Při cukrovce ztrácí tělo schopnost poslouchat povely hormonu inzulinu. V krvi diabetiků proto stoupá koncentrace cukru glukózy. Slinivka se snaží uvést vše zase do pořádku a přepíná své síly natolik, že se nevratně poškodí. Pacientovi pak nezbývá, než aby si doplňoval chybějící inzulin pravidelnými injekcemi.
Nárazové podávání inzulinu má však daleko k ideálu. Lepší je, když lékaři „vyspraví“ pacientovi slinivku buňkami, které produkují inzulin průběžně a reagují na aktuální potřebu organismu. Ale buněk odebraných z lidské slinivky vhodných pro transplantace je zoufalý nedostatek a operace se dočká jen jeden z tisíce diabetiků. Většinu transplantací provedou lékaři pacientům s cukrovkou prvního typu, při které dochází ke zničení buněk slinivky a tělo nemá svůj vlastní inzulin. Na pacienty s cukrovkou druhého typu se dostane výjimečně.
Vzhledem k rozdílu v nabídce a poptávce „náhradních“ buněk se vědci začali vážně zabývat použitím zvířecích buněk. Lidský imunitní systém je ale na buňky cizího druhu velmi háklivý. Spouští zběsilou obrannou reakci, která zvířecí buňky téměř okamžitě ničí.
Marc Hammerman z Washingtonovy univerzity v americkém St. Louis zkouší na laboratorních potkanech léčbu cukrovky buňkami odebranými z prasečích plodů. To jsou „nedospělé“, zárodečné buňky, ze kterých by se v těle prasete dalším vývojem vytvořila slinivka schopná vylučovat inzulin.
Tyto buňky i v cizím těle pokračují v nastoupené cestě a stanou se vydatnými producenty inzulinu. Co je ale důležitější, jsou „neviditelné“ pro imunitní obranu laboratorních zvířat. Tělo buňky nevnímá jako cizí a ochotně si je osvojí.
Transplantaci je tedy možné uskutečnit bez podávání léků, které tlumí obrannou reakci imunitního systému. Ty totiž zvyšují riziko závažných infekcí nebo nádorového bujení.
Už dříve vyléčil Hammerman transplantacemi buněk z prasečích plodů potkany, kteří trpěli cukrovkou prvního typu. Nejnovější experimenty potvrdily, že transplantace prasečích buněk pomohla i potkanům s cukrovkou druhého typu.
„To je hodně důležité zjištění,“ říká o výsledcích experimentů Hammerman, „protože pacientů s cukrovkou druhého typu je dvacetkrát víc než pacientů s cukrovkou prvního typu a jejich počty neustále rychle stoupají.“
Nárazové podávání inzulinu má však daleko k ideálu. Lepší je, když lékaři „vyspraví“ pacientovi slinivku buňkami, které produkují inzulin průběžně a reagují na aktuální potřebu organismu. Ale buněk odebraných z lidské slinivky vhodných pro transplantace je zoufalý nedostatek a operace se dočká jen jeden z tisíce diabetiků. Většinu transplantací provedou lékaři pacientům s cukrovkou prvního typu, při které dochází ke zničení buněk slinivky a tělo nemá svůj vlastní inzulin. Na pacienty s cukrovkou druhého typu se dostane výjimečně.
Vzhledem k rozdílu v nabídce a poptávce „náhradních“ buněk se vědci začali vážně zabývat použitím zvířecích buněk. Lidský imunitní systém je ale na buňky cizího druhu velmi háklivý. Spouští zběsilou obrannou reakci, která zvířecí buňky téměř okamžitě ničí.
Marc Hammerman z Washingtonovy univerzity v americkém St. Louis zkouší na laboratorních potkanech léčbu cukrovky buňkami odebranými z prasečích plodů. To jsou „nedospělé“, zárodečné buňky, ze kterých by se v těle prasete dalším vývojem vytvořila slinivka schopná vylučovat inzulin.
Tyto buňky i v cizím těle pokračují v nastoupené cestě a stanou se vydatnými producenty inzulinu. Co je ale důležitější, jsou „neviditelné“ pro imunitní obranu laboratorních zvířat. Tělo buňky nevnímá jako cizí a ochotně si je osvojí.
Transplantaci je tedy možné uskutečnit bez podávání léků, které tlumí obrannou reakci imunitního systému. Ty totiž zvyšují riziko závažných infekcí nebo nádorového bujení.
Už dříve vyléčil Hammerman transplantacemi buněk z prasečích plodů potkany, kteří trpěli cukrovkou prvního typu. Nejnovější experimenty potvrdily, že transplantace prasečích buněk pomohla i potkanům s cukrovkou druhého typu.
„To je hodně důležité zjištění,“ říká o výsledcích experimentů Hammerman, „protože pacientů s cukrovkou druhého typu je dvacetkrát víc než pacientů s cukrovkou prvního typu a jejich počty neustále rychle stoupají.“
