Před 190 miliony let byla většina oblasti na rozhraní dnešní Nevady a Arizony pokryta pískem. Vzhledem k odlišné poloze pevniny šlo tehdy o místo nepříliš vzdálené od rovníku. V poušti zřejmě existovaly zóny s příznivějšími podmínkami, něco na způsob oáz. V jedné z nich po sobě tehdejší vládci planety, dinosauři, zanechali nepřehlédnutelný podpis.
Myslí si to alespoň autoři studie otištěné v odborném paleontologickém časopise Palaios, Winston Seiler a profesorka Marjorie Chanová z University of Utah . První jmenovaný ještě jako student pracující na své závěrečné práci v roce 2006 navštívil Vermilionské útesy, neobvyklý geologický útvar, který byl vyhlášen národní památkou. Na jedné planině ho zaujala neobvyklá koncentrace různě velkých děr. Ty do té doby nebyly považovány za nic jiného než za výsledek dlouho působící eroze.
Seilera však napadlo jiné vysvětlení. „Bylo to nepochopitelné,“ vzpomíná. „Kromě děr tam byly malé kopečky. Ty se tyčily kolem každé prohlubně. Napadlo mě, že se mohly vytvořit ještě v době, kdy byl písek měkký. Pak jsem spatřil vzory, které se mnohokrát opakovaly.“ Seiler si uvědomil, že díry mohou mít jiný než pouze geologický původ - může jít o stopy dinosaurů. Malé kopečky by pak byly tvořeny pískem, který se po došlápnutí protlačil kolem prstů.
Po dvou letech práce považuje Seiler dinosauří původ děr za prokázaný. Na místě se podle autorů studie našly stopy nejméně čtyř druhů dinosaurů různého stáří. Hustota dosahuje až dvanácti otisků na čtvereční metr.
„Rozdílná délka, která se pohybuje od 2,5 do 50 cm, ukazuje, že tudy chodily matky s mláďaty. Připomíná mi to dinosauří taneční parket, protože je tu ohromné množství stop, které se od sebe dost podstatně liší,“ říká Marjorie Chanová. Vzhledem k tomu, že oblast s dírami zabírá plochu o rozloze třetiny hektaru, by bylo na místě i srovnání s loukou po technoparty.
Kde jsou kosti?
Kromě šlápot se výzkumníkům podařilo identifikovat otisky ocasů, Po některých zbyla rýha dlouhá až sedm metrů. Vědci se domnívají, že otisky se zachovaly díky posunu dun. Na denní světlo se znovu dostaly až poté, co vzniklý pískovec narušila eroze.
Interpretace nálezu, především v případě údajných otisků ocasu, však není mezi paleontology přijímána zcela bez výhrad. Průzkum na místě tedy bude pokračovat. Hádanku by s definitivní platností vyřešil nález kostí. Ty však chybí. Stopy tak nemohou být s jistotou přiřčeny konkrétnímu druhu.
Myslí si to alespoň autoři studie otištěné v odborném paleontologickém časopise Palaios, Winston Seiler a profesorka Marjorie Chanová z University of Utah . První jmenovaný ještě jako student pracující na své závěrečné práci v roce 2006 navštívil Vermilionské útesy, neobvyklý geologický útvar, který byl vyhlášen národní památkou. Na jedné planině ho zaujala neobvyklá koncentrace různě velkých děr. Ty do té doby nebyly považovány za nic jiného než za výsledek dlouho působící eroze.
Seilera však napadlo jiné vysvětlení. „Bylo to nepochopitelné,“ vzpomíná. „Kromě děr tam byly malé kopečky. Ty se tyčily kolem každé prohlubně. Napadlo mě, že se mohly vytvořit ještě v době, kdy byl písek měkký. Pak jsem spatřil vzory, které se mnohokrát opakovaly.“ Seiler si uvědomil, že díry mohou mít jiný než pouze geologický původ - může jít o stopy dinosaurů. Malé kopečky by pak byly tvořeny pískem, který se po došlápnutí protlačil kolem prstů.
Po dvou letech práce považuje Seiler dinosauří původ děr za prokázaný. Na místě se podle autorů studie našly stopy nejméně čtyř druhů dinosaurů různého stáří. Hustota dosahuje až dvanácti otisků na čtvereční metr.
„Rozdílná délka, která se pohybuje od 2,5 do 50 cm, ukazuje, že tudy chodily matky s mláďaty. Připomíná mi to dinosauří taneční parket, protože je tu ohromné množství stop, které se od sebe dost podstatně liší,“ říká Marjorie Chanová. Vzhledem k tomu, že oblast s dírami zabírá plochu o rozloze třetiny hektaru, by bylo na místě i srovnání s loukou po technoparty.
Kde jsou kosti?
Kromě šlápot se výzkumníkům podařilo identifikovat otisky ocasů, Po některých zbyla rýha dlouhá až sedm metrů. Vědci se domnívají, že otisky se zachovaly díky posunu dun. Na denní světlo se znovu dostaly až poté, co vzniklý pískovec narušila eroze.
Interpretace nálezu, především v případě údajných otisků ocasu, však není mezi paleontology přijímána zcela bez výhrad. Průzkum na místě tedy bude pokračovat. Hádanku by s definitivní platností vyřešil nález kostí. Ty však chybí. Stopy tak nemohou být s jistotou přiřčeny konkrétnímu druhu.
