Dnešní situaci můžeme směle srovnat i se vzdálenějším historickým obdobím, třeba tím před přibližně sto lety. I tehdy, v letech 1918 až 1920, po světě řádila pandemie takzvané španělské chřipky – a i tehdy se v USA krátkodobě rozmohly násilné, rasově motivované nepokoje, směřované ale především proti Američanům afrického původu. Během tragických událostí tzv. rudého léta roku 1919, ke kterému má současná situace naštěstí daleko, zahynulo několik stovek Afroameričanů.
Dezinformace šíří negativní kverulanti, mnohdy trpí i zúženým intelektem, říká Cyril Höschl |
Následné společenskovědní výzkumy objednané americkou vládou prokázaly, že jedním z hlavních spouštěcích mechanismů, jenž uváděl rabující a lynčující dav do pohybu, byl fenomén zdánlivě nevýznamný – pouhá ústně šířená fáma, pomluva či konspirační teorie.
Neověřené informace a vyprávění tohoto typu se ve veřejném a mediálním prostoru masově vyskytují i dnes. V souvislosti s tísnivou pandemickou situací jsou navíc možná ještě viditelnější než dříve. Někteří teoretici jako filozof Lee C. McIntyre (2018) dokonce tvrdí, že kvůli obrovskému množství hoaxů, fake news a konspiračních teorií dnes žijeme v „postfaktickém“ či „postpravdivém“ období lidských dějin, ve kterém hrají podobnou roli „fakta“ i „alternativní fakta“.
Kvůli fámám okolo covidu zemřelo na světě podle vědců nejméně 800 lidí. Jako prevenci pili metanol nebo savo |
Cílem tohoto zamyšlení je pohlédnout na problematiku soudobých dezinformačních textů z odlišné perspektivy. Naše historická situace je v mnohém jiná a unikátní: mediální prostředí se díky internetu, především tzv. Webu 2.0 a sociálním sítím, které setřely tradiční hranici mezi tvůrcem a konzumentem mediálního obsahu, od doby před sto lety nepochybně radikálně proměnilo. Stále je ale možné argumentovat, že jak kvalita, tak kvantita takových neověřených textů zůstávají na podobné úrovni – stejně jako jejich témata a motivy.
Co jsou konspirační teorie?
Pro neověřené a často nepravdivé texty kolující ve veřejném prostoru se dnes používají nepříliš jasně definované novotvary a mediální zkratky jako hoax či fake news. Tyto termíny můžeme nahradit precizněji definovanými pojmy, které badatelé studovali již od poloviny 20. století, jako jsou fámy a městské legendy (současné pověsti). Specifický příbuzný žánr představují konspirační teorie, které jsou – na rozdíl od těch předešlých – identickým názvem označovány i dnes.
Pojmu „konspirační teorie“ jsou plná média i internet, ale jednoznačně uspokojivá definice toho, co vlastně přesně jsou, do značné míry stále chybí. Pomozme si popisem jejich emocionálního pozadí: v kontrastu s dnes převládajícím mediálním postojem, pokoušejícím se příznivce konspiračních teorií „vzdělat“ konfrontací s fakty nebo výukou mediální či informační gramotnosti, se totiž zdá, že v nich daleko výraznější roli než rozum hrají emoce, respektive emocionální reakce na určité skutečnosti.
Tyto texty se totiž obvykle snaží vysvětlit události, děje a fenomény, jež jsou lidem nepříjemné a které v nich vzbuzují hněv, strach, odpor, pocit nespravedlnosti či nepatřičnosti, jejich spojením se skrytou skupinou zlovolných aktérů, kteří musí být zastaveni, aby se svět znovu vrátil do normálu. Pro konspirační teorie je typická snaha o zjednodušení světa pomocí vytvoření smyšlených kauzálních vazeb mezi lidmi, jevy a událostmi, které spolu často vůbec nesouvisejí.
PALÁT: Právo šířit nesmysly neexistuje. Mnohým věrozvěstům svobody jde o zisk na úkor společnosti |
Dominantní motivace pro tuto činnost je tak ve své podstatě morální – jedná se o leckdy upřímnou a pozitivní, ale zároveň do značné míry iracionální snahu zlepšit svět kolem nás. V tom jsou konspirační teorie podobné leckterým náboženským, ideologickým či politickým hnutím, především těm mesianistického rázu, které inspirují a mobilizují své příznivce k vybudování lepšího světa. Na rozdíl od nich ale konspirační teorie mají poměrně malý mobilizační potenciál svět skutečně změnit. Oproti náboženstvím či politickým hnutím totiž s výjimkou „alternativních“ médií nedisponují dostatečným množstvím institucí (organizací jako církev či politická strana).
Rituální pověry
Do značné míry u nich také absentuje důležitý rituální aspekt. Jak přesvědčivě ukázaly politologické výzkumy, příklon ke konspiračním teoriím obvykle vede k voličské pasivitě a nezájmu o věci veřejné, popřípadě k příklonu ke zcela okrajovým, často extremistickým politickým skupinám bez výraznějšího vlivu na reálnou politiku. Konspirační teorie tak – poměrně paradoxně – v lecčem pomáhají udržovat současný politický a možná i společenský status quo.
Detailní dějiny konspiračních teorií dosud napsány nebyly. Někteří odborníci, například folklorista Bill Ellis, tvrdí, že zárodky konspirativního myšlení můžeme nalézt už ve starověku – třeba „rituální pověru“, dle níž zlovolná skupina lidí údajně unáší děti a rituálním způsobem z nich získává krev či další tělesné tekutiny. Tato představa se poprvé objevuje ve starověkém Římě a míří proti prvním křesťanům, kteří prý unášeli a pojídali potomky pohanských Římanů ve smyšleném bizarním rituálu doslovného „přijímání těla a krve Krista“.
Psychologové radí, jak přežít lockdown. Udělejte si každý den drobnou radost, komunikujte s okolím |
Ve známější obdobě se objevuje ve středověku jako spojená s Židy; v této podobě trvá až do zrodu politicky motivovaného antisemitismu na konci 19. století, spjatého ve Francii s Dreyfusovou a u nás Hilsnerovou aférou. Nalezneme ji ale i v moderních konspiračních teoriích – například v „satanské panice“ v USA v 80. letech 20. století, podle které po celé Americe údajně řádily tajné satanské sekty unášející děti ke svým bizarním rituálům, či její současné aktualizaci, teorii QAnon z roku 2017.
Podle ní jsou po celém světě unášeny děti globálním spolkem satanistických pedofilů, k nimž patří třeba Hillary Clintonová, Barack Obama a další politici Demokratické strany, George Soros a řada liberálně orientovaných hollywoodských hvězd jako Tom Hanks či Johnny Depp. Z těl unesených dětí je během mučení získávána fiktivní droga adrenochrom, která těmto celebritám zaručuje věčné mládí.
Jiní odborníci – jako francouzská folkloristka Véronique Campion-Vincentová – naopak tvrdí, že konspirační teorie jsou daleko mladším jevem, inherentně spjatým s modernitou. Konspirativní vyprávění minulosti podle ní nebylo typickými konspiračními teoriemi, ale spíš fámami, které hledaly spiknutí u „těch druhých“ – typicky náboženských, etnických a sociálních menšin, v Evropě nejčastěji Židů nebo smyšlených čarodějnic, upalovaných během čarodějnických procesů v raném novověku.
Podle její teorie se moderní konspirační teorie začaly masověji objevovat až v 18. století, po francouzské a americké revoluci. Příčinou byl rozvoj demokratické politiky, která oslabila tradiční kolektivní důvěru v nejvyššího, částečně sakrálního představitele státu, jako byli králové a královny minulosti. Místo Bohem posvěceného a staletým rodokmenem prověřeného monarchy začali vládnout obyčejní, často napůl anonymní lidé; tento trend umocnila související byrokratizace společnosti. Kolektivní imaginace proto začala paranoidně vidět jako hlavní zdroj zla politické, intelektuální a ekonomické elity vlastního státu, nejčastěji reprezentovaného tajnými společnostmi.
Soudobý boom konspiračních teorií je do značné míry způsoben jejich snadným šířením pomocí internetu, především sociálních sítí. V pozadí jejich současné obliby ale stojí také související obtížná orientace v záplavě dnešních mediálních informací, spojená s rostoucí polarizací společnosti a stále častějším využíváním konspiračních témat ve veřejných politických diskusích.
Zatímco ještě ve druhé polovině 20. století byly konspirační teorie doménou specifických, většinou okrajových (a často radikálních) názorových skupin a subkultur, ve druhém desetiletí nového milénia se tento fenomén stává ve stále širších vrstvách společnosti čím dál akceptovanějším: z radikální alternativy je dnes téměř mainstreamem.
To potvrzuje i teorie politologa Michaela Barkuna z roku 2013, podle níž se konspiračním teoriím nejlépe daří v historických situacích, které splňují dvojici podmínek. První je snadno dostupný materiál pro tvorbu spikleneckých teorií: ten dnes dodává především internet a sociální sítě. V šedesátých letech 20. století, v době, kdy se konspirační teorie začaly stávat masovým jevem, to byla zase televize, díky níž si mohl každý divák udělat vlastní názor na významné historické události své doby (jako atentát na JFK nebo přistání na Měsíci), protože je mohl poprvé v dějinách spatřit na vlastní oči.
Druhou podmínkou je pak skutečnost, že struktury stávajících dominantních politických, ideologických a světonázorových autorit musejí být natolik oslabeny, že novátorské rekombinace popisu fungování světa, které s sebou přinášejí konspirační teorie, mohou být minimálně částí společnosti považovány za pravdivé či přinejmenším seriózní. I to, zdá se, odpovídá naší současné historické situaci.
Konspirace jako současný folklor
Konspirační teorie a podobné typy textů je možné studovat pohledem různých vědních disciplín – jejich studiu se úspěšně věnuje především politologie, sociologie, historie, psychologie či mediální věda. Jedním z dalších možných přístupů je ten folkloristický, který chápe konspirační teorie jako svébytný žánr současného folkloru. Ten můžeme v souladu s folkloristou Timothym Tangherlinim chápat jako neformálně (ústně, ale dnes třeba i na internetu) šířené tradiční texty, které kolují jak uvnitř specifických sociálních sítí, tak napříč jimi.
Současný folklor se v sociální praxi projevuje pomocí performancí, tedy konkrétních aktů vyprávění, psaní či přeposílání textů. Tyto performance slouží jako prostor pro veřejné vyjednávání kulturní ideologie, tedy kolektivních hodnot, představ či společenských norem určité sociální skupiny. Folklor jako společenský fenomén tak existuje v neustálém dialektickém napětí: mezi představami a požadavky individuí na straně jedné – a kolektivními tradicemi sociálních skupin, jichž jsou tito jedinci příslušníky, na straně druhé. Právě proto se folklorní texty neustále – podobně jako virus – mění, mutují a přetvářejí, aby se co nejlépe přizpůsobily individuálním potřebám jedinců.
Takto moderně definovaný folklor ale nejsou pouhé texty; poměrně často vstupují do sociálního jednání, během kterého lidé jejich děj přehrávají nebo se jimi inspirují. Příkladem mohou být lidé, kteří uvěřili populárním konspiračním teoriím o unášení dětí zlovolnými elitami a snažili se tyto fiktivní oběti zachránit.
Jedním z nich byl například americký strojvůdce Eduard Moreno, jenž se v dubnu 2020 v přístavu v Los Angeles pokusil narazit svojí lokomotivou do zakotvené nemocniční lodi amerického námořnictva Mercy. Tu považoval za jedno z míst, kam jsou satanistickými pedofily unášeny děti, popřípadě kde jsou prováděny zákeřné experimenty. Jako dalšího můžeme zmínit lékárníka Stevena Brandenburga z amerického státu Wisconsin, jenž se v prosinci 2020 proslavil tím, že zničil velké množství dávek vakcíny proti covidu-19, protože věřil, že jde o nebezpečný prostředek negativně ovlivňující lidský genom, který lidem nutí zlovolné světové elity.
Konspirace při ruce
Nejčerstvějším a nejmasovějším příkladem jsou události z 6. ledna tohoto roku, kdy dav zastánců bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa, jehož podstatnou část tvořili příznivci konspirační teorie QAnon, násilně vnikl do prostor amerického Kapitolu. Tento proces přetavení folklorního narativu do sociální akce nazývají folkloristé původně sémiotickým termínem „ostenze“.
Folklor je pro tento proces ideálním inspiračním zdrojem a médiem, a to především proto, že je, slovy folkloristy Simona J. Bronnera, „handy“ – tedy neustále při ruce, podobně jako dnešní handheld devices, například chytré telefony či tablety. Oblíbenou „hlášku“, vtip, fámu, legendu – nebo konspirační teorii – totiž máme podobně jako smartphone neustále u sebe a můžeme ji kdykoli využít v mnoha typech sociálních situací. Jsou stále s námi, snadno přístupné – a zdarma.
Výše zmíněný Michael Barkun definoval v roce 2013 tři základní typy konspiračních teorií. Prvním z nich jsou událostní konspirace, které se snaží vysvětlit skryté pozadí konkrétní historické události (například atentátu na amerického prezidenta J. F. Kennedyho nebo údajně fingovaného přistání amerických astronautů na Měsíci).
Druhým typem konspiračních teorií jsou pak systémové konspirace s představou určité zlovolné skupiny tajně ovlivňující světové dění, která chce ovládnout nějaký společenský systém, například národní stát (těmi mohou být třeba zednáři, ilumináti, Židé, reptiliáni či tzv. Deep State). A posledním typem jsou superkonspirace, které kutilským způsobem spojují několik konspiračních teorií s různými aktéry a systémy do komplexního světonázoru – mezi ty patří nejnovější komplikované konspirační teorie jako QAnon.
Pokud se podíváme na tuto klasifikaci pohledem folkloristy, ihned nám vytane na mysl paralela se třemi folklorními žánry, jež jsou antropologickými univerzáliemi a najdeme je ve všech známých lidských kulturách a společnostech.
Obdobou událostních konspirací by mohly být fámy – neověřené informace o aktuálních tématech veřejného zájmu, které se podobně jako tento typ konspirací zaměřují na alternativní výklad jednotlivých dílčích historických událostí. Obdobu systémových konspirací představují pověsti a legendy, jež mívají podobu složitějšího literárního útvaru se zápletkou, zasazeného do konkrétního času a místa, v němž se vyskytují konkrétní aktéři se specifickými motivacemi. A paralelu superkonspirací představují mýty, tedy posvátné příběhy spjaté s rituálem a světonázorem, které pro své vyznavače závazně popisují, jak svět doopravdy funguje.
Tyto zajímavé paralely fungují jak na úrovni textu (obsah, forma, struktura, aktéři), tak kontextu (performance, narátoři, audience, sociální funkce, kulturní význam). Jak jsme viděli výše, jsou to právě současné mytologizující superkonspirace jako QAnon, které podobně jako mýty motivují své „věřící“ k sociální akci nejčastěji – zatímco „obyčejné“ událostní a systémové konspirace slouží, tak jako fámy a pověsti, spíše coby pouhý námět ke konverzaci.
Nový světový řád
Folklorní paralely v tradičních fámách, pověstech a mýtech má i Barkunova klasifikace pěti základních archetypálních, černobíle vykreslených aktérů, kteří se vyskytují v konspiračních teoriích. Jsou to jednak nepřátelé zvnějšku (například Číňané, kteří údajně uměle vytvořili koronavirus způsobující covid-19, aby zničili Západ), vnitřní nepřátelé (třeba pedofilní satanisté z americké Demokratické strany unášející děti v konspirační teorii QAnon), společenské elity a boháči (Bill Gates čipující lidi pomocí vakcíny proti koronaviru nebo George Soros zvoucí do Evropy muslimské uprchlíky, aby zničil její kulturu) a marginalizované skupiny (Afroameričané či homosexuálové, údajně útočící na tradiční hodnoty).
A samozřejmě nezbytnou součástí mnoha konspiračních teorií jsou spasitelské postavy bojující proti zlým konspirátorům: například Donald Trump bojující proti Deep State podobně jako oblíbený „selský císař“ Josef II. v lidových pohádkách a pověstech bojoval proti zlým pánům a jezuitům.
Nevyslovenou, ale významnou skutečností u studia konspiračních teorií zůstává, že jde o vnějškový, hodnotící termín. Pojem konspirační teorie dnes nejčastěji používají politici, novináři a vědci, tedy obecně lidé, kteří konspirační teorie nešíří, nevěří jim, a navíc je většinou považují za projev nebezpečné ideologie, falešného mediálního obsahu či iracionálního hyperkauzálního myšlení. Samotní jejich příznivci, tedy lidé, kteří pomocí konspiračních teorií vyslovují pocity ohrožení sebe či své komunity, tento termín samozřejmě většinou nepoužívají. Sami sebe tak neoznačují za konspirátory, ale třeba za badatele (researchers), ty, kteří prohlédli pravdu (truthers), či probuzené (woke).
Mezi příznivci konspiračních teorií také existují značné vzdělanostní, ideologické a obecně socioprofesní rozdíly, takže je poměrně obtížné zužovat je jen na nevzdělané a ekonomicky slabší sociální skupiny, jak se občas v médiích děje. Specifickou kategorii konspirátorů představují například odpůrci očkování, tzv. antivaxeři, mezi nimiž nalezneme řadu vysokoškolsky vzdělaných lidí s poměrně značným přehledem o problematice; současné masové očkování proti covidu-19 dodalo této skupině dosud nevídaný vliv. Další výraznou skupinou recipující konspirační teorie jsou příznivci alternativní spirituality a New Age myšlení.
Jak již v roce 2011 ukázali religionisté Charlotte Wardová a David Voas, světonázory konspirátorů a alternativců vykazují řadu shodných rysů. Jedná se především o důraz na skryté propojení různých rovin skutečnosti a událostí a související snahu o to, aby byl osobní i veřejný život zbaven vlivu náhody a podřízen určitým pravidlům. Tento společný myšlenkový základ popsali termínem konspiritualita, označujícím politicko-duchovní filozofii založenou na dvojici základních předpokladů, podvědomě sdílených jak příznivci konspiračních teorií, tak alternativní spirituality.
Prvním z nich je představa, že určitá utajená skupina tajně ovládá politický a společenský řád – nebo se o to přinejmenším snaží. Druhou je tvrzení, že lidstvo v současnosti prochází „proměnou paradigmatu“ ve vnímání světa. Nejvhodnější strategií pro to, aby nedošlo k negativnímu ovládnutí světa ze strany zlých stoupenců Nového světového řádu, je myslet a jednat v souladu s probuzeným světonázorem „nového paradigmatu“: alternativního, konspirativního, případně – jak je dnes stále častější – kombinací obojího.
Čím dál víc
Stranou pozornosti by ale neměly zůstat ani komunity, jež mají bolestnou zkušenost se skutečnými konspiracemi ze strany vlády a úřadů. Příkladem mohou být Afroameričané, kteří byli v letech 1932–1972 obětí utajovaného vládního experimentu ohledně šíření syfilidy, nazývaného The Tuskegee Study of Untreated Syphilis in the Negro Male.
Dědictví takovýchto negativních historických zkušeností může pomoci pochopit, proč i dnes mnoho Afroameričanů věří, že virus HIV byl uměle vytvořen americkou vládou jako nástroj likvidace jejich komunit, nebo proč se dnes tolik poukazuje na skutečnost, že jsou vysílací stožáry 5G sítí umisťovány až podezřele často právě do černošských čtvrtí. Jak ukázala antropoložka Patricia Turnerová, marginalizované komunity, jako jsou Afroameričané, odjakživa používaly neformálně šířené kolektivní narativy jako fámy a pověsti coby nástroj odporu proti organizovanému či institucionalizovanému násilí vůči sobě.
Roli těchto tradičních folklorních textů v dnešním světě internetu postupně čím dál víc přebírají právě konspirační teorie, a to především mezi skupinami lidí, které mají pocit, že nemají či ztrácejí společenský vliv, moc a prestiž. A o ty, jak se zdá, není v současném ideologicky, politicky, ekonomicky a sociálně čím dál výrazněji rozděleném světě bohužel rozhodně nouze.
Autor je zástupce ředitele Ústavu etnologie FF UK a autor knih o městských legendách, jako je série Černá sanitka nebo Mýtus o Pérákovi
