Odpověď je vcelku jasná. Vlastní kýchnutí je reflex, souhra několika motorických, pohybových procesů, vyvolaných mozkovými hybnými centry. V hlubších fázích spánku (REM neboli rapid eye movements) jsou motorická centra většinou „odpojena“ od svalů, a ke kýchnutí tedy nedochází, snad jen občas v mezifázích lehkého spánku. Hovoříme o REM atonii.
Když bdíme, kýchnutí vyvolají nervové impulzy přicházející z mozku přes páteřní motoneurony k hlavnímu dýchacímu svalu bránici a k mezižeberním svalům. Na rozdíl od běžného dýchání se kýchnutí účastní také ostatní svalstvo hrudníku, břicha, krku a tváře, dokonce i oční víčka. Ale kýchnout můžeme i s očima otevřenýma. Někdy kýchnutí připomíná výstřel z děla a z nosu i úst vyletí aerosol s desetitisíci mikroskopickými kapičkami rychlostí 150 km/h. Jindy může být pšíknutí velmi decentní.
ČTĚTE TAKÉ: |
Cílem je každopádně vypudit prudkým nárazovým proudem vzduchu cizí částice a hlen z dýchacích cest. Nechtěným vedlejším, zato často nejúspěšnějším výsledkem kýchnutí bývá kapénková infekce spoluobčanů, jsme-li nemocni, případně únik několika kapek moči.
Nejprve se ale dýchací cesty „nabijí“. Bránice poklesne a mezižeberní svaly roztáhnou plíce k velkému nádechu. K„výstřelu“ se připraví svalstvo průdušnice a hltanu, otevře se ústní a nosní dutina i Eustachova trubice mezi nosohltanem a dutinou středního ucha. Měkké patro a čípek spolu se zadní částí jazyka rozdělí proud vzduchu rovnoměrně do úst a do nosu.
Tato příprava ke kýchnutí je vyvolána podrážděním citlivých nervových zakončení trojklaného nervu (pátého z 12 mozkových nervů). Trojklaný nerv je velmi důležitý hlavový nerv, který slouží k výměně podnětů mezi povrchem hlavy a mozkem. Je to macek – velký komplex jader a nervových svazků, které inervují celý obličej, dutinu ústní, tvrdé a měkké patro, přední dvě třetiny jazyka, všechny zuby, nosní a oční dutinu, tvrdou mozkovou plenu a část ušního boltce, takže je co dráždit.
Na co reagují sliznice?
Podráždění trojklaných nervových zakončení před kýchnutím může pocházet jednak z vnějšku, jednak zevnitř těla. Nejcitlivější vlákna jsou v nosní sliznici a reagují na prach, pyl, bakterie, plísně, ostré pachy (čpavek, pepř), nečistoty, suché výkaly roztočů nebo i na silné osvícení.
U citlivých osob, alergiků, se mnohé z těchto často jinak neškodných podnětů mnohonásobně zesílí. Sliznice se prokrví, stejně jako při infekcích, z některých tkáňových tzv. žírných buněk se uvolňuje histamin a jiné mediátory zánětu podobně jako při styku s viry a bakteriemi. To je také přímý podnět k alergickému kýchání. Někdy se nám podaří zatlačením na horní ret pod nosem, kde probíhá střední větvička trojklaného nervu, kýchnutí zastavit.
Mezi vnitřní podněty patří u některých osob prochlazení, ale třebas i sexuální vzrušení nebo silné umělecké dojmy (rušení při koncertech). Ve spánku celou řadu těchto podnětů mozek nevnímá dostatečně silně, a tak místo kýchacího reflexu během oné REM atonie nastupují snové příběhy.
REM fáze spánku se několikrát za noc opakují. V nich se mozek vypořádává s tím, co se s ním dělo v bdělém stavu, seřazuje a konsoliduje některé zážitky a převádí je do dlouhodobé paměti. Určitě na sny působí i náš zdravotní stav včetně „kýchacích“ onemocnění a alergií. K čištění sliznic ve spánku při absenci kýchání ovšem nejvíc přispívá řasinkový epitel, který pomalu, ale jistě odstraňuje škodliviny a hlen z dýchacích cest.
