Při útoku na newyorské Světové obchodní centrum 11. září 2001 si vyžádal dopad letadla asi pět stovek obětí na životech. Drtivá většina lidí přítomných v budově zásah přežila. Půl druhého tisíce z nich však následně zahynulo, protože nestihli budovu opustit během 42 minut, jež zbývaly do jejího zhroucení.
Ve světě vyrůstají stavby, které se nebetyčným „dvojčatům“ Světového obchodního centra přinejmenším vyrovnají. Projektanti si při rýsování jejich plánů začínají lámat hlavy s tím, jak zajistit rychlou a bezpečnou evakuaci v situacích, kdy o životě a smrti rozhodují minuty či vteřiny.
Není to jednoduchý úkol. Kromě jiného i proto, že víme jen velmi málo o tom, jak se chová za extrémních podmínek početný dav.
Londýňan chvátá, Newyorčan se vleče
Při výzkumu chování vyděšeného davu nelze experimentovat. Nezbývá než bolestně získávat zkušenosti analýzami skutečných tragických událostí nebo modelovat davové chování pomocí počítačů.
|
Tlak lidské masy ohne dokonce i zábradlí ze železných trubek. Člověk takovému náporu nedokáže vzdorovat. |
Už sběr základních dat pro počítačové modely odhalil nečekané skutečnosti. V každém městě se lidé chovají i za normálních okolností trochu jinak.
Tým monackých vědců vedený Jeanem Berrouem sledoval pomocí kamer pohyb chodců v ulicích deseti světových metropolí a zjistil, že průměrná rychlost chůze není všude stejná. Například obyvatelé Londýna kráčejí ulicemi o poznání rychleji než typický Newyorčan.
Každý z nás se při chůzi zalidněnou ulicí podvědomě řídí určitými pravidly. Nejsme si jich vědomi. Přesto na jejich základě přijímáme blesková rozhodnutí. Měníme směr i rychlost chůze podle sotva znatelných signálů, jež nám ostatní chodci předávají „řečí“ svého těla. Díky tomu se i na nejrušnějším bulváru lidé srazí jen zcela výjimečně. Naše reakce na kolemjdoucí ovlivňuje i prostředí - tvar a šířka koridorů pro chůzi, množství lidí, směr a rychlost jejich pohybu.
Pro projektanty budov a měst je důležité zjistit, za jaké konstelace začne původně „hladký“ pohyb davu „drhnout“. Kdy a jak dochází na ulicích, chodbách nebo schodištích k zácpám. Pohyb davu se ještě více komplikuje ve stavech náhlé nouze, při nehodách nejrůznějšího druhu. V té chvíli se jednání jednotlivých osob i davu jako celku od základu mění.
Pochopit zákonitosti tohoto „přesmyku“ není jednoduché. Nepomáhá ani počítačové modelování, které se osvědčuje při předpovědích „běžného provozu“. Chování davu začnou zásadně ovlivňovat vrozené vlastnosti jednotlivých osob. Jejich výsledný efekt je těžko předvídatelný.
Tichá smrt v davu
Strach a panika situaci dále komplikují. Názorně to dokumentují situace, kdy se dav pokouší opustit místnost jedním úzkým východem. Jakmile vypukne panika, naděje na rychlé opuštění prostoru dramaticky klesne. Čím více lidé chtějí ven, tím déle jim opuštění místnosti trvá.
|
Jakmile vypukne panika, naděje na rychlé opuštění budovy dramaticky klesne |
Je to do značné míry důsledek narušené komunikace. Nikdo nikoho neposlouchá, nesleduje jeho pohyb, jeho „řeč těla“. Argentinští odborníci zjistili, že optimální je pro rychlé vyklizení prostoru hbitá chůze rychlostí zhruba 1,38 metru za sekundu. Poklidnější i rychlejší tempo jsou na překážku.
V krizových situacích se dav obvykle zpomalí nebo i zastaví. Pro jeho pohyb přestává být rozhodující jednotlivec. Lidé začnou instinktivně vytvářet malé skupinky. Pocit ohrožení je nutí, aby se po sobě začali dívat. Hledají podporu, zoufale shánějí elementární informace.
Pohyb skupinek „drhne“ a dav se zpomalí. Navíc se začne chovat tak trochu jako bezhlavé stádo. Lidé se nechávají pasivně unášet pohybem celé skupinky. Často tak minou východ, i když se octnou v jeho těsné blízkosti a mají jej přímo v dohledu.
V rozporu s obecně rozšířenou představou nehrozí lidem největší nebezpečí při pádu na zem. Případy ušlapání jsou poměrně vzácné. Když na sebe narazí dvě velké skupiny nebo když se hlouček lidí ocitne ve slepé uličce, semkne se dav natolik, že v něm už ani nelze upadnout. Daleko nebezpečnější je v podobných situacích „davový lis“. Tlak lidské masy ohne i zábradlí ze železných trubek. Lidské tělo mu nedokáže vzdorovat. Člověku má najednou tak stlačený hrudník, že se nezmůže ani na nádech.
Ten, kdo takovým „davovým presem“ prošel, obvykle nedokáže zapomenout na přízračné ticho, jaké ve stísněném davu najednou zavládne. Lidé se zmáčknutými hrudníky nedokážou promluvit. Oběti „davových presů“ umírají na zadušení v naprosté tichosti.
Lidé měli větší strach o svůj počítač než o život
Vyšetřování okolností, za jakých probíhala evakuace „dvojčat“ Světového obchodního centra po útoku 11. září 2001, stále ještě není u konce. Vyšetřovatelé už vyzpovídali více než 1000 lidí, kteří se dostali z budovy včas a zachránili si život. Zbývá vyslechnout ještě asi dva tisíce osob.
Šetření už přineslo překvapivá zjištění. Lidé s opuštěním zasažené budovy dlouho váhali. Zjevně si neuvědomovali, jaké nebezpečí jim hrozí. Tři čtvrtiny začaly opouštět budovu do pěti minut po zásahu prvním letadlem. Další pětina opouštěla budovu až během první hodiny po zahájení útoku. A pět procent zůstalo ve svých kancelářích ještě déle. V mnoha případech měli lidé větší strach o svůj počítač než o vlastní život.
Počítačové modelování evakuace plně obsazeného Světového obchodního centra zase odhalilo, že Achillovu patu budovy představovala při masové evakuaci schodiště. Ta nebyla na pohyb velkého počtu lidí vůbec dimenzována. Za plného provozu by se v každé z budov nacházelo 20 tisíc lidí. Z nich by se včas nedostalo ven asi 14 000. Většina by našla smrt právě v zácpách na schodištích.
Experti na chování davu v extrémních situacích doporučují, aby stavební předpisy zavázaly architekty k projektování schodišť, která by umožnila kompletní a rychlou evakuaci i velmi vysokých budov.
Návrh naráží v USA na silnou kritiku. Mnozí jej považují za zbytečný. Podle nich byl útok z 9. září zcela výjimečnou událostí, jaká se už nebude opakovat.
Bezpečnostní experti ale poukazují na skutečnost, že se životnost výškových budov pohybuje kolem stovky let. Za tu dobu se mohou stát ty nejneočekávanější věci a budovy by měly i v extrémních situacích skýtat obyvatelům reálnou šanci na únik do bezpečí.
Projektanti by proto měli počítat i s možností, že vypukne požár hned v několika podlažích, že na budovu udeří hurikán nebo že s jejími základy zahýbá silné zemětřesení.
Klíčové jsou výtahy
Než bude vystavěna nová generace bezpečnějších budov, je zapotřebí vybavit stávající budovy tak, aby jejich evakuace probíhala rychleji a bezpečněji.
Jedním z klíčových míst jsou výtahy. Ty by měly zůstat funkční do poslední chvíle. Mnoho lidí prchajících z „dvojčete“ číslo 2 vděčí za život výtahům, které tu fungovaly až do dopadu druhého z letadel. Z první věže Světového obchodního centra se výtahem z vyšších pater uniknout nedalo.
Nové typy zdviží by měly mít vlastní zdroj energie a počítače by měly zabránit jejich otevření v poschodích zasažených požárem.
Ze střechy na zem jako Batman
Další únikové cesty by měly nabízet visuté mosty a lávky, kterými by bylo možné přejít bezpečně do okolních výškových budov. Počítačové modelování evakuace „dvojčat“ Světového obchodního centra propojených „vzdušným mostem“ dopadlo neskonale lépe než evakuace izolovaných budov. Ve stadiu vývoje jsou i poněkud futuristické evakuační systémy připomínající vynálezy filmového Batmana.
Testuje se například systém tyčí připevněných na vnější zdi budov. Lidé by se při evakuaci upnuli do vest připevněných k této konstrukci a bezpečně by po nich sjeli až na zem. Rychlost skluzu by regulovaly elektromagnetické brzdy.
Další možnosti úniku by mohly zajistit dlouhé „rukávy“, jimiž by lidé klouzali až na chodník. Ani tato varianta však není zcela bezpečná. Hrozí, že tření o stěny rukávu způsobí evakuovaným osobám popáleniny.
Některé projekty počítají dokonce s padáky. Ty by však přišly ke slovu, až když by všechny ostatní prostředky selhaly. Tlak lidské masy ohne dokonce i zábradlí ze železných trubek. Člověk takovému náporu nedokáže vzdorovat. Jakmile vypukne panika, naděje na rychlé opuštění budovy dramaticky klesne.
|
Vědci v davu |
|
Po teroristickém útoku na newyorská dvojčata si projektanti stále více lámou hlavu, jak zajistit rychlou evakuaci ve chvílích, kdy o životě a smrti rozhodují minuty. V takových okamžicích se jednání jednotlivých osob i davu jako celku od základu mění. Vědci tyto změny zkoumají. * Experti na chování davu doporučují, aby schodiště ve výškových budovách umožňovala rychlou evakuaci. Krizové okamžiky mohou nastat nejen při teroristických útocích. Životnost mrakodrapů se počítá na desetiletí a za tu dobu se mohou stát ty nejneočekávanější věci. Projektanti by proto měli počítat i s možností, že vypukne požár hned v několika podlažích, že na budovu udeří hurikán nebo že s jejími základy zahýbá silné zemětřesení. * V davu nehrozí lidem ušlapání, tyto případy jsou poměrně vzácné. Dav je většinou tak semknutý, že v něm už ani nelze upadnout. Daleko nebezpečnější je v podobných situacích „davový lis“. Tlak lidské masy ohne i zábradlí ze železných trubek. Lidské tělo mu nedokáže vzdorovat. Člověku má najednou tak stlačený hrudník, že se nezmůže ani na nádech. Ten, kdo takovým „davovým presem“ prošel, obvykle nedokáže zapomenout na přízračné ticho, jaké ve stísněném davu najednou zavládne. Lidé se zmáčknutými hrudníky nedokážou promluvit. Oběti „davových presů“ umírají na zadušení v naprosté tichosti. |
