Za jeho vynálezem stojí pánové William Shockey, John Bardeen a Walter Brattain, kteří si už od konce druhé světové války lámali hlavy, jak vylepšit vojenskou radarovou techniku. Až 16. prosince 1947 se jim podařilo pomocí nového vynálezu zesílit napětí více než na desetinásobek. O názvu nového objevu se vedly dlouhé diskuse, ale nakonec vyhrála varianta „tranzistor“ vzniklá sloučením slov „transfer“ a „varistor“.
Existují však dohady, že vynález tranzistoru má mnohem straší historii. Už v roce 1926 si Němec Julius Edgar Lilienfeld nechal patentovat pole řízené tranzistorem – svou revoluční myšlenkou však nejspíše předběhl dobu natolik, že se jeho práce nikdy nesetkala s praktickým využitím.
První léta tranzistoru nebyla jednoduchá, protože si málokdo dokázal představit jeho nasazení do praxe. Samotné laboratoře jeho existenci veřejně přiznaly až v roce 1948. Nakonec se vše v dobré obrátilo a všichni tři zmínění pánové obdrželi za svůj objev Nobelovu cenu za fyziku.
Další prudký rozvoj tranzistorové technologie přišel po roce 1959, kdy se vědcům podařilo sestavit první vícetranzistorové prvky – integrované obvody. Gordon Moore, zakladatel firmy Intel, tehdy prohlásil, že počet integrovaných tranzistorů se zdvojnásobí každých 18 měsíců. To se do puntíku splnilo a tento jev byl označen jako Moorův zákon.
