovat,“ vyjmenovává další změny doktor Stuchlík.
S přibývajícím věkem se mění také hladina neuropřenašečů, chemických látek majících na starosti komunikaci mezi jednotlivými částmi mozku. „Snižuje se například množství dopaminu v čelních lalocích mozkové kůry. Tato chemická látka vylaďuje optimální výkon mozku,“ vysvětluje Aleš Stuchlík.
| Stres v roli elixíru mládí |
|
Několik sklenic piva, návštěva sauny, vyšetření rentgenem nebo třeba spáleniny ze sluníčka. Ač se to může na první pohled zdát poněkud bizarní, mohly by podle některých odborníků podobně vypadat ingredience elixíru mládí. Při jeho míchání chtějí vědci ctít zásadu, že jistá dávka „stresu“ - vyvolaného například toxickými látkami, radiací nebo horkem - lidskému tělu prospívá. Naznačují to studie provedené na muškách octomilkách, kvasinkách, prvocích, hlístech nebo hlodavcích. Pokud by podobné zákonitosti platily také pro člověka, mohla by se díky vhodně umíchanému elixíru mládí vyšplhat průměrná délka lidského života až na devadesát let, tvrdí bioložka Joan Smith-Sonneborn z University of Wyoming v americkém Laramie. Otázkou však zatím zůstává určení správné míry. Navozený stres by měl nastartovat opravu poničených buněk, nesmí však ve velkém škodit. U červů funguje přísná dieta O blahodárných účincích některých stresových faktorů na délku lidského života nepřímo svědčí také mnohé výzkumy. V letech 1980 až 1988 například vědci z Johns Hopkins University v Baltimoru sledovali zdravotní stav 28 000 dělníků, kteří vykládali radioaktivní náklad z lodí. Zkoumali vliv malých dávek radiace na lidské zdraví. K velkému překvapení zjistili, že je mezi nimi úmrtnost o 24 procent nižší než v kontrolní skupině čítající 32 500 dělníků, kteří zastávali podobnou práci, ale nepřicházeli do styku s radioaktivním materiálem. Uznávaný epidemiolog Richard Doll si všiml obdobného rozdílu v úmrtnosti radiologů a dalších lékařů. Měli bychom tedy kvůli prodloužení života konzumovat jedovaté chemikálie nebo se dlouhodobě vystavit rentgenovým paprskům? Stále více odborníků se spíše přiklání k názoru, že vhodným a relativně málo škodlivým stresovým faktorem může být omezení přísunu jídla. Hladovění se zatím ukázalo jako spolehlivá cesta k dlouhověkosti u některých živočichů. Vědci z Massachusetts Institute of Technology například zjistili, že myším a červům prodlouží přísná dieta život až o polovinu. Podle matematického modelu vyvinutého Johnem Phelanem a Michaelem Rosem z University of California by ale nedostatek potravy na člověka podobné účinky neměl. Ve studii zveřejněné v časopise Ageing Research Rewiews američtí vědci u lidí počítají maximálně se sedmiprocentním nárůstem délky života. Přísná dieta v sobě navíce ukrývá mnohá rizika. Hladovějící myši totiž trpěly například neplodností. A podobné vedlejší účinky by se mohly projevit také u lidí. Vdovci v ohrožení I mnozí další vědci došli v této oblasti k poměrně pozoruhodným výsledkům. Linda Waite z University of Chicago například zjistila, že i když starší ženatý muž trpí srdečním onemocněním, bude žít v průměru o čtyři roky déle než jeho svobodný vrstevník se zdravým srdcem. Podobně se také ženáči, kteří kouří více než krabičku cigaret denně, dožijí vyššího věku než rozvedení nekuřáci. Proč má manželství či jiný partnerský vztah tak blahodárné dopady? Odpověď hledal třeba Nicholas Christakis z Harvard Medical School. Dlouhodobé soužití podle něj přináší hned několik výhod - lepší ekonomické postavení, pomoc v nemoci, snadnější přístup k informacím a citovou podporu. „Jakékoli sociální kontakty vedou ke zlepšení kvality života ve stáří,“ poznamenává Iva Holmerová, ředitelka Gerontologického centra v Praze. Mezilidská komunikace stimuluje činnost mozku a imunitního systému, což má za následek upevnění zdraví a menší riziko vzniku deprese v pozdějším věku. Člověk žijící v dlouhodobém vztahu také lépe zvládá případné stresové situace. Nebezpečné znečištění ovzduší Nedávná studie například prokázala, že život lidí pravděpodobně zkracuje také znečištěné ovzduší. Výzkumníci si toho všimli v okrajových čtvrtích amerického města St. Louis. Poznatky z Velké Británie zase naznačují, že by délka života mohla určitým způsobem souviset i se sociálním statusem. Obyvatelé chudých předměstí Glasgow se mnohdy dožívají pouze padesátky. Jejich život je tak zhruba o tři dekády kratší v porovnání s lidmi z lepších čtvrtí. Tom Perls, působící na univerzitě v Bostonu, se domnívá, že prostředí ovlivňuje délku lidského života dokonce ze sedmdesáti procent. Jay Olshansky z University of Illinois v Chicagu naopak sází spíše na geny. Připouští však i určitý vliv chování. |
