Lvi mají z lidí žaludeční vředy

Sice se říká, že jsou lidé bez technologií, jako je oheň, proti přírodě zcela bezmocní, tak úplně to ale neplatí. Homo sapiens (a i jeho předchůdci) se totiž umí báječně a zákeřně mstít. Dosvědčit to mohou velké kočkovité šelmy, jako jsou lvi, tygři nebo gepardi. V jednom ohledu mají totiž k lidem blíž než k jiným zvířatům. Jejich žaludeční potíže (včetně vředů) jsou způsobeny podobnými bakteriemi jako lidské žaludeční vředy. Původce tohoto onemocnění u lidí se jmenuje Helicobacter pylori, ten „kočičí“ je Helicobacter acinonychis (i když ne výlučně jenom ten). Většina ostatních zvířat má vlastního původce vředů, který je s lidským H. pylori příbuzný jenom vzdáleně.

Podobnost lidských a lvích bakteriálních původců žaludečních vředů přivedla vědce k domněnce, že se oba druhy mikrobů nejspíše postupně vyvinuly ze společného předka.

Nobelovka za bakterii

Byla objevena před více než sto lety, Nobelovu cenu ale přinesla až loni. Poprvé si Helicobacteru pylori všimli výzkumníci v Německu roku 1875. Protože se ho nepodařilo kultivovat mimo lidské tělo, velice rychle se na něj zapomnělo. V roce 1892 si proto objev neznámého mikroba spirálovitého tvaru mohl připsat Ital Giulio Bizzozero. Našel ho v zažívacím traktu psů. V roce 1899 ho z lidských žaludečních šťáv získal Polák Walery Jaworski. Nazval ho Vibrio rugula. Dokonce navrhl hypotézu, že se mikrob podílí na vzniku žaludečních chorob. Neměl pro ni ale důkazy, a navíc svou práci napsal pouze polsky. Největší díl slávy z objevu bakterie, která se dokáže doslova „provrtat“ hlenem až na žaludeční stěnu, připadá Robinu Warrenovi a Barrymu Marshallovi. Jejich poznatky se dlouho nedočkaly uznání, protože podle představ medicíny v agresivním prostředí žaludku neměla žádná bakterie naději přežít. Nakonec ale tento objev zcela změnil léčbu rozšířených vředů dvanácterníku a žaludku.

Ten se dostal z břicha jednoho druhu do žaludku druhého pravděpodobně při jídle. Lidská domýšlivost by samozřejmě ráda slyšela, že to byli lidé, kdo si pochutnával na „králích zvířat“. Bohužel, vědecké důkazy hovoří spíše pro opačnou alternativu.

V článku nazvaném „Kdo jedl koho?“, zveřejněném v internetovém časopise PLOS Genetics, dokládá skupina genetiků z ústavu Maxe Plancka, že se „kočičí“ bakterie vyvinuly z lidských.
Srovnání genetické informace obou bakterií odhalilo, že mnohé geny, které jsou u lidské H. pylori stále funkční, jsou v případě „kočičí“ Hacinonychis „rozbité“ (fragmentované) a neaktivní.
„Je velmi nepravděpodobné, že by se takto fragmentovaná genetická informace mohla spojit do pracujícího genu,“ říká Mark Achtman, jeden z členů výzkumného týmu. Právě to by přitom bylo nutné: nefunkční kousky by se musely nějakým způsobem spojit a znovu začít pracovat.

Přítomnost bakterií H. pylori ve střevech lvů však neznamená, že lidé tvořili podstatnou část lvího jídelníčku. Genetické důkazy podle německých odborníků nasvědčují spíše tomu, že k přenosu bakterií došlo jenom jednou. Povaha genetické fragmentace je totiž stejná u mnoha dalších kmenů H. pylori.

Podle vědců se přenos bakterií odehrál zhruba před 200 tisíci lety. Tedy v době, kdy máme z Afriky doklady o moderních lidech Homo sapiens. „Člověka napadl tygr, gepard nebo lev. Přesně nevíme, o jakou kočkovitou šelmu šlo,“ řekl Mark Achtman serveru LiveScience. Postižené zvíře pak patrně šířilo nákazu dále během krvavých bojů o území, které jsou mezi velkými kočkovitými šelmami poměrně běžné.