Teorie, která by přesvědčivě vysvětlovala vznik toho typu blesku, však zatím chybí. Změnit to může nový experiment brazilských vědců, při němž se podařilo v laboratorních podmínkách vytvořit ohnivou kouli o velikosti ping-pongového míčku.
Spoutaná energie na útěku
V přírodě vzniká zpravidla při silné bouři, může se však zrodit, i když je obloha bez mráčku. Přežívá několik sekund, ale i minut. Nemusí vydávat více tepla než třicetiwattová žárovka, když však v některých případech uvolní „spoutanou“ energii, následky bývají dramatické.
Obvykle se vybarvuje od červené, přes oranžovou a žlutou až po bílou. Občas se však „obléká“ třeba i do modré či do zelené. „Pluje“ pomalu prostorem, případně „visí“ na místě. Mizí s ohlušujícím výbuchem nebo se jen tiše rozplyne.
Takové informace se dosud podařilo nasbírat o kulovém blesku. Pocházejí z ojedinělých setkání člověka s tímto podivuhodným jevem a při jejich „zpracovávání“ mohla určitou roli sehrát fantazie přiživovaná strachem z hořící koule.
Tomu odpovídají i některé poněkud bizarní teorie o vzniku kulového blesku. Údajně by mohlo jít například o ptáka pokrytého luminiscenční látkou, elektrizovanou vodní bublinu nebo o kousek slunečního plazmatu.
Lovci blesků
Při hledání pravdy mají vědci poměrně omezené možnosti. Mohou se vydat na „lov“ žhnoucí koule do přírody. I kdyby však měli štěstí a spatřili kulový blesk, budou mít jen velice málo času a ne právě ideální podmínky pro změření jeho fyzikálních vlastností.
Jde o velice pomíjivý jev a jeho pozorování může být také dosti nebezpečné: už první zaznamenané setkání výzkumníka s ohnivou koulí skončilo tragicky. Georg Wilhelm Richmann, německý fyzik působící v Rusku, byl v roce 1753 kulovým bleskem údajně zasažen a na místě zemřel.
Druhou možností je vyrobit žhnoucí kouli uměle v laboratoři. Dosavadní pokusy však nepřinesly právě přesvědčivé výsledky. Laboratorní kulové blesky „přežívaly“ jen velmi krátkou dobu nebo se svým tvarem a dalšími vlastnostmi dosti výrazně lišily od přirozeně vznikajících „bratrů“.
Přelom může znamenat nový experiment Antonia Pavaa a Gersona Paiva z Federální univerzity v brazilském Pernambucu. Zrodil se při něm kulový blesk o velikosti ping-pongového míčku, který se po laboratoři proháněl celých osm sekund. Informoval o tom časopis New Scientist. Práci byl měl v nejbližší době zveřejnit také Physical Review Letters.
Brazilští vědci vyšli při přípravě pokusu z teorie, podle níž jsou ohnivé koule vytvořeny z propletených hořících částic křemíku. V únoru 2000 ji v prestižním časopise Nature popsali John Abrahamson a James Dinniss z Canterburské univerzity v novozélandském městě Christchurch. Na utváření kulových blesků pohlíželi spíše chemicky. Za spouštěcí mechanismus jejich vzniku považovali úder blesku do zemského povrchu.
Více než čtvrtina zemského pláště je tvořena sloučeninami křemíku a tento prvek je při vysokých teplotách dosti nestabilní. Bleskový výboj tak při střetu se zemí uvolní oblak křemíkové páry, který se sbalí do jakéhosi chomáče. Když začnou částice křemíku reagovat se vzdušným kyslíkem, uvolní se světlo a teplo. Případný pozorovatel tak spatří žhnoucí kouli.
Nyní Antonio Pavao a Gerson Paiva vložili mezi dvě elektrody křemíkovou destičku silnou jen asi 0,3 milimetru. Proud o velikosti 140 ampérů vytvořil elektrický oblouk. Ten zformoval obláčky silikonových částic, které se uskupily ve žhnoucí, lehce ochmýřené kuličky modrobílé nebo oranžovobílé barvy.
„Vypadaly jako živé,“ popisoval Antonio Pavao experiment nadšeně v časopise New Scientist. Teplotu vzniklých kulových blesků odhadli vědci zhruba na 1700 stupňů Celsia.
Žhnoucí koule byly schopné roztavit plast. Během pokusu také propálily Paivovy džíny. Za nejpozoruhodnější ovšem vědci považují to, že kulové blesky poletovaly laboratoří celých osm sekund.
Recept přírody na akumulátor
V minulosti se již ohnivé koule v laboratoři podařilo vyrobit, „přežily“ ale velmi krátkou dobu. Například tým Burkarda Jüttera z Humboldtovy univerzity v Berlíně se zatím dostal maximálně ke třetině sekundy.
„Když jsem pracoval ve Varšavě, v laboratoři, kde se testují účinky blesků na různé části letadel, využívali jsme výkonné silnoproudé výboje. S jejich pomocí jsme také zkoušeli vytvářet kulové blesky,“ vzpomíná Pavel Kubeš z Elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze. Svíjením a smotáváním proudových kanálů vznikaly stovky několikacentimetrových ohnivých koulí, které „přežívaly“ zhruba milisekundy. Občas se také zrodila větší, třeba deseticentimetrová koule.
Možných receptů na výrobu kulového blesku existuje podle profesora Kubeše více: „Používání křemíkové destičky je jedna varianta, my jsme pracovali jen se silnými proudy.“ Kulový blesk brazilských vědců je podle Kubeše příkladem laboratorně vyrobených blesků s unikátně dlouhou dobou života a nízkou hustotou energie.
Spadá tedy do kategorie těch bezpečnějších.
„Nový experiment přispěje k objasnění vzniku kulových blesků,“ poznamenává profesor Kubeš. „Příroda umí obdivuhodné věci. Kdyby se podařilo odhalit přesný princip tohoto jevu, mohli bychom jednou jeho zdokonalením vytvářet třeba akumulátory elektrické energie nové generace.“
