Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Záhada smíchu. K čemu nám je dobrý a proč může být nebezpečný?

Věda

  6:23
Není nic jednoduššího než se od srdce zasmát. Smích je zásadní při navazování milostných vztahů, pomáhá při léčbě některých nemocí a to, čemu se smějeme, může ukázat na Alzheimerovu chorobu. Přesto představuje velkou neznámou a může být i nebezpečný. 

Smích není lidský vynález. Smát se umí i naši nejbližší zvířecí příbuzní z řad lidoopů a opic. Vědci odhadují, že se smích vyvinul u našich zvířecích předků možná už před 20 miliony roků. Evoluční biologové se přou o to, k čemu je nám dobrý, a vysvětlují jeho vznik různě. Smích zcela jistě posiluje vzájemné vazby. Naši dávní předci žili ve skupinách, v nichž panovaly stále komplikovanější vztahy, a stabilita tlup pro ně byla životně důležitá. Společný smích vazby v tlupě utužoval. Svědčí o tom i fakt, že se v kolektivu rozesmějeme s třicetkrát vyšší pravděpodobností, než když trávíme čas o samotě.

„Smích vás spojuje s lidmi,“ říká výstižně jeden z členů legendární komediální skupiny Monty Python John Cleese v dokumentu Human Face (Lidská tvář) z produkce britské televize BBC. „Je prakticky nemožné udržet si jakýkoli odstup nebo zdání společenského postavení, když řvete smíchy. Smích je demokratizační síla.“

Jak budou vypadat lidské zuby? Budou drobnější a náchylnější na kazy

Smích sehrává důležitou roli při vzniku milostných vztahů. Muži se snaží být před ženami vtipní a ženy odpovídají na jejich pokusy smíchem, jehož intenzita je přímo úměrná zájmu o vtipkujícího nápadníka. Jakmile se začnou muž a žena smát společně, jsou na nejlepší cestě navázat bližší vztah. Smích odráží i následnou kvalitu partnerského vztahu. Páry, které se smějí společně stejným věcem, bývají spokojenější než páry, kde se každý směje něčemu jinému. Vynucený smích však rozpadající manželství nezachrání.

Předstírat smích umějí už malé děti, a dokonce i mláďata šimpanzů. Hraným smíchem se však dá nachytat málokdo, protože nám zní „falešně“. Je „rozvleklejší“ a hlas bývá posazen o něco hlouběji než při spontánním smíchu. Z reakce lidského mozku na falešný smích vyplývá, že když jej odhalíme, začne nám hned vrtat hlavou, co má smějící se za lubem. Pro naše předky mělo odlišení spontánního a předstíraného smíchu zásadní význam. Mezi přáteli se smějeme většinou spontánně. V cizí společnosti nám však smích nejde z hrdla a nutíme se do něj ve chvílích, když se smějí lidé kolem nás. Smích tak slouží jako jeden ze znaků pro odlišení „našich“ od „cizích“.

Univerzální „řeč smíchu“ je srozumitelná lidem bez ohledu na jazyk, národnost a kulturu. Když vědci nahráli společně se smějící americkou dvojici dobrých přátel a současný smích dvou Američanů, kteří se viděli poprvé v životě, určili na základě poslechu těchto nahrávek vztah smějící se dvojice nejen Španělé, Dánové a Italové, ale i Indové, Korejci nebo Číňané. Smích Američanů byl čitelný dokonce i pro příslušníky namibijského kmene Himbů, novoguinejských Sursurungů nebo tanzanských Hadzů žijících podobným stylem jako naši předci v době kamenné. Zvuky smíchu důvěrně známe a s ničím si je nespleteme. 

Přesto čekala na vědce při detailních akustických analýzách smíchu řada překvapení. Smích je doslova prošpikovaný plejádou chrochtavých a frkavých zvuků. Smějící se muži chrochtají a frkají podstatně více než ženy. Ženský smích se blíží zpěvu, protože jsou do něj více zapojeny hlasivky. Vědce zaskočila i výška lidského smíchu. Muži se smějí zvuky o základní frekvenci kolem 1000 Hz, což odpovídá vysokému C zazpívanému ženským sopránem. Základní frekvence ženského smíchu šplhá na dvojnásobek těchto hodnot, a zní tedy ještě o plnou oktávu výše. Před provedením přesných měření si vědci neuměli představit, že by běžní lidé dokázali zcela přirozeně vyluzovat zvuky o tak vysokém kmitočtu.

Také naše představa, že se smích skládá ze zvuků, jako je „chi-chi-chi“ nebo „ha-ha-ha“, neodpovídá skutečnosti. Smějící se člověk dost citelně huhlá. Když bychom si měli smích věrně přepsat, pak by nejpřesnější zápis vypadal nejspíše jako „chich-chich-chich“, popřípadě „hah-hah-hah“. Ze zkušenosti víme, že ve stresu zní náš smích nepřirozeně a násilně. To je dáno zvýšeným napětím svalů a odlišným prouděním vzduchu v mluvidlech, kde se tvoří nezvyklé víry a vznikají zvuky o neobvyklých frekvencích.

Jako lék

Kdo se směje, ten zároveň cvičí. Zapíná a uvolňuje svaly a hlouběji dýchá. Jako prostředek hubnutí však pouhý smích nestačí. Na shození jediného kila nadváhy bychom se museli řehtat nepřetržitě čtyřiadvacet hodin. Smích přesto povzbuzuje krevní oběh a zvyšuje tepovou frekvenci až o pětinu. Posiluje imunitní systém a zvyšuje odolnost vůči bolesti. Svědčí také naší psychice. Snižuje koncentraci stresových hormonů v těle. Zahání úzkost a napětí, ulevuje od depresí. Posiluje paměť a tvůrčí myšlení. Když se studenti před zkouškou vydatně zasmějí, dosahují pak lepšího hodnocení. Smích posiluje sebevědomí a rozhodnost, ladí na optimistickou notu, dodává energii.

Svým pacientům ordinoval smích jako lék už starořecký „otec medicíny“ Hippokratés na přelomu 4. a 5. století před Kristem. Moderní věda docenila léčebné účinky smíchu až v polovině 20. století. Významně se o to zasadil americký žurnalista Norman Cousins, kterému lékaři diagnostikovali silně bolestivé onemocnění známé jako Bechtěrevova nemoc. Cousins zjistil, že když se deset minut směje u filmových komedií, zažene tím bolest na následující dvě hodiny.

„Smích je jako neprůstřelná vesta,“ napsal Cousins ve své knize Anatomie nemoci (česky vyšla roku 2001), v níž se podělil o zkušenosti s bojem proti Berchtěrevově chorobě cvičením, dietou, vysokými dávkami vitaminu C a v neposlední řadě i smíchem.

Řada odborníků pochybuje, že Cousins zahnal chorobu humorem. Za mnohem pravděpodobnější považují možnost, že se lékaři při diagnóze Bechtěrevovy choroby zmýlili a že publicistu na přechodnou dobu sužoval zánět kloubů. Ale pozdější výzkumy odhalily, že smích skutečně zvyšuje v těle produkci endorfinů tlumících bolest, a navíc zvyšuje aktivitu imunitního systému. Tyto pozitivní účinky smíchu zřejmě stojí v pozadí úspěchů nemocničních klaunů, kteří svými veselými kousky přinášejí pacientům v nemocnicích nejen rozptýlení, ale do určité míry mohou napomoci i k jejich rychlejšímu uzdravení.

Smích (ilustrační foto)

Jako doplňková léčba zabírá smích například u lidí čelících vysokému riziku infarktu. Pokud pacienti přidali k standardnímu léčebnému režimu každý den půlhodinové sledování komedií dle vlastního výběru, měli po roce o čtvrtinu vyšší hladiny „dobrého cholesterolu“ a o dvě třetiny nižší hladiny škodlivého C-reaktivního proteinu. Zlepšení prokázaly i výsledky dalších vyšetření. Smích však působí i preventivně. Studie lékařů z University Of Maryland Medical Center prokázala, že ti, kdo mají smysl pro humor a řeší životní situace smíchem, čelí podstatně nižšímu riziku infarktu než lidé úzkostliví a zlostní, kteří se zasmějí jen výjimečně.

Když není veselo

Smích má však i svou odvrácenou, neveselou tvář. S tou se v lednu roku 1962 seznámili obyvatelé tanzanské vesnice Kashasha ležící na západním břehu Viktoriina jezera. V misijní internátní škole se tu rozesmály tři dívky a nevěděly, kdy přestat. Smály se jen s malými přestávkami celé hodiny. Záchvaty smíchu byly nakažlivé a záhy jim propadly další žačky. Některé se uklidnily po pár hodinách, jiné se smály několik dní. Nebylo to pro ně nic příjemného, ale nemohly si pomoct. Když epidemie nakažlivého smíchu ani po čtvrt roce neustupovala, rozhodlo se vedení misie školu na přechodnou dobu uzavřít a žákyně poslat domů. Tak se nákaza smíchem rozšířila do dalších oblastí a pronikla i do okresního města Bukoba.

„Další případy se objevily 18. června 1962 ve vesnici Kanyagereka asi 20 mil od Bukoby. Žákyni školy v Ramashenye poslali 17. června domů do její vesnice, protože během vyučování nedokázala potlačit záchvaty smíchu,“ popsali následujícího roku typický obrázek šíření „infekčního smíchu“ lékaři A. M. Rankin a P. J. Philip v časopise Central African Medical Journal. „Záhy propukla nákaza i v její rodině. Postihla šestnáctiletou sestru, devítiletého bratra a osmnáctiletou nevlastní matku. Nemocnou dívku navštívila příbuzná z deset mil vzdálené vsi a během pár hodin i u ní propukly divoké záchvaty smíchu.“

Celkem se v okrese Bukoba nakazilo úporným smíchem víc než tisíc lidí, v drtivé většině dětí a mladistvých. Nejdelší záchvat se táhl plných šestnáct dní. Zalarmovaní lékaři nezjistili u obětí „chechtavé epidemie“ žádné onemocnění. Bez výsledku skončilo pátrání po virech či bakteriích. Nepotvrdilo se podezření na konzumaci drog. Negativní byly i kontroly kontaminace potravin a vody. „Enwara yokusheka“ čili „nemoc smíchu“, jak místní lidé záchvaty označovali, vykolejila okres z normálního života na půl roku. Epidemie dodnes figuruje v učebnicích jako názorná ukázka toho, že ani o takové samozřejmosti, za jakou smích považujeme, ještě nevíme úplně všechno.

Úsměv.

Smích je nakažlivý i v běžných životních situacích. Stačí, abychom zaslechli, jak se někdo od srdce směje, a už nám cukají koutky. Nutkání k smíchu pak potlačujeme jen s krajním sebezapřením a někdy je to nad naše síly. Proč? Když slyšíme smích blízké osoby, začnou se nám v některých centrech mozku vylučovat látky označované souhrnně jako endogenní opioidní peptidy. Patří k nim molekuly endorfinů a enkefalinů, které působí na náš nervový systém podobně jako drogy morfin či heroin. Endogenní opioidní peptidy jsou však přirozeným produktem mozkové tkáně a ani po chemické stránce se opiátovým drogám nepodobají. Čím více endogenních opioidních peptidů se nám v mozkových centrech kontrolujících smích nahromadí, tím jsme k „nákaze“ smíchem náchylnější.

Při smíchu nám endogenní opioidní peptidy navozují příjemný, zklidňující pocit bezpečí a souznění se společenstvím. Nakažlivost smíchu tak přispívá k upevnění vazeb mezi lidmi. Proč a za jakých okolností může nákaza smíchem přerůst v epidemii, zůstává záhadou. Víme ale například, že imunní bývají k nákaze smíchem lidé s psychopatickými rysy osobnosti.

Pozor, nemoc

Smích také může signalizovat vážné zdravotní trable. Už Charles Darwin si všiml, že při nemoci zvané pseudobulbární afekt propadají pacienti nekontrolovatelným záchvatům smíchu nebo pláče. Nemocný neudrží emoce na uzdě, a proto se chorobě někdy říká „emoční inkontinence“. Na vině je přerušené spojení mezi mozkovými centry kontrolujícími zpracování emocí a centry řídícími projevy citů například ve výrazu tváře. Pseudobulbární afekt propuká při poškození mozku v důsledku úrazu, mozkové mrtvice nebo při onemocněních, jako je roztroušená skleróza.

V roce 2007 zamotaly newyorským lékařů hlavu prapodivné záchvaty smíchu tříleté pacientky. Teprve detailnější vyšetření odhalila, že děvčátko trpí vzácnou formou epilepsie, kdy se záchvaty projevují smíchem. Smích patří také mezi příznaky takzvaného Angelmanova syndromu, což je těžký genetický defekt, jehož oběti nemohou mluvit, ale často se umívají nebo i nahlas smějí a vypadají přitom zcela šťastně.

Závažná onemocnění mozku, jako je Alzheimerova choroba, si většinou spojujeme s dramatickým zhoršením paměti. Jak ale nedávno prokázali lékaři z londýnské University College, mnohem dříve se lidem s nastupující Alzheimerovou nemocí mění smysl pro humor. S velkým předstihem před prvními většími výpadky paměti ztrácejí zájem o satiru a absurdní komedie a propadají veselohrám plným gagů, jako jsou například grotesky s Mr. Beanem. S postupující demencí se pacienti stále častěji smějí věcem, jež zdravým lidem dvakrát veselé nepřijdou. Někteří propadnou bujarému veselí třeba u televizní zprávy o přírodní katastrofě. Další se neudrží smíchy, když se stanou svědky vážného úrazu rodinného příslušníka. Sami pacienti přiznávají, že často nechápou, co jim přišlo směšné a čemu se vlastně smějí.

Jen vzácně může smích ublížit. V lékařské literatuře jsou popsány astmatické záchvaty vyvolané smíchem, a dokonce i smrtelné případy zástavy srdce u pacientů, kteří se bujaře rozesmáli. U lidí trpících narkolepsií, tedy neschopností ovládat cyklus spánku a bdění, může smích spustit záchvat, při kterém pacient ztratí vládu nad svým tělem. Byl dokonce popsán případ, kdy ochabnutí svalů postihlo jen pravou polovinu těla a pacient se levou polovinou obličeje i nadále z plna hrdla smál. Výjimkou nejsou ani případy, kdy bujaře se smějícím lidem vyskočila čelist „z pantů“ nebo se jim provalila kýla. Měli bychom se tedy smíchu bát? Určitě ne. Jak uvádí ve studii zabývající se přínosy a riziky smíchu britský profesor Robin Ferner z University of Birmingham, smích ve všech jeho formách provázejí jen velmi malá rizika, nad nimiž zdravotní přínosy smíchu drtivě převažují.

***

SMÍCH MÁME V GENECH

Někdo je rozený smíšek, jiný zase „bubák“ od přírody. S tím mnoho nenaděláme, protože sklony k smíchu jsou významně ovlivněné dědičností. Genetici odhalili v lidském genomu varianty genů, které náchylnost k smíchu posilují. Patří k nim gen označovaný 5-HTTLPR, který se podílí na regulaci obratu molekul serotoninu v mozku. Gen se vyskytuje ve dvou formách – prodloužené a zkrácené. Majitelé zkrácené verze jsou citlivější k emocím, a to jak pozitivním, tak negativním. Dříve vědci připisovali zkrácené verzi genu 5-HTTLPR sklony k depresím, úzkosti, a dokonce i k závislosti na návykových látkách. Novější výzkumy ale tuto formu genu rehabilitovaly. Sama o sobě není vloha ani škodlivá, ani prospěšná. Záleží na podmínkách, v jakých její nositel žije. Za příznivých okolností jen kvete a je plný pozitivních emocí. Hodně se usmívá a směje. Dolehne-li na něj nepřízeň osudu, trpí o poznání víc než nositelé delší formy genu, kteří na dění v okolí reagují emocemi s podstatně nižší razancí.

GELOTOFOBIE, GELOTOFILIE A KATAGELASTICISMUS

Někteří lidé mají ze smíchu panický strach. Oběti tzv. gelotofobie jsou přesvědčené, že se jim všichni kolem vysmívají, a jsou k zaslechnutému smíchu až paranoidně vnímavé. Tato porucha vnímání smíchu dokáže člověka vyřadit ze společenského života a zatlačit jej do ústraní. Smích patří k nejjednodušším a nejběžnějším prostředkům pro uvolnění napětí. U obětí gelotofobie se ale míjí účinkem a působí přesně opačně. Gelotofobie se často vyvine jako následek šikany v dětství. Naopak lidem s gelotofilií vůbec nevadí, když se jim druzí smějí, a výsměch si užívají. Zacházejí tak daleko, že úmyslně vyhledávají, nebo dokonce vytvářejí situace, kdy se jim okolí vysmívá. Necítí se méněcenní, ale naopak si tímhle zvláštním způsobem posilují sebevědomí. Zvláštní skupinu tvoří lidé postižení katagelasticismem, kteří nacházejí chorobné potěšení v zesměšňování druhých. Katagelasticismus se projevuje u lidí s psychopatickými rysy osobnosti. Jejich kanadské žertíky dovedou obětem proměnit život v peklo.

NENÍ SMÍCH JAKO SMÍCH

Spontánní smích spouštějí podněty přicházející z okolí, jako jsou například komické situace nebo vtipy. Jindy se tak projeví nahromadění příjemných emocí v naší mysli. Pak říkáme, že se smějeme štěstím. Nad spontánním smíchem nemáme kontrolu. Přichází nezávisle na naší vůli. Podléháme mu už v útlém věku několika měsíců. Zvládají ho dokonce i děti, které nevidí nebo neslyší. Každý se ale dokáže zasmát, když chce, aniž by pociťoval zvláštní radost nebo mu něco přišlo legrační. Lidské ucho odliší takový simulovaný smích od spontánního celkem bez problémů. I na pohled je předstíraný smích docela dobře rozeznatelný. Pokud není člověk opravdu dobrý herec, obvykle se mu při simulovaném smíchu neudělají typické vrásky kolem očí. Častou chybou „podvodníků se smíchem“ je odhalení spodních zubů. Takový úsměv vypadá jako špatná reklama na zubní pastu. Stimulovaným smíchem reagujeme i na šimrání a lechtání. Lechtivá místa (např. krk) patří na lidském těle k těm nejzranitelnějším. Naši předkové zřejmě reagovali smíchem na podráždění nervů na svých „Achillových patách“, aby dali najevo přátelské naladění a otupili agresivitu případného útočníka. Pro lechtání a šimrání je nutný určitý moment překvapení. Proto se nedokážeme smát, když lechtáme sami sebe. Lechtivá jsou i zvířata. Například potkani šimraní na břiše se smějí ultrazvukovým pištěním, které lidské ucho neslyší. Při šimrání a lechtání jsou podrážděny nervy sloužící k registraci bolesti. O tom, jak blízko má lechtivost k bolesti, svědčí případy, kdy nacisté za druhé světové války používali v koncentračních táborech šimrání husím pírkem k mučení vězňů. Po delším šimrání vězni křičeli bolestí a propukali v pláč. Smích dokážou spustit i látky, jako je alkohol, kofein, amfetaminy, marihuana či LSD. Takový indukovaný smích vyvolává i vdechnutí oxidu dusného známého jako rajský plyn. Při poškození nervového systému úrazem či závažným onemocněním se lidé smějí chorobným čili patologickým smíchem.

Foto autor| Foto Shutterstock

Foto autor| Foto Profimedia

Foto autor| Foto Press Data, Profimedia

Foto popis| Smích spojuje, říkají členové komediální skupiny Monty Python’s Flying Circus, která se před dvěma lety dokonce dostala na britské známky. Chápali to i ostatní vynikající komici, jako byl český Vlasta Burian (na snímku z filmu Přednosta stanice z roku 1941) i tvůrci moderních a novodobých taškařic, jako je komedia Pane, vy jste vdova z roku 1970 či americký seriál Teorie velkého třesku.

Autor:

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.