Pouhou hodinu poté, co se světem rozletěly zprávy o atentátu na účastníky Bostonského maratonu, se na sociálních sítích objevila tvrzení uvádějící informace o tragédii „na pravou míru“. Podle jedněch šlo o atentát na zakázku a připravili jej na pokyn z nejvyšších míst američtí vládní agenti. Autoři četných videí šířených přes YouTube se snažili dokázat, že k atentátu vůbec nedošlo.
Exploze prý byla jen dokonale připravené filmové představení plné pyrotechnických efektů a kaskadérských kousků. Výbuch byl údajně velmi slabý a prakticky neškodný. V roli zraněných diváků a závodníků prý vystupovali nalíčení statisté, kteří vběhli na scénu bezprostředně po explozi. Pro zvýšení psychologického účinku měli být mezi nimi i lidé, kteří v minulosti skutečně přišli o nohy třeba v důsledku autohavárie.
Americká armáda používá podobné hyperrealistické imitace explozí při výcviku zvládání extrémních situací. „Režiséři“ těchto akcí prý předvedli v Bostonu „představení pro veřejnost“. Na otázku, proč by to někdo dělal, odpovídají autoři těchto interpretací vždycky stejně: Je to tajné spiknutí. A je až s podivem, jak rychle se podobné fámy šíří a jak tuhý mají kořínek.
Příliš početná hrstka bláznů
„Zbabělče, lháři, zloději!“ Těmito slovy častoval Bart Sibrel před hotelemv Beverly Hills bývalého astronauta Buzze Aldrina, když účastník mise Apollo 11 odmítl odpřísáhnout na bibli, že 20. července 1969 skutečně přistál na povrchu Měsíce. Aldrin se neudržel a udeřil Sibrela pěstí do obličeje.
Sibrel je autor několika dokumentárních filmů, v kterých se snaží prokázat, že americká Národní agentura pro kosmonautiku a letectví přistání na Měsíci padělala. Pověstný „malý krok pro člověka a velký skok pro lidstvo“ se podle Sibrela odehrál jen v dekoracích filmových studií.
Proč věříme na tajná spiknutí?
Další lidé jsou přesvědčeni teorií. Například o tom, že kondenzační pásy, které za sebou zanechávají na obloze letadla, jsou ve skutečnosti úmyslně vypouštěná oblaka toxických chemikálií, tzv. chemtrails. Za touto akcí údajně stojí spiknutí skupinky nejmocnějších lidí světa, kteří se tak snaží zredukovat počet obyvatel Země a zachránit naši planetu před neodvratnou ekologickou katastrofou.
Psychologové a psychiatři dlouho vnímali vyznavače konspiračních teorií jen jako hrstku bláznů. Průzkumy veřejného mínění však svědčí o tom, že „šílená hrstka“ je překvapivě početná. Pětina obyvatel USA věří, že před nimi americká vláda tají existenci mimozemšťanů. Stejný podíl je přesvědčen, že očkování má za následek autismus a lékaři to před lidmi tutlají. Každý desátý Američan si myslí, že jeho vláda požehnala útokům na New York z 11. září 2001. Asi pět procent se domnívá, že Usama bin Ládin je stále naživu a přibližně stejný podíl Američanů si myslí, že Paul McCartney zemřel už v roce 1967 při automobilové nehodě.
Rozpory nejsou na překážku
Výsledky výzkumu britských vědců vedených Michaelem Woodem z Kentské univerzity dokazují, že pokud lidé uvěří jedné konspirační teorii, pak jsou náchylnější uvěřit i dalším.
Kupodivu to platí i o teoriích, které si navzájem odporují. Lidé věřící, že Usama bin Ládin stále žije, jsou ochotni přijmout i zcela protichůdnou teorii, podle které byl bin Ládin mrtev dávno předtím, že proti němu Spojené státy vyslaly tajné smrtící komando. Podobně jsou lidé přesvědčení o tom, že princezna Diana fingovala vlastní smrt, ochotní přijmout i zcela protichůdnou teorii, podle které se Diana stala obětí vražedného komplotu a byla zastřelena.
Wood a jeho spolupracovníci vyvozují ze svých výzkumů publikovaných ve vědeckém časopise Social Psychological and Personality Science závěr, že vyznavači konspiračních teorií nehledají vysvětlení pro konkrétní události. Mnohem lákavější je pro ně samotná představa spiknutí. Hledají „důkazy“ o tom, že v pozadí událostí stojí tajné skupiny, které nenápadně tahají za provázky. Konspirační teorie jsou pro tyto lidi něco jako „čočka“, přes kterou nahlížejí na události.
Vyznavači teorií spiknutí často odmítají brát v potaz výsledky vědeckého výzkumu. Ty jsou podle nich buď nesprávné, nebo jsou jejich autoři zapojeni do spiknutí. Častým rysem zastánců konspiračních teorií je klesající ochota angažovat se ve společenském dění, například účastnit se ve volbách. Mají pocit, že proti mocnému spiknutí nemá cenu nic podnikat.
Někdo to tu řídí
Psycholog Sander van der Linden, který zkoumá konspirační teorie na Yaleově univerzitě, je přesvědčen, že víra v tyto teorie je projevem poruchy v hledání příčin a následků. Lidé se snaží vysvětlit si všechno, co se kolem nich děje, jako výsledek něčí cílené činnosti. Zcela pomíjejí fakt, že se řada věcí odehraje v důsledku shody okolností a do našich životů významně promlouvá i náhoda.
Vyznavači konspiračních teorií často trpí pocity bezmocnosti a nejistoty. Zdá se jim, že nemají na průběh událostí žádný vliv a nedrží si je pod kontrolou. Když uvěří v teorie o spiknutí, získá pro ně dění ve světě opět smysl. I pro velmi složité společenské procesy a nečekané události mají rázem k dispozici prostá vysvětlení. Zároveň s tím se dostaví i příjemný pocit, že chaos kolem někdo řídí a dobře ví, co a proč podniká.
Víra v konspirační teorie tedy nakonec člověka paradoxně uklidní. Často je pro něj jednodušší uvěřit v krajně nepravděpodobné spiknutí, než namáhavě hledat skutečné příčiny toho, co se kolem něj odehrává.
