Pro dávné latinskoamerické kultury byla kukuřice darem bohů. Její význam dokumentuje i mýtus, podle kterého bohové první lidi stvořili z těsta z bílé a žluté kukuřičné mouky s příměsí krve. V předkolumbovské Americe byla hlavní pěstovanou plodinou a vzhledem k neexistenci větších chovných zvířat tvořila kukuřice naprostou většinu jídelníčku.
I v konkurenci mnoha kulturních plodin Starého světa kukuřice a obstála její význam stále roste. Pěstuje se jí víc než pšenice a poměrně nedávno předstihla dokonce i rýži. Kukuřice dnes živí pětinu lidstva.
Proto je kukuřice ve středu zájmu šlechtitelů a v poslední době i genetiků. Varianta MON 810, do níž byl vložen gen kódující produkci toxinu zajišťující ochranu proti škodlivému hmyzu, je jedinou genetickou plodinou, jejíž pěstování je v Evropské unii povoleno.
32 tisíc genů, přes dvě miliardy písmen
Porozumění kukuřici se významně prohloubí díky jedné z nejvýznamnějších vědeckých událostí roku – přečtení a zveřejnění kukuřičného genomu. Projekt řízený a financovaný americkou Národní vědeckou nadací byl dokončen letos v listopadu a získané informace dokonale dokumentující genetickou výbavu kukuřice linie B73 byly okamžitě bezplatně zpřístupněny na internetu.
Výzkum přinesl mnohá překvapení. Dědičnou informaci kukuřice B73 tvoří 2,3 miliardy písmen genetického kódu. To je téměř dvacetinásobek délky kódu tvořícího genetickou výbavu huseníčku rolního, první rostliny s kompletně přečtenou DNA. Kód kukuřice je podstatně delší i ve srovnání s rýží (400 milionů písmen), vinnou révou (500 milionů) či sójou (zhruba miliarda písmen). Další užitkové plodiny zatím kompletně zmapovány nejsou.
Genetická výbava kukuřice je rozdělena do deseti úseků, tzv. chromozomů. Obsahuje více než 32 000 genů. Kukuřičná DNA je tedy sice menší než lidská dědičná informace (ta obsahuje tři miliardy písmen genetického kódu), zároveň je však bohatší na geny. Počet lidských genů se pohybuje kolem 23 000.
Za prakukuřicí do pravěku
Vyluštění genomu kukuřice pomůže při šlechtění nových odrůd, umožňuje však i lépe poznat minulost této kulturní plodiny. Předkem kukuřice je planě rostoucí teosinta. V genomu moderní kukuřice lze rozeznat místa, která již v rané fázi šlechtění podléhala dramatickým změnám. Indiáni si pro další pěstování vybírali ty rostlinky, které nejlépe odolávaly drsnému klimatu a toxickému účinku těžkých kovů. Ty do mexické půdy dodávají aktivní sopky.
Genů, které zvyšují odolnost v tomto prostředí, má kukuřice oproti teosintě asi deset. Lze z nich vyčíst, že kukuřice zdomácněla pod soptícími mexickými vulkány během dvou tisíciletí, asi před 8500 až 10 500 roky.
