Tento typ žláz s takzvanou vnější sekrecí plní mnoho úkolů v celé živočišné říši – od ochlazování povrchu těla přes produkci trávicích enzymů až po tvorbu mléka. Exokrinní žlázy tedy nevylučují sekrety do krve nebo do svého okolí tak, jak to dělají endokrinní hormonální žlázy s vnitřní sekrecí.
Sklípky exokrinních žláz (aciny) a jejich vývodné kanálky končí buď na povrchu těla (například u potních žláz), nebo se můžou spojovat do vývodů (duktů) a vyústit do některého dutého orgánu, jako je žaludek či střevo, případně do prsních bradavek. Do této skupiny patří pestrá paleta žláz; důležité jsou třeba exokrinní vývody slinivky břišní, ale i mléčné, slzní, potní a slinné žlázy či jaterní kapiláry produkující žluč.
Žlázy s vnější sekrecí najdeme i u bezobratlých. U pavoukovců (Arachnida), pojmenovaných podle mytologické přadleny Arachné, fantasticky fungují pověstné snovací žlázy. Ty umně produkují různé typy vláken – například pavouk křižák jich má sedm druhů. Podobné žlázy mají rovněž housenky motýlů a larvy jiných skupin hmyzu, které vytvářejí zámotky a sítě.
Každá vylučovaná tekutina se tvoří v příslušné žlázové buňce a vylévá se buď odškrcením vychlípeniny její membrány, nebo – a to nejčastěji – exocytózou. To je univerzální vylučovací proces na buněčné úrovni; za jeho výzkum byla mimochodem udělena Nobelova cena v roce 2013.
Při exocytóze se drobné váčky naplněné příslušným mokem spojují na příkaz vápenatých iontů s buněčnou membránou a „vystřikují“ tekutinu ven do sklípku či kanálku. Tato takzvaná primární tekutina se může v kanálcích dál modifikovat. Například v potu se vylučuje i močovina, v slzách je i hormon prolaktin a mnoho dalších látek.
Žlázy nepracují nezávisle – vždy reagují na potřeby organismu. Často jsou řízeny autonomními nervy. Parasympatická nervová vlákna uvolňují acetylcholin, což u slzných a slinných buněk vyvolává přenos hlavně chloridových iontů (Cl−) z buněk do kanálku. Chloridy jsou provázeny svými věčnými souputníky na cestách buněčnou membránou, sodnými a draselnými kationty. Voda, hnána zákonitostmi osmózy, se za oběma ionty hrne do kanálků. Proto jsou slzy slané.
Sympatická nervová vlákna uvolňují noradrenalin a za pomoci peptidických faktorů, jako je VIP (vazoaktivní intestinální peptid), působí na určitý typ receptorů na povrchu sekrečních buněk. Tyto receptory spustí kaskádu dalších biochemických dějů.
Jejich výsledkem je uvolnění vápenatých iontů (Ca2+) ze zásob uvnitř buněk. Tento vápník je důležitý, protože stimuluje nejen přenos chloridových iontů, ale i exocytózu – tedy výlev proteinů, enzymů, přenašečů a kdovíčeho ještě, podle výrobního programu příslušné žlázy. Pokud jde o slzy, lidé i mnohá zvířata tvoří tři základní typy této tekutiny: bazální neboli trvalé slzy zvlhčující oko, reflexní slzy, které vytrysknou, když je oko podrážděno cizím tělesem, a slzy citové čili emoční.
Jednotlivé druhy slz se liší svým složením. To je řízeno nervovými vlákny, především sedmého hlavového nervu lícního (nervus facialis).
Slzy mají pět hlavních úkolůSlzy se tvoří podobně jako primární sliny – jejich tvorba se aktivuje acetylcholinem, tedy parasympatickým nervovým systémem.
|
Slzy vylučují nebezpečné a nadbytečné látky z těla; při smutném filmu mají o čtvrtinu víc proteinů než po cibuli. Mohou se v nich koncentrovat a vylučovat některé toxiny i stresové hormony (adrenalin), proto můžeme po pláči cítit psychickou úlevu. Podobně, ale pomaleji fungují rovněž játra, ledviny, střeva, plíce nebo potní žlázy v kůži, tedy orgány udržující takzvanou homeostázu – optimální fyziologický stav organismu.
U novorozenců se slzy začínají objevovat při pláči až několik týdnů po porodu. Citový pláč je zřejmě způsob, kterým se dítě snaží znovu získat vnitřní chemickou a psychickou rovnováhu, což se nejlépe daří, když se připojí laskavá empatická reakce členů rodiny. Zřejmě proto se i dospělí cítí po pláči lépe. V dětství pláčou chlapci a dívky stejně často, v dospělosti pláčou více ženy. V USA je to 5,3krát za měsíc, kdežto u mužů činí průměr jen 1,4krát za měsíc.
Pláč mohou podporovat hormony. Dobře zdokumentované je působení polypeptidu prolaktinu, který se uvolňuje z předního laloku podvěsku mozkového (adenohypofýzy). Prolaktin slouží hlavně ke stimulaci tvorby mléka, ale objevuje se i v slzách. Do krevního oběhu se vylučuje také při stresu.
Prolaktin je až do dospívání přítomen ve stejném množství u dětí obou pohlaví. Někdy mezi 13. a 16. rokem se však jeho hladina začne u žen zvyšovat. Při napětí proto ženy snáze dosáhnou vyšší hladiny tohoto hormonu než muži, což je patrně důvodem, proč víc pláčou.
Lidé s vysokou hladinou prolaktinu (hlavně ženy) mívají potíže s psychikou a spánkem. Příčinou zžejmě je, že prolaktin se navzájem potírá s působením jiného důležitého hormonu a nervového přenašeče – dopaminu. Ten působí v mozkových oblastech zodpovědných za pocity štěstí a odměny. Dlouhodobě zvýšený prolaktin může narušovat ovulaci (uvolnění vajíčka do vejcovodu) a způsobit tak neplodnost.
Hlavní slzná žláza se nalézá v prohlubni přímo nad vnějším koutkem oka. Tato houbovitá tkáň vytváří spolu s několika dalšími jemný slzový povlak složený ze tří vrstev: hlenové, vodní a mazové. Oční víčka, horní i dolní, mají na vnitřní straně za řasami řadu malých žlutých teček. Jde o komplex několika desítek Meibomových žláz, které dodávají slzám jejich poslední složku – mazovou vrstvu z lipoproteinů, která při mrknutí pokryje přední stranu oka a rohovku.
Tato vrstvička je tak tenká, že nezkresluje vidění, ale zvládne zabránit odpařování slz a vzniku nepříjemných suchých skvrn na oku mezi mrknutími. Někteří lidé mají nedostatečný přívod mazu, jejich slzy se proto rychle odpařují a dotyční trpí syndromem „suchého oka“. Zánět mazových buněk na víčkách je nepříjemný a bolestivý; říká se mu vlčí zrno.
Přebytek slz
Ve vnitřním koutku oka je jamka (punctum), která odvádí přebytek slz do kanálku směřujícího do slzného vaku. Odtud tečou slzy dolů do zadní části nosu a hrdla, kde jsou vstřebávány sliznicí. Mrkání – kromě mechanického roztírání tří vrstev slz – zajišťuje, že slzný vak funguje jako pumpa, jež tlačí slzy do kanálku a směrem dolů.
Příušnice i jiné infekce mohou způsobit bolestivý zánět slzných žláz s přemírou slz. Genetická příbuznost slzných a slinných žláz je zřejmá z jednoho autoimunitního onemocnění, Sjögrenova syndromu. Bílé krvinky při něm omylem vytvářejí protilátky proti těmto dvěma žlázám. Postižený pak trpí současně suchem v ústech a suchýma očima.
Slzy suchozemských savců mají evidentně podobnou ochrannou a zvlhčovací funkci jako u člověka. Pokud jde o emoční slzy, lze o nich u zvířat někdy také uvažovat. Není divu – „citový“ limbický systém v mozku mnoha savců má srovnatelné složení a funkci jako ten náš.
Uvádí se, že jedno odloučené slůně ronilo slzy, i když důvodem izolace byla agresivita jeho matky namířená proti němu. Podobná pozorování známe od jiných, převážně domácích zvířat, například telat a psů. Ta mohou slzami reagovat na ztrátu „kontaktního komfortu“ při odloučení od stáda nebo od lidských opatrovníků, případně na stresové situace spojené s fyzickou bolestí a jiným strádáním.
U několika druhů severoamerických plazů je v případě ohrožení života tvorba slz doplněna neobvyklým jevem – tlakovým výronem krve. Odtokové žíly z oblasti hlavy se mohou reflexně natolik zúžit, že tlakem krve popraskají cévky okolo očí. Tito pouštní leguáni, jako je ropušník trnohlavý (Phrynosoma cornuta), pak mohou směs krve a slz použít na ohromení útočníka rychlým rudým zabarvením očí, nebo ho dokonce zahnat aktivním výstřikem až do metrové vzdálenosti.
Krokodýlí slzy?
Je to účinné proti psovitým a kočkovitým predátorům, kteří opovrhují mršinami, ale na dravé ptáky to nepůsobí. Proti nim se tito plazi musí bránit stočením do pichlavého kroužku (zakousnou se do ocasu) nebo nabídnou kamufláž – svůj ocas s hřebenem jako falešnou hlavu.
A co krokodýlí slzy? Z křižáckých výprav dorazily do Evropy legendy o potměšilém zvířeti, krokodýlovi, který ve vodách Nilu záludně láká své oběti do rákosí velkými slzami a dětským pláčem. Ale skutečnost je jiná. Krokodýl má kromě dvou víček ještě průhlednou oční mžurku. Může ji zavřít i po vynoření a když s její pomocí stírá vodu z otevřeného oka, vypadá to jako kapky pod stěračem auta.
Naproti tomu mořské želvy doslova „pláčou sůl“, protože v slzách vylučují přebytek soli z těla. Plakající želvy můžeme pozorovat třeba na řeckém ostrově Zakynthos, když tam vylezou na pláž a se slzami v očích kladou vejce.
Zeptali jsme se vědců: Jak probíhá nákaza virem oparu? |
Když z těla odchází víc vody, než vypijeme, může dojít k dehydrataci. Ztráty jdou na vrub dýchání (v plicích se vzduch zvlhčuje a při výdechu odvádí vodu), evaporace čili odpařování z kůže, pocení, močení, stolice (hlavně při průjmu), dávení a pláče. Nejméně vody ztrácíme odpařováním z očí a pláčem. Proto je několikaminutové poplakání z hlediska obsahu vody v těle téměř bezvýznamné.
Ale jsme-li už na pokraji dehydratace a ještě nás nevaruje žízeň – což je běžné u dětí a seniorů –, může intenzivní pláč vést k projevům dehydratace. Ty zahrnují bolest hlavy, pálení a řezání v očích, sucho v ústech, pocit vyčerpanosti a únavy, zpomalení pohybů a závratě. Když už bychom tedy měli emočně plakat, vyberme si k tomu nepříliš horké místo s vysokou vlhkostí vzduchu. Nejlépe na břehu moře, v jeskyni nebo ve vinném sklípku s tklivou cimbálovou muzikou.