Mladí lidé mají pro strach uděláno a často podceňují reálná rizika. Nebojí se infekčních chorob, následků kouření nebo rychlé jízdy na motorce. Bohužel, nejednou to pro ně má fatální následky. V západním světě patří podceňování objektivních rizik dokonce k nejčastějším příčinám úmrtí mladých lidí.
Dospělí si lámou hlavy s tím, jak mládež přesvědčit, aby se hazardu se zdravím a životem vyvarovala. Doma i ve škole jsou mladí lidé vystaveni záplavě varovných informací. Rodiče jim promlouvají do duše. Učitelé jim vysvětlují úskalí života. Tu a tam zavítají mezi mládež odborníci a v nejrůznějších osvětových kampaních se snaží mladé přesvědčit, aby se chovali zodpovědněji. Moc se to nedaří. Často to vypadá, že zkušenosti starých nejsou mladým k ničemu. Mládež se chová tak, jako kdyby se o všem musela poučit za jakoukoli cenu na vlastní kůži.
ČTĚTE TAKÉ: |
Neochota řídit se cizími radami není tak úplně proti lidské přirozenosti. Přesvědčíme se o tom ve chvíli, kdy dostaneme na vybranou: „Máme pro vás dvě zprávy – dobrou a špatnou. Kterou chcete slyšet jako první?“
Na tuhle otázku obvykle reagujeme tak, že chceme slyšet zlou zvěst jako první a následně si „spravíme chuť“ příznivou novinkou. Dobré zprávy máme samozřejmě radši než ty špatné.
Zajímavé je, že dobré zprávy také bereme mnohem více v potaz. Na základě dobré zprávy snáze a výrazněji korigujeme svůj názor. Pokud uslyšíme špatnou zprávu, slevujeme na jejím základě ze svých dosavadních optimistických vizí jen neochotně.
Růžové brýle mládí
Tým britských odborníků v čele s Christinou Moutsianovou z University College London se pokusil zmapovat, jak se naše nedůvěra ke špatným zprávám vyvíjí od dětství do dospělosti. Pokusu se zúčastnili dobrovolníci ve věku od 9 do 26 let. Ti byli nejprve krátce seznámeni s některým z životních rizik, například rizikem loupežného přepadení. Dobrovolníci měli odhadnout, s jakou pravděpodobností jim hrozí, že budou oloupeni.
Následně se dozvěděli, že čelí dvaatřicetiprocentnímu riziku loupežného přepadení. Pro někoho to byla „dobrá zpráva“, protože odhadoval riziko loupežného přepadení na 40 %. Pro toho, kdo počítal s desetiprocentní pravděpodobností oloupení, to byla naopak „špatná zpráva“.
Všichni dobrovolníci pak dostali možnost korigovat svůj odhad. Jak se dalo čekat, na dobrou zprávu reagovali razantnější korekcí než na špatnou zprávu. Na základě „dobré zprávy“ snížili svůj odhad rizika oloupení zhruba na 31 procent. Na základě „špatné zprávy“ zvedli riziko loupežného přepadení na 14 procent.
Schopnost korigovat mylný úsudek na základě dobrých zpráv o tom, že reálné riziko je ve skutečnosti nižší, se od dětství do dospělosti prakticky nemění. V tom jsme stále stejně dobří. Úplně jinak je tomu v případě reakcí na „špatnou zprávu“. Děti a mladí lidé jsou mnohem méně ochotni slevit ze svých přehnaně optimistických představ než dospělí.
Výsledky pokusů týmu Christiny Moutsianové vysvětlují, proč s dospívající mládeží příliš nehnou „odstrašující příklady“. To jsou pro ně „špatné zprávy“ a jejich mozek je od přírody zohledňuje jen velmi neochotně. Mladý člověk rád přijme „dobrou zprávu“ o tom, že ho běžný kontakt s HIV pozitivní osobou nijak neohrožuje. „Špatnou zprávu“ o vysokém riziku nákazy při nechráněném pohlavním styku s HIV pozitivním partnerem bere v potaz mnohem méně. Výsledkem je riskantní chování. Mladí vidí svět růžovými brýlemi. Rádi je vymění za ještě růžovější, ale neradi je sundávají.
Riskantní útočiště: internet
Z Británie přichází i další studie o smrtelných rizicích, jimž čelí mladí lidé. Tým vedený Paulem Montgomerym z Oxfordské univerzity publikoval ve vědeckém časopise PLoS ONE rozsáhlou analýzu chování mladistvých sebevrahů.
Při myšlenkách na sebevraždu tráví mladí lidé na internetu mnohem více času než jejich vrstevníci. Odborníci se ale nedokážou shodnout, jestli je to dobře, nebo špatně. Podle některých je kontakt s jinými lidmi na sociálních sítích pro potenciálního mladistvého sebevraha šancí na záchranu, protože mu to pomáhá vypořádat se s problémy. Jiní odborníci jsou však přesvědčeni, že na internetu jsou lidé uvažující o sebevraždě konfrontováni s příklady sebevražd a to jen posílí jejich rozhodnutí skoncovat se životem.
Sebevražda (ilustrační foto)
Oxfordská studie došla k závěru, že internet může pomoci osamělým mladým lidem. Mládež inklinující k sebevraždě tu ale často řešení svých problémů nenajde. Naopak. Někteří mohou být vystaveni kyberšikaně, což jejich situaci ještě zhorší a výrazně zvýší riziko sebevraždy.
„Netvrdíme, že lidé, kteří komunikují přes internet, čelí vyššímu riziku sebevraždy,“ vysvětluje Paul Montgomery. „Mluvíme tu o mladých lidech, kteří se uchylují ke komunikaci přes internet právě proto, aby tu našli informace o způsobech sebevraždy, protože už uvažují o tom, že skoncují se životem. Otázka stojí takto: Spouští obsah internetu odezvy, které tyto lidi vedou k sebevraždě? A zjistili jsme, že tu je určitá spojitost.“
Členka oxfordského týmu Kate Daineová je přesvědčena, že když se dozvíme víc o negativním vlivu internetu, otevřou se nám nové možnosti pro podporu těch, kteří tam dnes pomoc nenacházejí. Internet má tu výhodu, že se na něm lidé svěřují s problémy, s kterými by nikde jinde nešli na veřejnost. Nabízí tedy šanci najít ohrožené lidi v tíživých životních situacích a směřovat k nim právě prostřednictvím internetu účinnou pomoc.
