Vnuk objevitele měkkých kontaktních čoček se o rodině bavit odmítá. "Chci, aby si mě lidé vážili kvůli mé práci, a ne jen kvůli slavnému příjmení," říká Hynek Wichterle, který působí na Columbijské univerzitě v New Yorku. A nedostatku zájmu o svou práci se obávat nemusí. V experimentech s kmenovými buňkami patří ke světové špičce.
OsobnostHynek Wichterle Narodil se v roce 1970 v Praze. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity. Hned po promoci v roce 1993 odešel na stáž do Spojených států. |
Povedlo se nám věrně napodobit důležitou část embryonálního vývoje. Nepoužili jsme v podstatě žádnou zkratku - všechny kroky, které prodělaly buňky v Petriho misce, mají ekvivalenty ve vyvíjejícím se embryu. K nastartování a řízení přeměny jsme použili stejné signály jako v běžném organismu. Kmenová buňka se nejprve proměnila v primární nervovou. Další signál rozhodl o tom, zda vznikne buňka mozku nebo míchy. Následný podnět pak vedl k vytvoření motorického neuronu.
LN Takže přeměnu má na svědomí jen pár jednoduchých signálů?
Ano. Využili jsme informace, které vědci nashromáždili v průběhu uplynulého století o signálech, jež kontrolují vývoj embrya. My jsme dokázali, že stejné signály fungují ve tkáňových kulturách a že pomocí nich můžeme racionálním způsobem manipulovat osud jednotlivých buněk.
LN Pracovali jste s myšími tkáňovými kulturami, pak jste také myší neurony implantovali do kuřat? Proč ne přímo do myší?
Motorické neurony jsou jedny z prvních nervových buněk, které se během vývoje diferencují. Takže se v myším embryu tvoří už kolem devátého dne. Tehdy jsou embrya strašně malá, a navíc nepřístupná většině manipulací, protože se nacházejí v děloze. Do kuřecího vajíčka můžeme ale vyštípnout malé okénko a snadno se dostaneme k embryu, které plave na povrchu žloutku. Dovedeme z něj vyjmout část míchy a do vytvořené léze pak transplantujeme myší buňky.
LN A jak experiment dopadl?
Myší nervové buňky v kuřecím embryu přežily, a nejen to, našly si i správná místa uvnitř vyvíjející se míchy. Po čase začaly neuronům vyrůstat dlouhé výběžky a zamířily k těm správným svalům.
LN Kuřata se pak bez problémů pohybovala?
Bohužel jsme je nemohli nechat vylíhnout, protože na to bychom potřebovali zvláštní povolení. Dlouhé výběžky motorických neuronů ale v místě, kde narazí na správný sval, vytvoří speciální strukturu, takzvané nervosvalové spojení. Tam se hromadí určité typy proteinů. A právě jejich shluk nám prozradil, že spojení existuje a že jsou nervové buňky myší schopné komunikovat se svaly kuřete.
LN Pracovali jste také s lidskými embryonálním buňkami. V čem se liší od myších?
Všechno trvá mnohem déle. Přeměna kmenových buněk na motorické neurony zabere v případě myší tkáně zhruba týden, u lidské pak více než měsíc. Také efektivnost diferenciace není prozatím tak vysoká, u myších buněk jsme uspěli v padesáti procentech, u lidských v deseti nebo patnácti procentech.
LN Experimentovat s lidskými kmenovými buňkami je ve USA administrativně asi mnohem obtížnější než v Evropě?
S mnoha lidskými embryonálními kmenovými buňkami se ve Spojených státech může pracovat pouze v laboratořích, které nejsou financovány z federálních grantů. Nám se naštěstí podařilo získat podporu ze soukromých zdrojů. Spolupracujeme s nadací Project ALS, jež podporuje výzkum amyotrofní laterální sklerózy, degenerativního onemocnění postihujícího motorické neurony. Naše práce s motorickými neurony jí přišla natolik zajímavá a důležitá, že se rozhodla v podstatě kompletně zaplatit chod specializované laboratoře, kterou řídím společně s Chrisem Hendersonem.
LN Máte už nějaké nové výsledky, jež by mohly vést k léčbě amyotrofní laterální sklerózy?
Teprve před rokem se nám podařilo vytvořit indukované kmenové buňky z kožních buněk pacientů trpících touto smrtelnou chorobou a diferencovat je v laboratoři na lidské motorické neurony. Byl to důležitý mezník, poprvé v historii jsme mohli studovat živé lidské motorické neurony nesoucí mutace, které způsobují degeneraci. Nicméně je ještě předčasné hovořit o poznatcích, které by se daly terapeuticky uplatnit v praxi. Mě ostatně zajímá především základní výzkum. Máme fantastickou příležitost porozumět tomu, jak z embryonálních kmenových buněk vzniká specializovaná buňka v organismu. Poprvé můžeme studovat část savčího embryonálního vývoje metodami, které se dříve uplatňovaly pouze při výzkumu kvasinek nebo bakterií.
LN Proč jste vůbec hned po magisterském studiu v roce 1993 odešel do Spojených států?
Spousta mých spolužáků se v porevoluční době rozhodovala, zda zůstat ve vědě, nebo se věnovat byznysu. Pro mě bylo nejzajímavější, že se otevřely hranice a můžu se jít podívat, jak se dělá věda ve světě. Pomohla mi šťastná shoda náhod. V metru jsme potkal svého bývalého učitele profesora Vladimíra Vondrejse a svěřil se mu, že bych chtěl odjet do zahraničí. Ovšem ne hned na pětiletý doktorský pobyt, ale spíše na kratší dobu. Upozornil mě na laboratoř Petra Jarolíma v Bostonu, která zrovna hledala zájemce o roční stáž. Odjel jsem tam a začal pracovat jako technik. Velice rychle jsem získal zajímavé, publikovatelné výsledky a věda pro mě najednou nabrala novou dimenzi. Byl to velmi dobrý pocit a stimul pro další práci. Atmosféra v americké laboratoři mě nadchla natolik, že jsem se rozhodl zůstat a udělat si tam doktorát.
LN Můžete srovnat podmínky vědců v Česku a v USA?
Je to velice obtížné, protože česká věda se od doby, kdy jsem odešel do Spojených států, hodně změnila. Osobně vidím problém ve větší integraci se světem. Z rozhovorů s kolegy mám pocit, že propojování se zahraničím postupuje mnohem pomaleji než vybavování laboratoří špičkovou technikou. Proto je důležité podporovat snahy českých vědců vyjet "na zkušenou" do zahraničí. Současně by české univerzity a ústavy měly mít možnost rekrutovat úspěšné vědce bez ohledu na jejich národnost. Koneckonců v současném světě je nesmysl uvažovat odděleně o české, německé nebo třeba americké vědě. Mělo by nás zajímat, jen jestli děláme, nebo neděláme světovou vědu.
LN Podepsal jste spolu s dalšími českými vědci pracujícími v cizině dopis premiérovi Janu Fischerovi. Žádáte ho, aby zvážil připravovanou reformu financování vědy. Odpověděl vám?
Zatím jsem žádnou odpověď neviděl. Dopis jsem podepsal, protože se domnívám, že podpora vědy, a zvlášť základního výzkumu, je velice důležitá. Financovat jen pár projektů, které se nám v současné chvíli zdají vhodné pro aplikovatelný výzkum, může být dost nebezpečné. To, co dnes vypadá nadějně, se může brzy ukázat jako naprosto mylná cesta. Když jsme v mé laboratoři začali například se zkoumáním amyotrofní laterální sklerózy, měli jsme také úplně jiné představy o vytváření modelů této choroby. Stejně tak vědci, kteří před padesáti lety studovali signály kontrolující vývoj embrya, nemohli tušit, že nám jejich poznatky jednou umožní produkovat neomezené množství specializovaných nervových buněk v tkáňových kulturách.
LN Uvažujete o návratu do Česka?
Moje žena je Čechoameričanka a mámě dvě děti, takže takové rozhodnutí nezáleží jenom na mně. Osobně bych se vrátil velice rád. Díky poznatkům, zkušenostech a stykům ze zahraničí bych navíc možná mohl trochu prospět české vědecké komunitě.
LN Takže byste chtěl zpátky, ale zbytek rodiny je proti?
Děti sice rozumí česky, ale žijí od narození ve Spojených státech a bylo by pro ně obtížné začít chodit do české školy. Za pár let, až se osamostatní, bude možné pomýšlet na návrat.
LN Váš dědeček Otto Wichterle vyvinul první měkké kontaktní čočky, také váš otec je uznávaný chemik. Ovlivnilo vás to při výběru povolání?
Dědečka si hrozně vážím a vědecké zázemí samozřejmě mělo velký dopad na mé životní rozhodování. Ale nerad bych byl známý jen coby vnuk slavného vědce. Proto se chci soustředit na to, co jsem dokázal, a ne na rodinné vazby.
LN Tak už jen jednu otázku. Máte pocit, že musíte soutěžit se slavným dědečkem? Považujete příjmení Wichterle za zátěž?
To rozhodně ne. Lidé v Česku se ale příliš fixují na historii, místo aby se dívali do budoucnosti. Obecně v evropských zemích hodně záleží na tom, kdo jsou vaši předkové. V Americe je rozhodující, kdo jste vy a čeho jste dosáhl, což se mi líbí. Chci, aby si mě lidé vážili kvůli mé práci, a ne jen kvůli slavnému příjmení.
