130 let
Totální válku zvládá z obratlovců jenom člověk. A pak ji také umějí mravenci

Totální válku zvládá z obratlovců jenom člověk. A pak ji také umějí mravenci | foto: Lidové noviny

Lidé jsou podobní hmyzu. Totální válku umí rozpoutat pouze člověk a mravenci

Věda
  •   5:11
V některých oblastech organizace života se lidé více podobají sociálnímu hmyzu než svým nejbližším biologickým příbuzným, lidoopům. Projevuje se to i ve způsobu, jak vedou války.

Mark Moffett je biolog, který působí na Harvardově univerzitě a ve Smithsonově ústavu ve Washingtonu. A je také autorem nejen odborných studií, ale i popularizačních knih o vědě, poslední se jmenuje The Human Swarm (Lidský roj) a věnuje se jeho oblíbenému tématu – srovnání lidí a hmyzu, zejména mravenců.

„Žádný šimpanz nikdy nepostavil silnici a nevymyslel dopravní pravidla, která na ní budou platit,“ konstatuje Moffett. „Stejně tak šimpanzi neumějí pracovat na výrobní lince, zorganizovat složitou týmovou práci nebo třeba rozdělovat úkoly mezi jednotlivce tak, aby práce probíhala vysoce efektivně.“ Tohle umějí lidé. A taky mravenci.

Shodné znaky

Společenství živočichů bývají lépe či hůře organizována. Nutnost vyššího stupně organizace stoupá úměrně s počtem členů společenství. Šimpanzi žijí v malých tlupách, a tak nemusí a ani nezvládnou řešit třeba otázky „veřejného zdraví“. Lidé to dokážou. Také některé druhy mravenců vytvářejí sanitární jednotky zodpovědné za udržení přijatelných hygienických podmínek.

„Ať už je to dáno inteligentním myšlením, jako u lidí, nebo genetickou podmíněností, jako u mravenců, určité shodné znaky jsou zapotřebí k tomu, aby větší množství jedinců mohlo společně harmonicky žít po dlouhou dobu,“ vysvětlil doktor Moffett v periodiku Undark.

Je smutné, že čím větší skupina, tím extrémnější mohou být její agresivní reakce vůči okolí. Šokující je podle Moffetta paralela mezi lidmi a mravenci v tom, že obě skupiny organizují války. Pod tímto pojmem nechápe násilné šarvátky mezi několika jedinci, ale rozumí jím soustředěné nasazení jedné skupiny proti druhé, přičemž však obě strany riskují úplné zničení.

Mravenci na cestě ke královně

Z tohoto pohledu obvyklé jednání šimpanzů, kteří napadnou a zabijí jednoho cizího osamělého šimpanze, není válkou. Takovéto šarvátky s okolními lidmi pravděpodobně dělali i naši předkové ve vývojovém stadiu lovců a sběračů, soudě alespoň podle chování dnešních domorodých kmenů. Žili v malých skupinách, měli nepatrný majetek a žádná trvalá obydlí, která by stálo za to chránit.

Útok a útěk

Pokud se vztahy s některou sousední tlupou vyostřily, vyrazila skupina na nepřátelské teritorium, kde zabila jednoho dva lidi. Což odpovídá šimpanzímu stylu boje. Když však začalo být zřejmé, že protivníci mají přesilu a není šance na vítězství, nejlépe bylo utéci někam jinam, nikoli bojovat.

Primatoložka Jane Goodallová popsala v Tanzánii, že i dlouholeté střety mezi šimpanzi mohou vést k úplnému vyhlazení jedné skupiny. Ale není to obvyklé. Lidoopi u svého stylu agresivity zůstali. Lidé se posunuli dál.

Přehlídka síly

Mark Moffett vzpomíná, jak byl před čtvrtstoletím na Nové Guineji svědkem ozbrojeného konfliktu. Příslušníci dvou kmenů stáli proti sobě tak daleko, že mohli proti sobě házet oštěpy a vystřelovat šípy, před kterými se chránili dřevěnými štíty. Mohlo dojít ke zranění či úmrtí, ale šlo spíše o symbolické měření sil. Někdy takový začátek mohl přerůst v nebezpečnější boj zblízka, ale podstatou bylo spíše ukázat, že ani jedna strana se té druhé nebojí, a dál už to nehrotit.

Podobné boje-neboje popsali biologové Bert Hölldobler a Edward O. Wilson ve své knize Cesta k mravencům, která vyšla i v češtině. Líčí, že kolonie mravenců medonošů, v nichž žije jen pár tisíc jedinců, používají rituální měření sil. Medonoši se sice živí rostlinným nektarem, ale také pojídají termity. A o ně někdy soupeří s jinými mravenci. Klasické střetnutí vypadá tak, že mravenci z obou kolonií kolem sebe vyzývavě chodí. Když jedna skupina pozná, že ta druhá je silnější, bleskově se vytratí. K vražednému boji dojde jen tehdy, když silnější mravenci dokážou sledovat ty slabší až domů.

Jiné druhy mravenců se boji vyhýbají tím, že vchody do mraveniště ucpou kamínky, aby se k nim nepřítel nedostal. A v mravenčím světě existují i sebevražední bojovníci. Když dělnice některých mravenčích druhů na Borneu potká nepřítele, přiblíží se k němu a zkroutí se natolik, že její ochranná kutikula na povrchu těla praskne a z vnitřní žlázy vytryskne toxická lepkavá kapalina. Oba mravenci zahynou, ale nepřítel nedostane šanci, aby doma oznámil, že našel cizí mraveniště.

Totální boj

Totální války provozují především rozsáhlá společenství. Nezvládá je žádný obratlovec, jenom lidé. A pak společenský hmyz. Mark Moffett soudí, že k nim dochází tehdy, pokud společenství, lidské či mravenčí, zahrnuje deset a více tisíc jedinců. Epické rozměry má například „válka“, kterou vede mravenec argentinský, invazivní druh šířící se nyní po celém světě. Bojuje s původními mravenci a počty mrtvých jen na jihu Kalifornie týdně dosahují milionů.

Čtvrtina bakterií v peří tvoří látky podobné antibiotikům, tvrdí vědci

Jednou z pravděpodobných příčin takovýchto válek je prostě ekonomika. U mravenců i u lidí. Velká společenství jsou v přepočtu na jedince produktivnější, umožňují jej snáze uživit a případně specializovat – u mravenců typicky na dělnice a vojáky. Bojem se pak dá hodně získat, ale také hodně ztratit.

Podobnost mezi lidským a mravenčím válčením vyvolává až nepříjemné pocity. Určitý rozdíl tu však naštěstí je. Mark Moffett připomíná, že lidé jsou schopni vytvářet mírová spojenectví mezi rozdílnými společenstvími a řešit rozpory mezi svými i silně odlišnými zájmy bez násilí.

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás