Odborníci na dětskou i psí psychiku po celém světě zkoumají, proč k incidentům mezi dětmi a psy dochází a jak jim předejít. Bylo zjištěno, že nejčastěji dojde k pokousání dítěte vlastním psem nebo psem známých či příbuzných. Nejohroženější skupinou jsou batolata a děti do deseti let. Proč?
Pro batolata je pes nesmírně zajímavým tvorem. Je teplý, hebký, je za co ho chytit a na rozdíl od běžných hraček ihned reaguje na sebemenší podnět. Dítě mu hází jídlo a raduje se, jak pejsek papá, pronásleduje ho a radostně výská, jak pejsek utíká, zkoumá jeho oči, uši, tlapky, opře se o něj při vstávání... Prostě náramná hračka.
ČTĚTE TAKÉ: |
Pro malé školáky je pes kamarádem. Je doma, když se vracejí ze školy, je parťákem pro rošťárny a zároveň dokáže ochotně plnit povely a učit se krkolomné kousky. A vždycky má pro ně dost času. Děti, které samy doma psa nemají, po něm touží a často se zkoušejí sblížit alespoň se psem známých či příbuzných.
Co na to psi?
Vnímají děti s rozpaky a se smíšenými pocity. Zatímco někdy je dítě zdrojem příjemných věcí, třeba dobrého jídla, jindy je příčinou bolesti a nepříjemností. Chová se úplně jinak než dospělý člověk a pes nikdy neví, na čem s ním právě je. Většina dětí se snaží psa obejmout a mazlit se s ním. Ale dospělí psi si na mazlení nepotrpí. Pes může v dítěti vidět i konkurenta - to když mu dítě chce vzít jídlo či hračku, přiblíží se k jeho pelíšku či jinému oblíbenému místu. Pak se zachová podle psích pravidel - zavrčí, vyštěkne, chňapne.
To však neznamená, že musí hned dojít k tragédii. Pro každého dobře socializovaného psa je tvrdá agrese až tím posledním řešením. Psi používají širokou škálu výrazových prostředků, kterými agresi předcházejí. Tato řeč těla slouží v psím světě k vyjádření strachu a nejistoty a k uklidnění vyhrocené situace. Lze ji přirovnat k lidským společenským gestům, jako jsou úsměv, omluva, podaná ruka, zdvořilé odmítnutí.
Například zívání, stahování uší dozadu a zvedání tlapky v souvislosti s něčím, co psu není příjemné, znamená: „Mám strach, nechte mne být, prosím.“ Přikrčení, ohlížení a hledání únikového východu jsou jasným signálem: „Už toho mám dost, chci odejít!“ Ukázání zubů, zavrčení, chňapnutí - to je varování: „Hned toho nechte, nenuťte mne kousnout!“
Jenže smířlivá gesta bývají vykládána jako submisivní a lidé si myslí, že pes, který dává najevo podřízenost, nekousne. Ale každý pes může kousnout, pokud se situace z jeho pohledu stane nebezpečnou. Za varovná gesta zase lidé psy většinou potrestají. Jak si mohl dovolit zavrčet na dítě?! To ovšem vede jen k tomu, že pes časem přestane varovné signály vysílat a rovnou kousne. Chceme-li, aby naše děti žily se psy v míru a bez incidentů, nezbývá než naučit sebe i je psy správně chápat a rozumět jim.
