Pátek 30. července 2021, svátek má Bořivoj
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Věda

Želvušky přežijí i vystřelení. Zvládly by i cestu do vesmíru a přistání na povrchu cizího vesmírného tělesa?

Želvušky přežijí i vystřelení foto: Lidové noviny

Želvušky nezahubí ani náraz rychlostí tří tisíc kilometrů za hodinu. Zvládli by tito droboučcí živočichové let kosmem v hornině meteoritu a následné přistání na povrchu cizího vesmírného tělesa?
  5:00

Jedenáctého dubna 2019 zahájila izraelská sonda Beresheet sestup z oběžné dráhy kolem Měsíce a zamířila k měkkému přistání do oblasti Moře jasu (lat. Mare Serenitatis, pozn. red.). V samém závěru přistávacího manévru ale selhal sondě gyroskop a řídící středisko v Jehudu nad ní ztratilo kontrolu. Beresheet se zřítila na povrch Měsíce volným pádem a roztříštila se na kusy.

Vedle vědeckých aparatur, jako byl přístroj na měření síly magnetického pole, měla Beresheet dopravit na Měsíc také „lunární knihovnu“. Na speciálním niklovém nosiči dat velikosti cédéčka s sebou vezla digitální archiv s třiceti miliony stránek textu. K dlouho plánovanému nákladu družice přibyly těsně před startem ještě vzorky lidské DNA a také tisíce želvušek. Tito droboučcí bezobratlí živočichové žijí většinou v mechu a obvykle neměří víc než pár desetin milimetru. Navzdory titěrným rozměrům vynikají neuvěřitelnou odolností.

V extrémních podmínkách upadají želvušky do stavu tzv. anabiózy a v něm pak snášejí třeba tisíckrát vyšší dávku radioaktivního záření, než jaká zabije člověka. Želvušky se v anabióze vypořádají s teplotami v rozmezí od -273 do +150 °C. Z vysušení je probudí kapka vody i po sto padesáti letech. Nerozdrtí je ani tlak, jaký panuje na dně Mariánského příkopu. Přežijí dokonce i ve vakuu volného kosmického prostoru.

Smrt v Moři jasu

Propočty vycházející z parametrů dráhy družice Beresheet těsně před přistáním naznačují, že nosič dat zřejmě přežil havárii bez úhony. Jaká je ale šance, že náraz nezabil želvušky? Alejandra Traspasová a Mark Burchell z University of Kent v anglickém Canterbury se pokusili objasnit osud živočichů experimentem. Aby miniaturní „nezmary“ netrápili, uvedli vědci želvušky před zatěžkávacími testy do stavu anabiózy. Napásli je na mechu, napojili je minerálkou a pak je strčili na dva dny do mrazáku.

„Uspané“ želvušky vědci vložili do nylonového projektilu a ten nabili do speciální experimentální pušky. Výstřel v ní probíhá ve dvou fázích. Nejprve se vznítí střelný prach, který následně zažehne plynovou patronu naplněnou stlačeným vodíkem. Exploze plynu pak vystřelí samotný projektil. Zbraň díky tomu umožňuje spolehlivou kontrolu nad rychlostí, s jakou projektil opouští ústí hlavně.

Traspasová a Burchell stříleli projektily s „posádkou“ dvou či tří želvušek rychlostmi od 2000 do 3600 kilometrů v hodině. Želvušky přežívaly nárazy do pískového terče po výstřelech rychlostí až 3000 kilometrů v hodině. Krátkodobě přitom čelily tlaku kolem jednoho gigapascalu.

Sonda Beresheet sice dopadala na povrch Měsíce nižší rychlostí, než s jakou se zkušební projektily bořily do pískového terče v laboratořích na University of Kent, ale želvušky čelily při havárii podstatně větší zátěži. Nepadly do písku, ale na kovový rám sondy a byly vystaveny tlaku, který je vmžiku rozdrtil.

Posádka želvušek zánik sondy Beresheet takřka s jistotou nepřežila. Traspasová a Burchell referovali o výsledcích experimentu na stránkách vědeckého časopisu Astrobiology, který se orientuje na výzkum možností existence života v bližším i vzdálenějším vesmíru.

Naděje pro panspermii?

Odolnost želvušek k nárazům vysokou rychlostí je zajímavá pro zastánce teorie panspermie. Její vyznavači jsou přesvědčeni, že se život vyskytuje v celém vesmíru a šíří se mezihvězdným a meziplanetárním prostorem.

Jednoduché a vysoce odolné formy života by mohly být například vymrštěny z povrchu planety poté, co se srazila s asteroidem. Po letu vesmírem by dopadly na povrch jiných planet nebo jejich měsíců. Podle zastánců panspermie se mohly dostat první formy života na Zemi po kolizích planety s meteority.

Želvušky

Želvušky

Rychlost dopadů meteoritů na povrch naší planety obvykle přesahuje 39 000 kilometrů za hodinu, což by vystavilo organismy příliš tvrdému přistání. Podobně je nepravděpodobné zavlečení života z vesmíru také na Mars, kam díky slabší gravitaci dopadají meteority rychlostí kolem 29 000 kilometrů za hodinu. I tam by čekal organismy putující na meteoritu neúnosně tvrdý dopad.

„Studie dokazuje, jak nepravděpodobná je panspermie,“ komentoval výsledky Traspasové a Burchella astrobiolog Charles Cockell z University of Edinburgh. „Studie demonstruje, že mnohobuněčné organismy nemohou být jednoduše transportovány vesmírem. Fauna je na naší planetě izolovaná. Je na Zemi uvězněna jako nelétaví ptáci na ostrově uprostřed oceánu.“

Traspasová ale vidí výsledky experimentů v jiném světle. Podle ní je dopad meteoritu s živými organismy sice málo pravděpodobný, ale nelze ho vyloučit. Některé bakterie zvládnou přistání rychlostí kolem 18 000 kilometrů v hodině. Pokud by srážka Země s asteroidem vymrštila úlomky horniny směrem k Měsíci, dopadalo by na jeho povrch asi 40 % pozemského materiálu rychlostí, jakou by s přehledem přežily i želvušky. Podobně by přežily odolné organismy vymrštění z Marsu směrem k jeho měsíci Phobos.

Měsíc ani Phobos nenabízejí vhodné podmínky pro život. Ve sluneční soustavě však najdeme tělesa, která by mohla být k životu přivandrovalému z kosmu podstatně pohostinnější. Například měsíc Enceladus kroužící kolem Saturnu je krytý silnou vrstvou ledu, ale pod ní se zcela jistě nachází oceán slané vody v kapalném skupenství. Podobný oceán schopný hostit nějaké formy života se může skrývat také pod zaledněným povrchem Jupiterova měsíce Europy.

Autor: