Suterénem pod božím stánkem se labyrintem chodbiček, šaten a kamrlíků dostáváme do malé vykachlíkované místnosti s policemi.
Vrchní laborantka si navléká chirurgické rukavice, a pak zvedne plastovou nádobu a šikmo ji nakloní směrem k nám. Uvnitř je lidský mozek.
"Vidíte něco jako zemřelý vesmír. Sestává ze 100 miliard neuronů a nejméně trilionu synapsí. Těchto propojení, po kterých se předávají signály, vede ke každému neuronu od jednoho do tří tisíc," říká František Koukolík, primář Oddělení patologie a molekulární medicíny.
Pak na přání fotografů bere vrchní laborantka mozek do ruky. Teprve teď je vidět celé jeho uspořádání. Obě polokoule s čelními laloky, při pohledu z profilu pak vzadu malý mozeček, který podle odborné literatury obsahuje přibližně polovinu z oněch 100 miliard neuronů.
Útvar o velikosti vzrostlejšího grapefruitu je našedlý a protkaný modravými stužkami krevního oběhu. "To, co vidíte, jsou mozkové obaly," slyšíme vysvětlení. V místech, kde měl nebožtík čelo, jsou pleny naříznuté a úzkou mezerou prosvítá zvrásněný povrch.
Závity a mělkými brázdami připomíná skořápku vlašského ořechu. Spatříme jen zlomek z miliard neuronů, které tvoří šedou kůru mozkovou. Kupodivu nemá barvu hodnou svého názvu, ale je máslově žlutá.
Mozek jsem si představoval jako třaslavou hmotu, ale to, co drží vrchní labororantka, je na první pohled pevné a tuhé. Skoro jako model ze sádry, ale takovou habaďúru by na nás snad nezkoušeli.
