Léto skončilo, stmívá se dřív
Artur nemá rád podzim. Pokaždé, když hrabe listí, je velice smutný. Znamená to, že spolu s listy kaštanů musí nechat zetlít i své celoroční naděje. Všechny záblesky a nepatrná světélka na konci temného tunelu shrabe hráběmi na jednu velkou hromadu a výjezdní doložku bude nadále vídat leda ve snech.
Tento scénář se opakuje už šest let po sobě a vlastně je to takový rituál. V září Arturův otec podá žádost a přesně rok potom je mu zmítnuta. Podnik, ve kterém pracuje, plní už šest let po sobě plán „na sto dvacet procent“ a pokaždé, když chce pan Kovařík vyjet se synkem na rekreaci do Itálie, stává se pro svého zaměstnavatele naprosto nepostradatelným. A tak jsou spolu s Arturem donuceni trávit veškerý společný čas buď doma nebo u babičky na Moravě. Kolikrát ze skály za její zahradou pozoroval západ slunce, který se odtud zdál tak blízko…
Artur je velmi chytrý a rád vynalézá všelijaké nové věci. Ale jeho táta tím moc nadšený není, protože si myslí, že jsou to pitomosti, jenže to se plete a Artur to moc dobře ví. Díky tomu ho občas schválně neposlouchá a dělá si, co chce. Nejčastěji montuje Merkura až do hluboké noci. Je si jistý, že konečně přišel JAK NA TO.
Měl už spousty nápadů a provedl už spoustu zkušebních pokusů, a proto jeho plán jednou vyjít musí. Už jenom kvůli tátovi…a babičce! Tolik stavebnic už mu koupili a tolik peněz za ně dali. A jakou on si s tím dal práci. Nesmí to pokazit, opakuje si nahlas pokaždé před spaním.
Právě vždy navečer se cítí nejhůř a chce se mu brečet. Tak moc se mu po ní stýská… Jenomže před tátou musí dělat jakoby nic. Určitě by si ho dobíral a řekl mu něco ve smyslu: nebuď bábovka. A tak většinou vzlyká pouze do polštáře, ale jenom když si je jistý, že ho táta neslyší.
Dneska nadešla ta správná chvíle. Artur je připraven. Plánoval si to hodně dopředu:1) bude to ve čtvrtek-když v pátek nebude ve škole, nikdo si toho nevšimne a zároveň se stačí do neděle vrátit 2) bude to dopoledne, protože táta mu udělá ráno svačinu do školy a on bude mít alespoň ve čtvrtek co jíst, zbylé dny bude jíst pomeranče a banány, které si natrhá, protože ty rostou na Západě všude kolem, stejně jako tady padají na podzim listy, u nich padají z nebe mandarinky 3)pojede jenom v trenýrkách, protože až ho za hranicemi zastaví s tím, že si musí povinně obléknout džíny, které nosí úplně každý od 0-100 let, bude to rychlejší, 4)pojede úplně sám a nikomu nic neřekne, protože by to jinak nebylo překvapení, hlavně pro mámu. A za 5) si musí dát pozor, aby cestou nepotkal babičku. Kolem její zahrady se bude doslova plížit.
Jenomže plány jsou jedna věc a skutečnost je věc druhá. A tak Artur odjíždí v úterý po poledni, jediné jídlo, co u sebe má, jsou žvýkačky Pedro a na sobě má kalhoty s puky nažehlenými tak důkladně, že je mu na chvíli až líto, že je bude muset hned za hranicemi vyměnit za džíny. Ale opravdu jen na chvíli. Vždyť jede do ráje! Co by za to kluci ze třídy dali…už se těší, až jim to bude v pondělí všechno vyprávět,- puknou závistí! Bohužel už v autobuse se na něj nalepí, podle něj, nežádoucí osoba. Představí se jako Jitka, mile se na něj usmívá, a je vidět, že si chce povídat, ale Arturovi je strašně protivná, ostatně jako všechny holky. Celou dobu žvaní a žvaní a on jen na střídačku beze slova přikyvuje nebo naopak kroutí hlavou. Což je věc, kterou se naučil od táty, který mu řekl, že to na ženské obzvlášť platí. Jenomže táta to s ženskými asi nikdy moc neuměl, už jenom proto, že maminka koncem jednoho léta raději zůstala v zemi mandarinek, než aby se vrátila za ním domů.
Artura napadne, že dívce je asi tolik let, jako jemu. Ale podle toho, jak zvláštně mluví, nemůže být z Bráníka jako on. Občas říká stejně divná slova jako babička, proběhne mu hlavou a hned vzápětí se mu potvrdí jeho domněnka,- je z Jaroměřic. Artur sice vůbec neví kde to je, ale prý také na Moravě, ale jemu je to stejně jedno, jeho hlavní starostí je teď úspěšný start. A taky zbavit se jí.
Artur je opravdu rád, že už jsou na místě, nemůže se totiž už dočkat. K jeho nelibosti však vystupuje na stejné stanici i Jitka s maminkou. Takže tím pádem musí být v Jaroměřicích, pomyslí si. Ale určitě je tady dobře, to ví na sto procent. Stejně si nikdy nepamatoval jméno města, kde babička bydlí, takže je klidně možné, že jsou to opravdu ony.
Více už nad tím nepřemýšlí a soustředí se jen na svůj neuvěřitelně těžký kufr. Aby ne, taky v něm táhne všechny součástky i s plachtou. No co…na Západě mají místo chodníků jezdící pásy, takže nebude už muset kufr více tahat a vlastně ani chodit. Jenomže teď je pořád ještě v Československu a právě vlastnoručně tahá skoro dvacetikilový kufr plný stavebnice Merkur a staré vojenské plachty. Než se dobelhá do cíle, uběhne dobrá hodinka. A slunce je stále níž a níž. Oranžové paprsky už olizují vrcholky okolních kopců a pomalu mizí za obzorem. Když šroubuje poslední šroubek jeho vlastnoručně vyrobeného rogala, někdo na něj zezadu bafne. Artur se strašně lekne.
„To su já, Jitka!“ směje se pobaveně.
„Ty seš blbá!“ rozčiluje se jinak mírný Artur, „Proč za mnou zase dolejzáš! Ty mě pronásleduješ nebo co?!“
„Proč bych tě měla pronásledovat?!“ diví se s úsměvem.
„Protože to holky dělaj! A vůbec, vodprejskni vodsaď!“
Mezitím se zešeří. Artura Jitka už opravdu štve, hoří nedočkavostí a navíc se bojí, že až slunce doopravdy zapadne, tak netrefí na Západ. Podle čeho jiného by se měl řídit, když ne podle slunce? Proto se rozhodne, že vše mnohonásobně urychlí. Dolaďuje poslední detaily na svém vzdušném plavidle, natahuje plachtu. Na cestu si dává poslední žvýkačku, připadá si pak víc americky. Naposled se zhluboka nadechne vlhkého vzduchu. Cítí podzim a vlezlý chlad, který k němu patří. Rozběhne se z kopečku až na okraj skály, pod sebou má stromy a najednou plachtí…
Neskutečně ho bolí hlava a navíc mu přímo do obličeje někdo svítí baterkou. Je mu hrozná zima a zcela určitě je potlučený a odřený. Jenomže neví, kde je a jak se tam dostal. Mžourá do bílého světla, ale kromě baterky, která mu svítí do očí, je všude kolem úplná tma. Je zmatený, zmatený tak moc, že se rozpláče.
„Jsem už na Západě?!“ vzlyká chlapec.
„Ale ne, ty troubo! Málem si sa zabil! Měl si štěstí, že tě zachytily větve…“ kroutila nad ním zachránkyně hlavou.
„To si ty, Jitko?! Co se stalo?!“ vyhrknul vyděšeně.
„Nic Arture, ty si jenom zapomněl, že léto skončilo a dřív se stmívá…“
