Podle něj se dá hubnout, i když jíme do sytosti. Stačí jenom z jídla téměř úplně vyloučit uhlohydráty, tedy cukry a škroby, a nahrazovat je tuky a bílkovinami. Lékaři mají k jednostrannosti diety mnohé výhrady, některé studie však „masovým“ dietám přiznávají výsledky.
Atkins v době vzniku studie tvrdil, že tělo se musí při rozkládání tuků a bílkovin více namáhat a vydá více kalorií. Následné vědecké studie ale zjistily, že lidé nespalují více energie. Zato mohou mít nižší celkový příjem kalorií a menší pocit hladu. Vznikla teorie, že tuky snižují chuť k jídlu, ale pokusy ji vyvrátily. Pak už zbylo jediné: vyzkoušet bílkoviny. Různé studie následně ověřily, že u osob stravujících se bílkovinami klesá počet přijatých kalorií, a to až o 500 denně.
Ale statistika nestačí: vědecké týmy se snažily rozluštit tajemství účinku bílkovin. Mnohé se zaměřily na zkoumání změn hormonální rovnováhy. To není triviální úkol: tělo takových sloučenin vyrábí více jak dvě desítky, tak která? Odpověď je PYY3-36, tvrdí tým Rachel Batterhamové z University College London. Tento peptid (zlomek bílkoviny) označila Batterhamová za příčinu účinků „masové diety“ na základě sledování skupiny lidských dobrovolníků na různých dietách i laboratorního výzkumu na myších. Hlodavce vědci připravili o gen, který výrobu PYY3-36 spouští. Upravené myši nadprůměrně tloustly, dokonce i na bílkovinné dietě. Pokud jim PYY3-36 byl dodáván zvenčí, nárůst jejich hmotnosti se zastavil.
Batterhamová je zastánkyní hypotézy, že „slabost“ pro bílkoviny je genetickým dědictvím dávného lidského životního stylu. Před nástupem zemědělství byly bílkoviny ve stravě našich předků zastoupeny asi z jedné třetiny. V současné době asi ze 16 procent.
Přesto se Batterhamová zdráhá dietu s vysokým obsahem bílkovin doporučit. Její zdravotní rizika nejsou ověřena. Našim předkům možná prospívala, dávní lovci a sběrači se podle Batterhamové ale obvykle nedožívali osmdesáti let. Ostatní odborníci přijímají výsledky poněkud skepticky, ovšem z důvodu, který souvisí spíše s nedávnou než dávnou minulostí. Batterhamová byla součástí jiného britského týmu, který pokusy s PYY3-36 zveřejnil už v roce 2002. Vědci tehdy tvrdili, že injekce PYY3-36 vedly ke snížení příjmu potravy u aboratorních myší a dokonce i u malé skupiny lidí. Jiným laboratořím se však tyto výsledky nepodařilo zopakovat. Nové výsledky bude ověřovat řada odborníků. Na jejich verdikt si ovšem budeme muset chvíli počkat.
Atkins v době vzniku studie tvrdil, že tělo se musí při rozkládání tuků a bílkovin více namáhat a vydá více kalorií. Následné vědecké studie ale zjistily, že lidé nespalují více energie. Zato mohou mít nižší celkový příjem kalorií a menší pocit hladu. Vznikla teorie, že tuky snižují chuť k jídlu, ale pokusy ji vyvrátily. Pak už zbylo jediné: vyzkoušet bílkoviny. Různé studie následně ověřily, že u osob stravujících se bílkovinami klesá počet přijatých kalorií, a to až o 500 denně.
Ale statistika nestačí: vědecké týmy se snažily rozluštit tajemství účinku bílkovin. Mnohé se zaměřily na zkoumání změn hormonální rovnováhy. To není triviální úkol: tělo takových sloučenin vyrábí více jak dvě desítky, tak která? Odpověď je PYY3-36, tvrdí tým Rachel Batterhamové z University College London. Tento peptid (zlomek bílkoviny) označila Batterhamová za příčinu účinků „masové diety“ na základě sledování skupiny lidských dobrovolníků na různých dietách i laboratorního výzkumu na myších. Hlodavce vědci připravili o gen, který výrobu PYY3-36 spouští. Upravené myši nadprůměrně tloustly, dokonce i na bílkovinné dietě. Pokud jim PYY3-36 byl dodáván zvenčí, nárůst jejich hmotnosti se zastavil.
Batterhamová je zastánkyní hypotézy, že „slabost“ pro bílkoviny je genetickým dědictvím dávného lidského životního stylu. Před nástupem zemědělství byly bílkoviny ve stravě našich předků zastoupeny asi z jedné třetiny. V současné době asi ze 16 procent.
Přesto se Batterhamová zdráhá dietu s vysokým obsahem bílkovin doporučit. Její zdravotní rizika nejsou ověřena. Našim předkům možná prospívala, dávní lovci a sběrači se podle Batterhamové ale obvykle nedožívali osmdesáti let. Ostatní odborníci přijímají výsledky poněkud skepticky, ovšem z důvodu, který souvisí spíše s nedávnou než dávnou minulostí. Batterhamová byla součástí jiného britského týmu, který pokusy s PYY3-36 zveřejnil už v roce 2002. Vědci tehdy tvrdili, že injekce PYY3-36 vedly ke snížení příjmu potravy u aboratorních myší a dokonce i u malé skupiny lidí. Jiným laboratořím se však tyto výsledky nepodařilo zopakovat. Nové výsledky bude ověřovat řada odborníků. Na jejich verdikt si ovšem budeme muset chvíli počkat.