Jde teprve o druhý známý druh zvířat kromě člověka, u kterého vědci ověřili, že vyučuje mláďata. Nejedná se o běžné pasivní učení napodobováním dospělých. Surikaty provozují opravdovou aktivní výuku. V časopise Science to oznámili Alex Thornton a Katherine McAuliffeová z Cambridgeské univerzity ve Velké Británii.
Výuka má podle měřítek odborníků tři kritéria. Za prvé, jedinec A mění své chování jen v přítomnosti „nepoučeného“ pozorovatele B. Za druhé, A při tom nezískává žádný okamžitý prospěch, ba sám přichází o nevyužité příležitosti. A za třetí: žák B si díky chování učitele A osvojuje znalosti či dovednosti rychleji, než by je získal jinak, nebo by je nezískal vůbec.
Cambridgeští badatelé řadu let zkoumali třináct skupin surikat v části severního Kapska (JAR), kam zasahuje poušť Kalahari.
Surikat bývá ve skupině až kolem čtyřiceti. Většinou příbuzných. Asi čtyři pětiny mláďat jsou však biologičtí potomci dominantního páru. O mláďata se starají společně všichni rodiče ve skupině. Hojně jim pomáhají dospělá mláďata obou pohlaví z dřívějších vrhů, která „zaskakují“ jako pěstouni. Za mláďata jsou považovány surikaty ve věku do tři měsíců. Zpočátku si sama nedokážou najít kořist a většinou si s ní ani nedokážou poradit. Surikaty sežerou každé vhodné sousto, na něž narazí. Jinak to v jejich ekologicky nepříznivém životním prostředí ani nejde. Nejčastěji štíry, pavouky, kobylky a jiný hmyz a ještěrky.
Zejména štíři jsou ovšem kvůli bodci a jedu potenciálně nebezpečnou kořistí. Neurotoxiny některých by zabily i člověka. Jed jiných je mírnější, ti ale o to agresivněji útočí velkými a silnými klepety. Proto je životně důležité, aby se s nimi „mladí“ naučili zacházet. Mláďata sledují skupiny „lovců“ od věku jednoho měsíce. Dospělé surikaty je přitom krmí, v reakci na prosebná volání mláďat.
Ale úprava stravy se u mláďat liší podle věku: Thornton a McAuliffeová shledali, že nejmladším mláďatům ostatní surikaty přinášejí mrtvou kořist. O něco starším takovou, kterou paralyzují kousanci do hlavy nebo břicha. Nejstarším mláďatům přinášejí kořist živou. Ale takovou, která jim nemůže ublížit. Třeba štírům nejprve vykousnou jedovatý bodec. Řídí se při tom prosebným voláním mláďat, které se mění s věkem.
Dospělé surikaty jako správní učitelé sledují pokroky žáků. Jestliže kořisti nevěnují žádoucí pozornost, přistrkávají ji k nim. Pozorovány byly i případy, kdy starší surikaty dodatečně přizpůsobily stav přinesené kořisti mláďatům, jestliže se napoprvé netrefila. Když kořist utíká, vracejí ji k mláďatům. Badatelé ověřili efektivnost takového vyučování mláďat i několika umělými experimenty. Schopnost vyučování zřetelně přináší velký evoluční prospěch. Nádavkem k člověku byla dosud zaznamenána pouze u jistých mravenců. Zpráva o tom vyšla letos. Thornton a McAuliffeová se však domnívají, že je v přírodě rozšířenější, než nasvědčují dosavadní důkazy. Mnohem obtížněji se totiž prokazuje její existence než nepřítomnost.
Výuka má podle měřítek odborníků tři kritéria. Za prvé, jedinec A mění své chování jen v přítomnosti „nepoučeného“ pozorovatele B. Za druhé, A při tom nezískává žádný okamžitý prospěch, ba sám přichází o nevyužité příležitosti. A za třetí: žák B si díky chování učitele A osvojuje znalosti či dovednosti rychleji, než by je získal jinak, nebo by je nezískal vůbec.
Cambridgeští badatelé řadu let zkoumali třináct skupin surikat v části severního Kapska (JAR), kam zasahuje poušť Kalahari.
Surikat bývá ve skupině až kolem čtyřiceti. Většinou příbuzných. Asi čtyři pětiny mláďat jsou však biologičtí potomci dominantního páru. O mláďata se starají společně všichni rodiče ve skupině. Hojně jim pomáhají dospělá mláďata obou pohlaví z dřívějších vrhů, která „zaskakují“ jako pěstouni. Za mláďata jsou považovány surikaty ve věku do tři měsíců. Zpočátku si sama nedokážou najít kořist a většinou si s ní ani nedokážou poradit. Surikaty sežerou každé vhodné sousto, na něž narazí. Jinak to v jejich ekologicky nepříznivém životním prostředí ani nejde. Nejčastěji štíry, pavouky, kobylky a jiný hmyz a ještěrky.
Zejména štíři jsou ovšem kvůli bodci a jedu potenciálně nebezpečnou kořistí. Neurotoxiny některých by zabily i člověka. Jed jiných je mírnější, ti ale o to agresivněji útočí velkými a silnými klepety. Proto je životně důležité, aby se s nimi „mladí“ naučili zacházet. Mláďata sledují skupiny „lovců“ od věku jednoho měsíce. Dospělé surikaty je přitom krmí, v reakci na prosebná volání mláďat.
Ale úprava stravy se u mláďat liší podle věku: Thornton a McAuliffeová shledali, že nejmladším mláďatům ostatní surikaty přinášejí mrtvou kořist. O něco starším takovou, kterou paralyzují kousanci do hlavy nebo břicha. Nejstarším mláďatům přinášejí kořist živou. Ale takovou, která jim nemůže ublížit. Třeba štírům nejprve vykousnou jedovatý bodec. Řídí se při tom prosebným voláním mláďat, které se mění s věkem.
Dospělé surikaty jako správní učitelé sledují pokroky žáků. Jestliže kořisti nevěnují žádoucí pozornost, přistrkávají ji k nim. Pozorovány byly i případy, kdy starší surikaty dodatečně přizpůsobily stav přinesené kořisti mláďatům, jestliže se napoprvé netrefila. Když kořist utíká, vracejí ji k mláďatům. Badatelé ověřili efektivnost takového vyučování mláďat i několika umělými experimenty. Schopnost vyučování zřetelně přináší velký evoluční prospěch. Nádavkem k člověku byla dosud zaznamenána pouze u jistých mravenců. Zpráva o tom vyšla letos. Thornton a McAuliffeová se však domnívají, že je v přírodě rozšířenější, než nasvědčují dosavadní důkazy. Mnohem obtížněji se totiž prokazuje její existence než nepřítomnost.
