Tajemství chemické přitažlivosti
Trik, který umožnil dodat materiálu regenerační schopnost, je v nahrazení kovalentních vazeb v gumě slabšími, ale obnovitelnými. Dlouhé řetězce molekul tvořících hmotu běžné gumy jsou provázány třemi druhy vazeb: iontovou, vodíkovou a kovalentní. Pouze vodíková vazba se může sama obnovit, ovšem guma jich neosahuje dost na to, aby bylo spontánní spojení materiálu možné.
Řešení, ke kterému dospěl tým vedený Ludwikem Leiblerem, je prosté: jak iontovou, tak kovalentní vazbu je potřeba nahradit vazbou vodíkovou. Po poškození materiálu, například po zásahu nože, se vodíkové vazby obnoví, a poskytnou tak „atomární lepidlo“, díky kterému se dlouhé polymery v místech znovu spojí.
Levné a ekologické
Ovývoj samoobnovujících se materiálů se snaží mnoho vědeckých pracovišť, ovšem většinou s nepřesvědčivými výsledky. Částečného úspěchu dosáhl v roce 2001 tým Scotta Whitea, který smíchal epoxidovou pryskyřici s miniaturními kapslemi naplněnými monomery. Když došlo k místnímu narušení povrchu, byla současně zničena i pouzdra s monomery. Jejich uvolnění a následný kontakt s katalyzátorem spustil polymeraci, díky níž se rána zacelila.
Proces ale na jednom místě nemohl proběhnout víckrát za sebou. Zajistit opětovnou dodávku „léčiv“ s pomocí drobných kanálků je možné jen na některých místech, nikdy v celém objemu hmoty. Konstrukce kanálků je navíc velmi náročná. Nová hmota naopak vyniká jednoduchostí výroby. Francouzští vědci uvedli, že v pařížské laboratoři již vyrobili víc než kilogram substance. Proces výroby je přitom velmi ekologický. Vstupní suroviny, rostlinné oleje a močovina, jsou snadno dostupné.