Pro vědce bylo velmi obtížné roztoče v jantaru rozeznat, jelikož se uvelebil na hřbetě pavouka, který připoutá pozornost každého pozorovatele. Nakonec se jim to podařilo a díky počítačové tomografii (TAC), využívané především v lékařství, vytvořili trojrozměrný obraz.
Díky TAC se paleontologům podařilo rozeznat i struktury spodní části roztočova tělíčka, a tím určit i druh, jelikož právě tyto struktury jsou pro něj charakteristické, zdůraznil spoluautor výzkumu David Penney z Manchesterské univerzity.
Tento druh členovce je ve fosilních nálezech velmi vzácný a tento zalitý v jantaru je pravděpodobně nejstarší známý jedinec rodu Histiostomatidae, tedy roztočovců. Jejich linie se udržela živá až do současnosti.
Moment před smrtí
Díky jantaru živočichové, kteří se v něm uchovali, zahynuli v okamžiku, a proto je vidět, co dělali v momentě před smrtí, připomněl Penney. "Nicméně většina těchto fosilií uchovává jednotlivý hmyz, a i v případě, že jich je v jednom kusu zalitých několik, jsou jedinci odděleni, aniž nabízejí důkaz, že mezi nimi byl nějaký vztah. Ovšem tento výjimečný kus je z těch, které se objeví v jednom případě ze sta tisíc," zdůraznil badatel.
Počítačová tomografieVýznam počítačové tomografie tkví v tom, že umožňuje kompletní analýzu živočichů uvězněných v jantaru, a to i těch částí, které nejsou vidět nebo by se zničily při pokusu z pryskyřice je fyzicky vyprostit. Takže TAC pomohla vědcům i v případě roztoče starého 50 milionů let, jehož se podařilo rekonstruovat do nejmenších podrobností, zdůraznil Preziosi. |
Podle Penneyho roztoč používal pavouka pro přesun z místa na místo podobně jako to dělají i roztoči v dnešní době. Jde o jakousi formu autostopu, biology nazývanou foresie (z řeckého phore=nést), přičemž s parazitismem nemá nic společného. Podobně se chovají například štítovci, kteří se kvůli přepravě přisávají ke žralokům.
"Foresie je dnes obvyklá mezi mnoha živočišnými druhy. Avšak výzkum fosilií, jako je tato, nám poskytuje důležité stopy pro zjištění, do jak vzdálené historie sahá tento druh chování a jak se tato dovednost vyvíjela," vysvětlil biolog Richard Preziosi z Manchesterské univerzity.
"Teď máme technologii, kterou jsme dřív neměli, a proto můžeme...získat maximální možnou informaci z velkého množství miniaturních fosilií, jež až doposud nenabízely žádné významné vědecké údaje," dodal.
