Novodobá válka v hlubinách. Kytovce ohrožuje hluk v oceánech i ultrazvukové signály

Za první i druhé světové války se pod mořskou hladinou plížily ponorky, aby mohly nepozorovaně proniknout k lodi, zpravidla nákladní, kterou chtěly zničit. Posádka ponorky ze zálohy odpálila torpédo, a pokud dobře zasáhlo cíl, radovali se ponorkoví námořníci z toho, jak se loď potápí a její posádka se pokouší zachránit před utonutím.

Velrybu v Thajsku zabily plastové pytle. V žaludku jich měla 80

Jako zbraň proti ponorkám se tehdy používaly torpédoborce. Lodě, které při zjištění ponorky vyhazovaly hlubinné nálože. Ty v hloubce explodovaly, a pokud se ponorce nepovedlo dostatečně vzdálit, tlaková vlna ji poškodila a utopení hrozilo tentokrát její posádce. Byly to ošklivé boje. Dnes se v jiné podobě opakují a mají dokonce nabýt na intenzitě. Jenom nejsou namířeny proti ponorkám, ale proti velrybám a dalším živočichům.

„Sebevraždy“ v moři

Už současná situace není pro kytovce, mezi něž patří například velryby či delfíni, bůhvíjak příjemná. V médiích se pravidelně objevují zprávy zejména o kulohlavcích, kteří „spáchali sebevraždu“ tím, že vpluli na mělčinu, a to dokonce v celém hejnu, a na suchu zahynuli. Biologové namítají, že samozřejmě o žádnou sebevraždu nejde. Takový jev zvířecí svět nezná. Každoročně však zahyne při uváznutí na mělčině kolem dvou tisíc kytovců. Proč tato velmi vyspělá zvířata, savci schopní navzájem se dorozumívat na vzdálenost stovek kilometrů pomocí zvukových a ultrazvukových signálů, takhle „hloupě“ umřou tím, že sami opustí přirozené mořské prostředí a vplují do smrtící pasti?

„Sebevraždu určitě můžeme vyloučit, tu u zvířat nenajdete ani v kritických situacích,“ říká s jistotou uznávaný přírodovědec Jan Plesník z Agentury ochrany přírody a krajiny v Praze. Jiných možných vysvětlení je řada, žádné však nevysvětluje úplně všechno. Podle některých jsou za úmrtím kytovců přirozené příčiny, podle jiných za ně může člověk.

Mimochodem: známé je hromadné tonutí lumíků, malých severských hlodavců, kteří se houfně vrhají do moře a nacházejí v něm smrt. Ovšem ani to nepovažují biologové za sebevraždu. Lumíci, hledající při přemnožení nové vhodné prostředí, podle vědců utonou, když je migrující masy vtlačí do moře, které samozřejmě nedokážou přeplavat...

Rovněž u velryb hledají biologové jiné vysvětlení než záměrný odchod ze světa. Někteří kytovci mohou na břeh vplout chvíli před přirozenou smrtí, kdy už neovládají směr svého pohybu. Jiní zase v porodních bolestech při rození mláděte. Nicméně zejména hromadné vplutí desítek až stovek velryb na břeh stále obestírají záhady. Objevuje se jen u několika druhů kytovců. „Vyskytovalo se už v dávné minulosti, popsal je ostatně už Aristoteles,“ připomíná doktor Plesník.

Popletené ultrazvukové signály

Mnohé velryby se orientují podle ultrazvukových vln, které vysílají a přijímají, když se odrazí od překážky. „Taková navigace může selhat třeba na bahnité pláži, protože bahno špatné odráží signál,“ popisuje Jan Plesník. „Také zvířený písek, třeba v ústí řeky, je pro ultrazvukovou orientaci matoucí. Známe to i z pevniny: když vyhodíte písek do vzduchu před netopýrem, který se také orientuje díky ultrazvuku, je zmatený, protože najednou dostává příliš mnoho odražených signálů.“

Už v minulosti přišli vědci z Univerzity západní Austrálie s měřením, podle něhož se u zvolna se svažujícího pobřeží zvukové vlny odražené od překážky na hladině a odražené ode dna navzájem ruší, takže ke kytovci nedorazí žádný odraz a on nepozná, že se blíží ke břehu.

Jiné hypotézy soudí, že velryby uváznou na mělčině neopatrností při usilovném lovu. V hejnech žijící menší kytovci navíc sledující zmateného vůdčího jedince až na břeh, a to i opakovaně. Logicky pak zní i vysvětlení, že delfíny zažene na pobřeží soustředěný útok kosatek. Kosatky, nesmírně draví kytovci, však kupodivu na pobřeží živé uváznou jen velmi zřídka.

Hluk v oceánech

Mnozí biologové však připisují část viny za smrt kytovců také lidem. „V moři nepochybně přibylo nepřirozených zvuků,“ potvrzuje doktor Plesník. „Rámus způsobují těžební mořské plošiny. Nová podmořská ložiska ropy a plynu se hledají odpálením nálože na dně a sledováním, jak rychle se pak šíří zvukové vlny.“

Od začátku 20. století se stále více využívají sonary – zařízení pro orientaci lodí a ponorek a také pro jejich sledování. Fungují podobně jako u velryb, tedy díky vysílání ultrazvukových signálů a přijímání jejich odrazů. Sonary má vojenské námořnictvo stejně jako rybářské lodě.

„Pro hledání nejtišších vojenských ponorek se využívají vysoce výkonné aktivní sonary, které působí kytovcům, od běluh až po vorvaně, stres a někdy i bolest a snižují jejich zdatnost,“ doplňuje Jan Plesník.

Je tedy možné, že umělý hluk v moři naruší orientační signály velryb, případně kytovce poplaší. A ti pak zmateně skončí na mělčině. „K přirozeným příčinám chyb v orientaci velryb evidentně přibývají nové, způsobené člověkem,“ shrnuje Jan Plesník.

Dělo hledá ropu

A lidmi vytvářený hluk v oceánech nyní zase nabývá na intenzitě. Mohou za to pomalu plující výzkumné lodě, které křižují oceán podobně, jako po trávnících jezdíme se sekačkou trávy. Každá loď nese dvanáct až osmačtyřicet takzvaných seizmických vzduchových děl, která pravidelně vystřelují stlačený vzduch do mořských hlubin. Vzniklá zvuková vlna naráží na mořské dno a vytváří seizmické vlny, které pronikají až kilometry do hloubky. Odražené vlnění pak zachytávají hydrofony – podvodní mikrofony na hladině.

Ze zachycených zvuků přístroje sestavují třírozměrnou mapu mořského dna i toho, co je pod ním. Vzniká tak představa, kde by s vysokou pravděpodobností mohla být podmořská ložiska ropy a zemního plynu a jak by mohla být bohatá.

„Vzduchová děla vystřelují přibližně jednou za deset sekund, bez přestávky, ve dne v noci a po dlouhé měsíce, popisuje Douglas Nowacek, profesor americké Dukeovy univerzity. Jak dodává, vytvářené zvukové vlny jsou zjistitelné na vzdálenost až 4000 kilometrů. „Mají obrovský dopad,“ říká.

„Seizmická vzduchová děla dělají pravděpodobně největší hluk, jaký lidé pravidelně pod mořem používají,“ hodnotí také deník The New York Times. Administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa nyní povoluje nové hledání podmořských surovin, takže dosavadní intenzita výzkumů, a tedy i podmořského hluku ještě naroste. Pět dalších společností už žádá povolení k seizmickému mapování mořského dna podél pacifického pobřeží Spojených států a také v Mexickém zálivu. Podle The New York Times zatím nejsou známé plány na průzkumy přímo v Atlantském oceánu.

Proti výzkumům jsou i guvernéři

Kytovci se tedy mohou cítit jako posádky pronásledovaných ponorek za války. „Útok“ na ně není tak cílený, ale o to je soustavnější. Mořští biologové dodávají, že kromě velryb, jimž hluk ohrožuje sluch, narušuje základní komunikační a navigační signály a případně způsobuje krvácení do mozku, jsou poškozeny rovněž ryby, chobotnice nebo drobnohledný zooplankton. Přitom právě zooplankton, který tvoří jednobuněčné organismy a také různí drobní korýši, mořští červi a další živočichové, je základem potravy pro větší mořské živočichy, včetně velryb.

Japonci během poslední expedice zabili 122 březích velryb

„Výzkumníci zjišťují, že v blízkosti míst, kde se používají vzduchová děla, mizí mořský život,“ varuje Michael Jasny, ředitel programu ochrany mořských savců v Radě pro obranu přírodních zdrojů, jedné z amerických ekologických organizací, které proti seizmickému výzkumu protestují a připravují soudní žaloby. Podporu našli i u guvernérů deseti států USA, kteří odmítají podmořskou těžbu, tedy i výzkum ložisek surovin.

Podle rozhodnutí Valného shromáždění OSN by měla být do poloviny roku 2020 po desetiletích nedůstojného přešlapování na místě konečně sjednána v rámci Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS) dohoda o ochraně mořských organismů v mezinárodních vodách. Měla by mimo jiné regulovat nadměrný, příliš intenzivní rybolov, ale i další ohrožení zdrojů mimo jurisdikci jednotlivých přímořských států.