Školství se musí reformovat, učitelé rozvíjet. Často ale změnám brání rodiče

Tomáš Čakloš ve třetím ročníku studuje hned dva obory: sociální pedagogiku a pedagogické asistenství zeměpisu a občanské výchovy.

LN: Objevila se kritika, že teze jsou moc teoretické...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Teze, které jsme „přibili“ na vrata, jsou principy, které vnímáme jako prostupující vzděláváním.

Brzdou změn je sama akademická obec, říká kritik českého vysokého školství Šebek

Píšeme ve vizi, že tyto principy se vztahují jak na učitele, tak na studenty, tak na pedagogické fakulty, stejně jako na běžné školy. Ale náš apel míří samozřejmě především na pedagogické fakulty. To jak vypadá výuka na pedagogických fakultách, se odrazí v tom, jak bude vypadat jinde.

Teoretický obsah tedy musí jít dohromady s praktickou formou. Když bude nějaký přednášející na pedagogické fakultě vykládat svým studentům, jak je potřeba výuku aktivizovat a přinášet vlastní zkušenosti, aby sami diskutovali a pracovali, a sám o tom bude jen přednášet, tak je to za prvé absurdní, neboť si protiřečí, a za druhé, co si z toho odnese student? Mnohem víc v něm utkví zkušenost s frontální výukou, ve které navíc ani nevadí být pokrytecký.

Mnohokrát v tezích zmiňujete v různém kontextu práci na sobě. Jak si to přesně představujete? To by tedy měl každý student a každý pedagog chodit na sebezkušenostní výcvik?

Ano a máme s tím dobrou zkušenost. Třeba na sociální pedagogice jsou tři semestry sebezkušenostního osobnostního rozvoje, který člověku dá opravdu spoustu dovedností, tím, jak pracuje se zážitkem a sebereflexí. O této zkušenosti se ve skupině bavíme a dáváme si zpětnou vazbu.

Výcviky se točí kolem základních otázek jako je komunikace mezi lidmi, budování vztahů a utváření prostředí, ve kterém se zvládneme učit. V týmu Otevřena máme mnoho lidí, kteří si nejen tímto prošli, ale sami jsou i lektory těchto kurzů.

LN: Vy jste prošel takovým výcvikem?

Ano, tento kurz jsem absolvoval a v Otevřenu věříme, že by tohle mělo být naprosto zásadní součástí pedagogické průpravy. Učitel totiž potřebuje především umět pracovat s lidmi, například s dětmi. Měl by je umět zaujmout, motivovat a vytvářet s nimi vztah a řešit ho. Musí docílit toho, aby se učily.

A to jsou všechno pedagogické dovednosti, se kterými může získat zkušenost tady. Je zvláštní, že na pedagogických fakultách dnes mají studenti v rámci studia jen tři až šest procent praxe. Mám pocit, že všeobecně člověk ví, že když někdo má něco teoreticky nastudováno, tak je to skvělé, ale dokud s tím nemá reálnou zkušenost, tak to ještě tolik neznamená. Z toho vychází naše přesvědčení o tom, že zkušenost je potřeba a člověk se z ní naučí mnohem víc.

A navíc prostě víme z psychologie, že zkušenost může být úžasně vytěžená, bude-li zpracována tím, že bude reflektována právě jako na sebezkušenostních výcvicích. Když člověk něco zažije a skupina si sedne a řekne si: aha tady se stalo tohle a stalo se to proto, že ty si řekl tohle.

LN: A člověk si sáhne do sebe, na své hranice, agresi,...

Určitě. Na škole se probere od A do Z nějaká látka, ale zároveň je tam třeba šikana. Tak si řekněme, co je důležitější? Šikana je onemocnění vztahů a o vztahy a o emoce ve třídě je potřeba pečovat a pedagog to potřebuje aspoň trochu umět, aby to mohl dělat.

LN: Jak si představujete lokace pro praxe? Chcete projít všemi typy škol, které na trhu jsou?

Ministerstvo školství navrhuje zákazy. Sladidla, kofein a majonéza musí ze škol

Neříkáme, že úplně vším, ale určitě vidíme obrovský smysl v tom, aby praxe byla rozmanitá. Budoucí pedagog by měl být někde na praxi delší dobu, docházet třeba rok na stejné místo, kde bude pracovat se stejnými lidmi, ale zároveň je dobré si osahat i jiné přístupy. Mělo by se to doplňovat.

Ideál praxe podle nás: aby jí bylo dost, aby na nibyla kladená hlavní pozornost, aby byla reflektována a aby se z praxe opravdu těžilo. V zahraničí třeba musí student projít různými zkušenostmi. Musí se jít podívat na školu, kde se učí klasicky, na školu, kde se učí alternativně, na mimoškolní zařízení. Také by bylo potřebné vyzkoušet si praxi v zahraničí, vidět něco víc než jenom jeden typ výuky, co známe kolem sebe.

Máte přípravu na praxi?

Nějakou ano a liší se to napříč fakultami. Kromě toho, že je praxe málo, tak i když to množství vzroste, zůstává často další problém, že pedagogická průprava není vnímána ve studiu jako to hlavní.

Na pedagogickou fakultu jde člověk studovat dvouoborové učitelství třeba biologie a chemie. Spousta studentů i samotná fakulta to vnímá tak, že já tady studuji tyto dva předměty a pak mě tady otravuje ještě nějaká učitelská příprava, která je úplně bokem, aby se neřeklo. Tohle je potřeba posunout, aby studenti i fakulta opravdu kladli pozornost a důraz na přípravu, jak být učitelem.

Nechceme fakulty jen kritizovat, ony se posouvají dopředu. Je na nich spousta skvělých učitelů, pracovišť a předmětů. Je ale potřeba, aby jich tam bylo ještě daleko víc. Teď je stav takový, že když člověk na naší fakultě prochází učitelským studiem, tak tu a tam má to štěstí, že narazí na nějaký předmět, který ho opravdu rozvíjí. Nebo se potká s učitelem, který mu je schopen zprostředkovat zkušenost. Častěji tomu tak je u volitelných předmětů, kde se schovávají kvalitnější věci. Dává to smysl, neboť zavést volitelný předmět je jednodušší a protože v rozsahu dvou seminárních skupin pro třicet lidí se snáze rodí inovace než pro tisíc lidí v ročníku. To by si žádalo mnohem víc lidí i peněz.

LN: Ani sebezkušenostní výcviky nemohou být pro velké skupiny lidí...

Právě. Přesto slavíme úspěchy, v tomto případě hlavně zásluhou podobně smýšlejících učitelů na naší fakultě, kteří se snaží věci posouvat. U nás je připravována zásadní proměna pedagogické přípravy. Je už schválená a počítá s tím, že všichni studenti učitelských oborů prochází minimálně dvousemesetrálním sebezkušenostním výcvikem. Je to sice kapka v moři, ale zároveň obrovský pokrok, který může dělat divy.

Dva semestry bude moci člověk chodit každé dva týdny na dvouhodinový blok a pracovat tam na sobě.

LN: Dělají se i víkendové výcviky?

V učitelských oborech se s nimi člověk setká jen výjimečně. Oproti tomu na sociální pedagogice máme dlouhých a intenzivních zkušenostních kurzů docela hodně a je znát, že představují opravdu velký přínos..

LN: A proč to není na učitelském oboru?

Učitelské obory jako by občas říkaly: to je nějaká sociální pedagogika, tam si chodí studenti hrát, ale my jsme učitelský obor a tady je potřeba učit obrovské množství látky v chemii, historii a není místo na to, abychom se věnovali zkušenostnímu učení, my musíme ještě odučit toto a toto. Přitom je nutné říci, že výuka nějakou aktivní hrou není nahrazování učení, ale naopak zkvalitňování učení.

To je vyšší meta a způsob, jak se člověk učí, že si prochází nějakou zkušeností a osvojuje si z toho poznatky, které si bude mnohem lépe pamatovat, než když si to někde přečetl nebo od někoho slyšel.

LN: Jakou máte pedagogickou průpravu k inkluzi?

Pokud mohu k průpravě mluvit za naši fakultu v Brně, tak tam je, ale zcela určitě by zasluhovala větší pozornost. V tuto chvíli mají všichni studenti jak bakalářských tak magisterských studijních programů speciální a inkluzivní pedagogiku. Fakulty to tedy určitě neignorují, ale bylo by potřeba, aby se tomu věnovaly ještě víc, protože bych neřekl, že absolventi odcházejí kdoví jak na inkluzi připravení.

Zeman vetoval nový školský zákon. Valachová: Jsem zklamaná i za rodiče

Hodně to souvisí se zmiňovanou osobnostní přípravou. Není to o tom, že inkluze přináší úplně nové způsoby, jak budeme fungovat mezi lidmi. Člověk samozřejmě potřebuje mít i povědomí o specifických nárocích na různé specifické potřeby učení, takže základ je speciální pedagogika. Potom je to ale hlavně o tom normálním obecném fungování vztahů skupiny, jedince a emocí v té skupině. To znamená, že v momentě, kdy se člověk připravuje v oblasti pedagogické komunikace osobnostním rozvojem, tak se připravuje i na to, jak se vypořádat s inkluzí.

Jako velice přínosné dále vidíme zvát si lidi z praxe, kteří mají s inkluzí zkušenost. A pak samozřejmě nabrat zkušenost vlastní. Na začátku to může být jen náhled, student tam nemusí tam jít hned na první dobrou učit, může začítprávě třeba činností asistenta pedagoga. Další cestou je praxe ve speciálních školách.

Pro mě bylo velice přínosné, když jsem na ni nastoupil a byl najednou v živém kontaktu s autisty. Bylo to samozřejmě něco jiného než jen teoreticky. Nebylo to lehké, ale zároveň jsem zjistil, že se toho nemusím bát, že jsou to fajn děti. A to je to hlavní, že jsou to fajn děti a ne mimozemšťané.

LN: Vy berete jako první úspěch, že s vámi fakulty diskutují. Není to málo?

Není to jen první úspěch, a je zásadní, že s námi diskutují a že to není jen o tom, že jsme si popovídali a nic se neděje, ale že diskuse k něčemu vede. Mluvil jsem s mnoha děkany pedagogických fakult a dostáváme od nich slova podpory v tom smyslu, že se ztotožňují s naší vizí, jsou rádi, že studenti s něčím takovým přicházejí, zároveň upozorňují na to, proč něco tak snadno nejde, což je jasné. Odpovídá to stylu, který chceme nastolit a to je spolupráce s fakultami.

Nepřicházíme, abychom do pedagogických fakult kopali a hulákali, jak to dělají špatně. Chceme naopak vyzdvihovat dobré příklady, kterých na fakultách je hodně, učit se od nich a spolupracovat.

Pro fakulty je Otevřeno plnohodnotným partnerem, se kterým se baví. Před týdnem jsme vystupovali na konferenci děkanů.

LN: Slyšela jsem názor, že školství je ještě reformovatelné shora, že i pedagogové se zreformují, ale nejhorší budou rodiče.

Tohle je hodně zajímavé, protože se ukazuje, že na jednu stranu jsou rodiče často opravdu velkým držitelem toho, aby věci zůstaly tak, jak vždy byly. Ale na druhou stranu přibývá rodičů, kteří jsou naopak obrovským hybatelem snahy, aby se věci měnily a jsou schopni vyvinout tlak na školu, aby se začalo něco dít. V obou případech je hodně důležité s těmi rodiči velmi silně komunikovat.

LN: Vy budete učitel?

Určitě se k tomu chystám, ale neříkám, že navždy nebo jenom. Pokud se ale chci věnovat vzdělávání, tak jsem přesvědčen, že je k tomu zkušenost s učitelstvím důležitá.