Saturnův měsíc Titan neobepínají oceány, jak se mnozí odborníci domnívali, ale pás pouští. Tvrdí to tým Ralpha Lorenze z Arizonské univerzity v dnešním čísle časopisu Science. Zjistilo se to na základně radarových pozorování americko-evropské sondy Cassini, která dlouhodobě prozkoumává soustavu Saturnu.
Měření provedená při průletu sondy kolem Titanu loni v říjnu odhalila na jeho povrchu množství podélných dun. Paralelně se táhnou až stovky kilometrů obecně západovýchodním směrem po stranách rovníku. Vysoké jsou 100 až 150 metrů, sklon svahu 6 až 10 stupňů.
Dunová pole Titanu zaujímají oblasti od několika desítek až po statisíce čtverečních kilometrů. Na radaru jsou téměř nerozlišitelné od dun v pouštích Namib v jihozápadní Africe a Rub al-Chálí v Arábii. Potvrdily se tak domněnky vyvolané staršími záznamy ze sond. Zvláště z února 2005 kdy při dřívějším průletu Cassini vědci tyto útvary spatřili na záběrech s menším rozlišením. Proto se tehdy nepodařilo jejich přítomnost zaručeně vysvětlit, a dostalo se jim metaforického názvu „kočičí škrábance“.
Na Titanu vědci neočekávají běžný písek, vzniklý erozí křemičitanových minerálů. Hustá atmosféra tam brání vulkanickým výbuchům i řadě dalších způsobů eroze. Ale záběry modulu Huygens, který na Titanu přistál, jakož i radaru Cassini, odhalily na jeho povrchu stopy eroze způsobené kapalinami.
Díky ní mohly vzniknout „písky“ Titanu. Nejspíše jako zhruba čtvrtmilimetrové částečky ledu, jednoduchých uhlovodíků či směsi obojího. Přesně však materiál dun zatím neznáme.
Duny zřejmě vznikly geologicky rychle. Bylo zapotřebí 10 až 100 tisíc krychlových kilometrů pískovitého materiálu. To vylučuje možnost, že by šlo o hmotu, kterou z nitra Titanu vyvrhnul dopad menšího vesmírného tělesa na povrch.
S tmavou barvou dun lépe ladí jiná alternativa: tvoří je pevná složka chemických procesů metanu v atmosféře Titanu. Tyto reakce urychluje sluneční záření.
Dunám dala tvar kombinace dvou typů větrů. Běžné, které k životu probouzí dopadající sluneční záření, na to samy nestačí. Nejsou dost silné, protože Titan je příliš daleko od Slunce. Navíc nejrychleji vanou ve výškách.
Titan tedy nemá dost světla, zato dost energie od své mateřské planety. Saturn na něj působí 400krát intenzivnějšími gravitačními přílivovými silami než Měsíc na Zemi. V husté atmosféře Titanu (který má slabou gravitaci) může síla Saturnu vyvolávat proměnné vichry dost silné na to, aby jimi unášené částečky před usednutím několikrát obkroužily celý měsíc.
Stačí na to vítr jen o rychlosti půl metru za sekundu, a takové hodnoty modul Huygens naměřil. Většinou ale patrně půjde o silný krátký vítr jako v pouštích na Zemi.
Duny u rovníku Titanu svědčí proti výskytu „jezer“ s kapalinou. Ačkoli vědci donedávna očekávali možná až moře z jednoduchých uhlovodíků, zejména etanu. Pokud by tomu tak bylo, duny by vůbec nevznikly: „písek“ by se vázal na kapalinu. Vlhčeji může být na Titanu v oblastech blíže k pólům, a to díky metanovým srážkám. Tam se možná dají najít také jezera, ať metanová, či jiná.
Podélné duny jako na Titanu tvoří polovinu až dvě třetiny pozemských dunových polí. Na Marsu má podlouhlý tvar jen mizivý počet tamějších dun. Údaje pro Venuši jsou neurčité. Vědci s napětím očekávají činnost evropské sondy Venus Express.
- 5. května 2006 10:58
