Kolem planety Neptun obíhá osm měsíců. Dva z nich, Triton a Nereidu, znají astronomové několik desetiletí, zbylé objevila při svém průletu v roce 1989 sonda Voyager 2.
Triton je těleso velmi neobvyklé. Má hmotnost srovnatelnou s naším Měsícem, ale odlišuje se směrem rotace. Otáčí se totiž v opačném směru než planeta, kolem které obíhá. To vedlo astronomy k přesvědčení, že Triton nemohl vzniknout spolu s Neptunem a být tedy jeho „bratrem“. Nemohl vzniknout ani oddělením od mateřské planety a stát se „synem“, v takovém případě by byl totiž směr rotace stejný. Opačná rotace obvykle značí, že těleso bylo zachyceno gravitačním polem planety. Triton je tedy „manželem“, kterého si obří planeta s několika prstenci odchytila.
Srážka záhadu neřeší
V případě Tritonu ale zůstala nevyřešená důležitá otázka: jak se tak velké a hmotné těleso mohlo dostat na oběžnou dráhu plynného obra. Hypotéza, která počítala se srážkou se starším měsícem Neptunu, neobstála. Nedokázala totiž objasnit, jak by mohl Triton ztratit tolik energie, aby zůstal na orbitu. Pokud by se mu totiž do cesty postavil příliš drobný měsíc, nebylo by zbrzdění pohybu dostatečné a Triton by pokračoval ve své samostatné pouti vesmírem. Pokud by došlo ke srážce s masivní družicí o rozměrech s Tritonem srovnatelných, zničilo by to obě tělesa. Jak to zařídit, aby Neptun přišel o značnou část své pohybové energie a přitom zůstal pohromadě, to nikdo nevěděl. Výpočty navíc ukazovaly, že pravděpodobnost srážky je mizivá. Teorie, kterou ve včerejším čísle časopisu Nature publikoval Craig Agnor z University of California v Santa Cruz a Douglas Hamilton z University of Maryland, našla jiné, méně katastrofické řešení. Podle amerických vědců k žádné srážce dojít nemuselo, stačilo by, kdyby Triton neobíhal kolem Slunce sám, ale měl průvodce o přibližně stejné hmotnosti.
Inspirováni dvojící Pluto - Charon
Simulace vykreslují následující scénář: při přiblížení Tritonu a jeho partnera do dostatečné blízkosti k Neptunu gravitace masivní planety převáží nad vzájemnou přitažlivostí menších těles. Vzájemné ovlivnění těles vede k žádoucímu výsledku. Gravitace Neptunu by pár „rozvedla“ a z Tritona se stává nový měsíc.
Problém s přebytečnou energií by byl vyřešen. „Odvezl“ by si ji totiž neznámý Tritonův společník. „Fungovalo by to stejně, jako kdyby si Triton přivezl brzdicí raketu,“ říká jeden z autorů studie Douglas Hamilton.
Celá teorie je o to pravděpodobnější, že Neptun je poslední „pořádná“ planeta sluneční soustavy. Za jeho oběžnou dráhou se vyskytují už jen tělesa náležící do Kuiperova pásu. Těch v posledních letech astronomové objevili celou řadu a ukazuje se, že ani Pluto není ničím jiným.
Nejméně deset procent „osazenstva“ Kuiperova pásu tvoří objekty se souputníkem. Takový je i Pluto. Ten dokonce oběžnou dráhu Neptunu protíná. Skutečnost, že kolem společného těžiště obíhá s řádově stejně hmotným Charonem, přesně zapadá do mozaiky. V případě vhodné shody okolností by se jeden člen takového páru mohl stát dalším měsícem Neptunu.
Triton je těleso velmi neobvyklé. Má hmotnost srovnatelnou s naším Měsícem, ale odlišuje se směrem rotace. Otáčí se totiž v opačném směru než planeta, kolem které obíhá. To vedlo astronomy k přesvědčení, že Triton nemohl vzniknout spolu s Neptunem a být tedy jeho „bratrem“. Nemohl vzniknout ani oddělením od mateřské planety a stát se „synem“, v takovém případě by byl totiž směr rotace stejný. Opačná rotace obvykle značí, že těleso bylo zachyceno gravitačním polem planety. Triton je tedy „manželem“, kterého si obří planeta s několika prstenci odchytila.
Srážka záhadu neřeší
V případě Tritonu ale zůstala nevyřešená důležitá otázka: jak se tak velké a hmotné těleso mohlo dostat na oběžnou dráhu plynného obra. Hypotéza, která počítala se srážkou se starším měsícem Neptunu, neobstála. Nedokázala totiž objasnit, jak by mohl Triton ztratit tolik energie, aby zůstal na orbitu. Pokud by se mu totiž do cesty postavil příliš drobný měsíc, nebylo by zbrzdění pohybu dostatečné a Triton by pokračoval ve své samostatné pouti vesmírem. Pokud by došlo ke srážce s masivní družicí o rozměrech s Tritonem srovnatelných, zničilo by to obě tělesa. Jak to zařídit, aby Neptun přišel o značnou část své pohybové energie a přitom zůstal pohromadě, to nikdo nevěděl. Výpočty navíc ukazovaly, že pravděpodobnost srážky je mizivá. Teorie, kterou ve včerejším čísle časopisu Nature publikoval Craig Agnor z University of California v Santa Cruz a Douglas Hamilton z University of Maryland, našla jiné, méně katastrofické řešení. Podle amerických vědců k žádné srážce dojít nemuselo, stačilo by, kdyby Triton neobíhal kolem Slunce sám, ale měl průvodce o přibližně stejné hmotnosti.
Inspirováni dvojící Pluto - Charon
Simulace vykreslují následující scénář: při přiblížení Tritonu a jeho partnera do dostatečné blízkosti k Neptunu gravitace masivní planety převáží nad vzájemnou přitažlivostí menších těles. Vzájemné ovlivnění těles vede k žádoucímu výsledku. Gravitace Neptunu by pár „rozvedla“ a z Tritona se stává nový měsíc.
Problém s přebytečnou energií by byl vyřešen. „Odvezl“ by si ji totiž neznámý Tritonův společník. „Fungovalo by to stejně, jako kdyby si Triton přivezl brzdicí raketu,“ říká jeden z autorů studie Douglas Hamilton.
Celá teorie je o to pravděpodobnější, že Neptun je poslední „pořádná“ planeta sluneční soustavy. Za jeho oběžnou dráhou se vyskytují už jen tělesa náležící do Kuiperova pásu. Těch v posledních letech astronomové objevili celou řadu a ukazuje se, že ani Pluto není ničím jiným.
Nejméně deset procent „osazenstva“ Kuiperova pásu tvoří objekty se souputníkem. Takový je i Pluto. Ten dokonce oběžnou dráhu Neptunu protíná. Skutečnost, že kolem společného těžiště obíhá s řádově stejně hmotným Charonem, přesně zapadá do mozaiky. V případě vhodné shody okolností by se jeden člen takového páru mohl stát dalším měsícem Neptunu.