V roce 1860 poškodila maják na ostrově Eagle u Irského pobřeží vodní stěna, která musela měřit okolo čtyřiceti metrů. Slavný parník Lusitania se v roce 1910 setkal s vlnou vysokou 23 metrů. Jiná známá loď Queen Mary narazila v roce 1942 na vlnu vysokou 28 metrů. Než se vrátila na rovný kýl, její náklonoměr ukázal hodnotu 52 stupňů. V roce 1986 narazila do majáku na skalisku Fastnet v Atlantiku vodní stěna vysoká 48 metrů.
První opravdu ověřené pozorování extrémní vlny pochází teprve z roku 1995. Zaznamenaly ji přístroje na ropné plošině Draupner v Severním moři. Vlně se proto v Česku často říká Draupnerova. Nejspíš to ale bude špatný překlad. Název plošiny patrně odkazuje na prsten Draupnir z pokladu severského boha Ódina. Masa vody, kterou přístroje na platformě zaznamenaly, byla vysoká 25,6 metru.
Vědci se už delší dobu snaží zjistit, jak extrémní vlny vznikají. Realistické simulace jsou ale náročné i pro výkonné počítače. Proto se používají bazény s vlnostroji. Většina experimentů dosud probíhá v obdélníkových nádržích. Vlny se šíří podél jejich delší strany. Mark McAllister z Oxfodské univerzity už delší dobu prosazuje kruhové bazény.
„Strávím hodně svého výzkumného času vysvětlováním, že oceán je 3D a ne 2D,“ řekl časopisu New Scientist.
Se svými spolupracovníky provozuje nádrž o průměru 25 metrů lemovanou 168 vlnostroji. V roce 2018 se jim v ní povedlo vytvořit zmenšeninu vlny z plošiny Draupnir. Ne základě tohoto výzkumu se pak badatelé pustili do další série testů.
Podle nejnovějších závěrů McAllisterova týmu mohou být vlny v kruhové nádrži až čtyřikrát vyšší než v obdélníkové. Vědci zaznamenali také tři nové typy jejich lámání. První připomíná hory vody, na kterých se vozí surfaři. Druhý provází výtrysky zpěněné vody směrem k nebi. Třetí se dá označit za směs prvních dvou. Závěry půjdou použít při stavbě odolných námořních konstrukcí.
