Ptačí mozeček je jedna z mála nadávek, která má reálný experimentální podklad. I když pro živočišný druh, jehož příslušníci se verbálními nadávkami častují, takový důkaz není, u ptáků tomu tak statisticky skutečně je.
Biologové z univerzity v anglickém Bathu sebrali výsledky sledující úmrtnost více než 200 druhů ptáků z mírného i tropického pásma v jejich přirozeném prostředí. Tyto údaje pak porovnali s jediným alespoň přibližným měřitelným ukazatelem inteligence opeřenců, které máme: poměrem mezi velikostí mozku a těla.
Právě u ptáků je nejlépe ze živočišných skupin prozkoumán vztah mezi schopností pružně reagovat na podněty a velikostí jejich mozku. U lidí je taková souvislost zatím předmětem neustálých a často bouřlivých debat, především kvůli etickým souvislostem.
Výsledky týmu Tamase Szekelyho z Bathu potvrdily, že velký mozek znamená u většiny ptačích druhů delší život. Potvrzují tak rozšířenou teorii, že živočichům se může vyplatit „investovat“ do poznávacích schopností (například provoz lidského mozku vyžaduje hodně energie a specifických živin).
Britové tvrdí, že se jim podařilo dostatečně zohlednit fakt, že někteří ptáci vedou „nebezpečnější“ život než jiní (například stěhovaví). Výsledky zveřejnil časopis Proceedings of the Royal Society.
Nová doba si žádá nové ptáky
Že „chytřejší“ skutečně přežije naznačují i jiná pozorování opeřenců. Zajímavé je srovnání velikosti ptačích mozků a vývoje populace, které shodou okolností také v Británii udělal ekolog Tim Blackburn z univerzity v Birminghamu.
Základem jeho práce bylo sledování stavů jednotlivých ptačích druhů provedené v Británii mezi lety 1968 a 1995. Některé druhy si výrazně „pohoršily“, jiné naopak. Například počty sýkor koňader v zemědělských oblastech se zvýšily o 75 procent, strak o 80 procent. Naopak klesly stavy křepelek (o 75 procent) či čejek (o 40 procent).
Podle Blackburna patrně nejsou ekologické změny jedinou příčinou těchto změn. Ptákům s větším mozkem se dařilo lépe. Rozdíl byl patrný především ve chvíli, kdy se nebrala v potaz velikost celého mozku, ale předpokládaných center vyšší mozkové činnosti. „Tak jasnou závislost jsem ani nečekal,“ řekl Blackbrun pro Guardian. „Z modelů jasně vyplynula důležitost velikosti center vyšší mozkové činnosti.“
