Jediní tvorové, kteří z jeho práce zatím měli užitek, byly octomilky v jeho laboratoři, kterým údajně dokázal o třetinu prodloužit život. Podle Robertse není důvod, aby stejná kúra nezabrala u člověka. Sám ale přiznává, že jde jen o domněnku. Jakou metodu Roberts a jeho kolegové použili? Pokusným muškám v těle zablokovali jisté receptory na povrchu buněk. Jedná se o receptory označované anglickou zkratkou GPCR, které jsou spřažené s G-proteiny. Receptory jsou „kotvištěm“ na povrchu buněk, určeným pro skupinu důležitých buněčných signálních látek (v tomto případě zmíněných G-proteinů). Do buňky přichází receptory mnoho životně důležitých signálů, ale i řada „neřádů“.
Poruchy funkce G-proteinů a příslušných receptorů mají patrně podíl na rozvoji cukrovky, některých typů rakoviny a řady dalších chorob. Proto se „kotviště“ GPCR stala jednou z nejzkoumanějších částí buněk. Je na ně „zacílena“ velká část (možná až polovina) léků vyvíjených v poslední době.
Roberts se nevěnoval přímo výzkumu nových léků, ale před několika lety se podílel na vytvoření metody, která umožňovala snadnou práci s krátkými bílkovinnými řetězci, tzv. peptidy.
Právě tato metoda stála u vytvoření dlouhověkých mušek. Roberts s kolegy „naslepo“ vytvořil a namnožil miliony peptidů, kterými pak bombardovali část receptoru GPCR (s celými receptory se špatně pracuje). Tato metoda vůbec neskýtala jistotu výsledku, byla v podstatě náhodná, ale podle Robertse sázka vyšla.
Vědci objevili skupinu peptidů, která se navazovala jenom na GPCR a dokázala je zablokovat. Mušky s látkou blokující tato „kotviště“ v těle žily o třetinu déle bez patrných vedlejších efektů, tvrdí Roberts v časopise Nature Chemical Biology.
Náhodná metoda „bombardování“ receptoru řadou peptidů znamená, že Roberts s kolegy nemají žádnou vědecky podloženou představu, proč jejich postup funguje. Ani proč receptory GPCR tak výrazně ovlivňují stárnutí.
Pokud se ale výsledky podaří ověřit jiným týmům, půjde o šokující úspěch. Nikdo nepovažoval za možné, že by jediný peptid či protein výrazně ovlivňoval tak složitý jev, jakým je stárnutí.
Poruchy funkce G-proteinů a příslušných receptorů mají patrně podíl na rozvoji cukrovky, některých typů rakoviny a řady dalších chorob. Proto se „kotviště“ GPCR stala jednou z nejzkoumanějších částí buněk. Je na ně „zacílena“ velká část (možná až polovina) léků vyvíjených v poslední době.
Roberts se nevěnoval přímo výzkumu nových léků, ale před několika lety se podílel na vytvoření metody, která umožňovala snadnou práci s krátkými bílkovinnými řetězci, tzv. peptidy.
Právě tato metoda stála u vytvoření dlouhověkých mušek. Roberts s kolegy „naslepo“ vytvořil a namnožil miliony peptidů, kterými pak bombardovali část receptoru GPCR (s celými receptory se špatně pracuje). Tato metoda vůbec neskýtala jistotu výsledku, byla v podstatě náhodná, ale podle Robertse sázka vyšla.
Vědci objevili skupinu peptidů, která se navazovala jenom na GPCR a dokázala je zablokovat. Mušky s látkou blokující tato „kotviště“ v těle žily o třetinu déle bez patrných vedlejších efektů, tvrdí Roberts v časopise Nature Chemical Biology.
Náhodná metoda „bombardování“ receptoru řadou peptidů znamená, že Roberts s kolegy nemají žádnou vědecky podloženou představu, proč jejich postup funguje. Ani proč receptory GPCR tak výrazně ovlivňují stárnutí.
Pokud se ale výsledky podaří ověřit jiným týmům, půjde o šokující úspěch. Nikdo nepovažoval za možné, že by jediný peptid či protein výrazně ovlivňoval tak složitý jev, jakým je stárnutí.
