Bolí tě v krku? Rychle si lehni do postele a vylež se. Podobnou radu dostalo od maminky snad každé dítě. Léky sice pomáhají, ale hlavní součástí léčby by měl být odpočinek. Proč? Komu nestačí prostá poučka vyplývající z dlouholeté lidské zkušenosti, může se nyní opřít i o vědecké vysvětlení. Vědcům z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích pod vedením Tomáše Doležala se jako prvním na světě podařilo odhalit na molekulární úrovni mechanismus, kterým tělo při infekci stimuluje svůj imunitní systém.
Vitaminy nestačí, varují lékaři. Jak posílit imunitu? |
Zjednodušeně řečeno, lidský organismus dokáže „nařídit“ neimunitním tkáním v těle, aby se uskrovnily a ušetřenou energii poskytly právě buňkám zajišťujícím imunitní reakci. Je tedy v zájmu každého člověka, aby nechal imunitní systém pracovat s maximální účinností a místo zbytečného plýtvání energií skutečně odpočíval.
„Nám se podařilo prokázat, že imunitní buňky po své aktivaci produkují molekulu adenosin, která funguje jako signál k utlumení ostatních tkání a přesunu energie k efektivní imunitní reakci,“ uvedl Tomáš Doležal. Pomocí adenosinu se tedy imunitní systém zachová „sobecky“. Aby si sám zajistil dostatečný energetický příjem k práci, sebere energii ve formě živin, zejména glukózy, zbytku organismu.
Octomilky ve službách vědy
O tom, že v těle při infekci dochází k takovému energetickému přesmyku, se ví už dlouho, dosud se ale nebylo jasné, jaký molekulární mechanismus tento přesun způsobuje. Objev jihočeských vědců proto získal širokou mezinárodní publicitu a dočkal se zveřejnění v renomovaném vědeckém časopise PLOS Biology. Časopis navíc článek zařadil jako jeden ze dvou nejdůležitějších textů vydání.
Nová civilizační choroba? Smartphony mohou poškodit klouby i šlachy |
Vědci přitom pochopitelně nemohli funkci adenosinu ověřit na člověku, ale podobně jako v jiných podobných případech využili mušku octomilku, jejíž genetická výbava je velmi podobná té lidské. Larvu octomilky nechali infikovat parazitickou vosičkou, která do ní napíchla své vajíčko. Takovému vetřelci se octomilka brání tím, že rychle namnoží speciální imunitní buňky, které vetřelce obalí a zničí ho.
„Když jsme ale geneticky zablokovali vyplavení adenosinu z imunitních buněk nebo jsme vypnuli adenosinovou signalizaci, larva octomilky boj s vetřelcem takřka vždy prohrála,“ uvedl Doležal. Pokud naopak vědci nechali imunitní systém v octomilce pracovat bez omezení, adenosin vyvolal přesun energie k imunitní reakci, která vetřelce zahubila. Na druhou stranu se ale ukázalo, že v takovém případě larvám octomilek po určitou dobu například pomaleji roste křídelní disk, z kterého se později vyvinou křídla. To jinými slovy znamená, že energie, kterou si „sobecky“ vzal imunitní systém, zase chybí jinde.
Při aplikaci tohoto mechanismu na lidi lze s trochou nadsázky zdůvodnit, proč lidské tělo pro potlačení infekce tak potřebuje odpočinek. Jakmile se totiž člověk snaží třeba pomocí medikamentů vyléčit takzvaně za pochodu a bez odpočinku, vystavuje tím svůj organismus enormní zátěži a hrozbě dalších zdravotních komplikací. Tkáně totiž „odevzdaly“ velkou část energie imunitním buňkám a nejsou schopny fungovat jako za normálního stavu. Jsou v útlumu a potřebují maximální klid.
Základ civilizačních chorob
Výsledky práce jihočeských vědců však nejsou jen jakýmsi vědeckým potvrzením známé poučky, že nemoc je třeba předevšímvyležet. Zároveň totiž podporují teoretický koncept „sobeckého imunitního systému“, který opět za velké mezinárodní pozornosti nedávno sestavil Reiner Straub z univerzitní nemocnice v německém Regensburgu. Tento lékař je přesvědčen o tom, že právě podceňování „sobeckosti“, s níž imunitní systém odebírá energii ostatním tkáním, může být základem mnoha civilizačních chorob.
Jestliže totiž člověk žije trvale například ve stresu, který pro tělo představuje ohrožení, odebírání energie pro imunitní reakci už přechází do chronické fáze, děje se prakticky neustále. Podle Strauba tak není vyloučeno, že tento stav může být jednou z příčin takzvané inzulinové rezistence, končící často srdečními potížemi, vysokým krevním tlakem nebo onemocněním cukrovkou.
Inzulin má v těle na starosti převod glukózy z krve do buněk, při inzulinové rezistenci však na něj buňky špatně reagují a glukóza se hromadí v krvi. Straub dává tuto odmítavou reakci buněk a hromadění glukózy do možné souvislosti právě s tím, že imunitní systém, vystavený dlouhodobě hrozbě stresu či přecházenému onemocnění, nařizuje buňkám, aby nabízenou energii odmítaly a ponechaly ji právě pro potřeby imunitní reakce. Ani nejnovější poznatky v molekulární biologii však podle Strauba nenabízejí jiné řešení než takové, které lidé často znají, a přesto ho odmítají. To znamená nespoléhat jen na zázračné účinky medikamentů a snažit se léčit především pomocí klidu a odpočinku, v případě stresu pak tím, že se člověk bude snažit stres odbourat.
