Mozek reaguje na prodělek stejně jako na bolestivé zranění. K tomuto závěru došel britský neurolog Ben Seymour z londýnské University College. Nejprve naučil 24 dobrovolníků spojovat abstraktní obrázky s určitou sumou peněz. Šlo buď o 50 pencí, nebo jednu libru. Člověk mohl určenou částku získat, nebo ztratit. Každý dobrovolník si pak 200krát odzkoušel, zda se očekávání naznačené obrázkem splní.
Někdy byl pokus veden tak, aby dobrovolník vyhrával, jindy naopak citelně tratil nebo zůstával „na svém“. Pokud dosáhl lepšího výsledku, než mohl čekat, zvyšovala se dobrovolníkovi aktivita nervových buněk v části mozku zvané striatum, a to především v její přední části. Pokud dobrovolník tratil, zvýšila se aktivita neuronů v zadní části jeho striata.
Změna místa aktivace neuronů ve striatu má bezprostřední vliv na pocity člověka. Přední část striata je uvedena do činnosti, když prožíváme něco příjemného. Zadní partie striata se aktivují například při silné bolesti nebo při strachu. Prohra a finanční ztráta nás proto v mozku doslova bolí.
Nejde o zbytečné trápení. Očekávání, která spojujeme s tím, co děláme, jsou nesmírně důležitá. Pokud se naplní, znamená to, že jsme podnikali ty správné kroky a zvolené taktiky se nám vyplatí i nadále držet. Pokud nám plány nevyjdou, je důležité, abychom to tvrdě pocítili a korigovali své počínání.
„Nikdo z nás si nepřeje prodělávat peníze, stejně jako si nepřeje pociťovat bolest,“ říká Ben Seymour v rozhovoru pro populárně vědecký časopis New Scientist. „Je jen logické, že máme schopnost předvídat, jak se události vyvinou, a vyvarovat se nežádoucích následků. Tato schopnost se uplatní jak v případě bolestivých prožitků, tak i při finanční ztrátě.“
Podobný neurologický výzkum je důležitý pro pochopení lidského jednání. Může nám třeba zodpovědět otázku, proč někteří lidé riskují při investicích více než jiní a proč někdo propadá chorobné závislosti na hazardních hrách, i když krutě prohrává a finančně se ruinuje.
Senioři se tolik nebojí
Strach z finančních ztrát se mění s věkem. K tomuto závěru došel Gregory Larkin ze Stanfordovy univerzity. Dobrovolníci v jeho studii spadali do dvou odlišných věkových kategorií.
Jednu polovinu tvořili mladí lidé mezi dvaceti až třiceti roky, druhou senioři, kteří již překročili šedesátku. Všichni sledovali obrázky, které jim avizovaly, zda mají šanci vyhrát, nebo prohrát určitý obnos peněz. Sledováním center, jež se v mozku aktivují při silných emocích, Larkin zjistil, že v reakci na očekávanou výhru se mladí a staří nijak neliší. Obavy z prohry ale prožívali mladí lidé mnohem intenzivněji než senioři.
Potlačení negativních emocí je na jednu stranu pozitivní věc, protože člověk se snáze vyrovnává s neúspěchem. Zároveň však snížená citlivost k neúspěchu negativně ovlivňuje další rozhodování. Starší lidi nemusí ztráta ponoukat ke krokům, které by je do budoucna uchránily před dalšími chybnými rozhodnutími.
Peníze jsou silným motivem. Platí to dokonce i v situacích, kdy si neuvědomujeme, že jsou peníze ve hře. Dokázali to Seymourovi kolegové vedení Mathiasem Pessiglionem. Ti nechali dobrovolníky tisknout rukojeť a měřili sílu, s jakou zatínali pěst.
Čím silnější stisk dobrovolník vyvinul, tím vyšší byl jeho podíl na částce, kterou mu vědci nabídli. Dobrovolník mohl získat dvě zcela odlišné sumy. Na jedné straně pakatel v podobě jedné pence a na druhé straně celkem slušný obnos jedné libry. Nabídnutou minci vědci ukázali dobrovolníkovi na krátký okamžik na monitoru počítače. Dobrovolníci se chovali logicky. Když byla ve hře libra, snažili se o poznání víc.
Zvýšeným úsilím však reagovali i v situacích, kdy se obrázek mihl na monitoru tak krátce, že si jej dobrovolník ani neuvědomil.
Hráč nedokázal říct, zda se na obrazovce objevila pence, nebo libra, a přesto jej snímek libry nutil tisknout rukojeť s mnohem větší silou. Výraznější motivace se projevila i vyšší aktivitou některých mozkových center a dalšími ukazateli celkového „nabuzení“.
Jánošík v našem mozku
Obliba historek, jejichž hrdinové bohatým brali a chudým dávali, možná tkví v tom, že každý z nás je od přírody tak trochu Robinem Hoodem či Jurajem Jánošíkem.
Tým amerických vědců vedený Jamesem Fowlerem z University of California v San Diegu to prokázal v experimentu, v kterém dobrovolníci dostávali na počátku sumu peněz náhodně přidělenou počítačem. Nejmenší dar byl pouhou třetinou nejvyššího. Dobrovolníci se seznámili s tím, kolik dostali jejich spoluhráči, a mohli to změnit.
Komukoli mohli zařídit ztrátu tří dolarů, které propadly do banku. Stálo je to však dolar z vlastní kapsy. Za stejnou sumu mohli zařídit, aby jejich spoluhráč dostal tři dolary z banku. Hra se opakovala a spoluhráči se střídali, takže si nemohli oplácet projevenou přízeň ani se jeden druhému mstít za způsobenou finanční ztrátu.
Jednání dobrovolníků jednoznačně dominovala snaha o vyrovnání rozdílů. Nejméně obdarovaní dobrovolníci investovali v bezmála polovině případů do pokutování těch, na kterých počítač nešetřil. Štědře obdarovaní hráči ve třetině případů utráceli za pomoc spoluhráčům, kteří na tom byli nejhůř.
V lidské přirozenosti je starost o to, aby všichni měli stejně. Tato snaha byla podle Fowlera během evoluce člověka důležitým motivem pro vzájemnou spolupráci našich pravěkých předků. Nerovnost ve skupině byla riziková pro její fungování a existenci. Stála u zrodu třenic a hádek. Současný svět je sice plný nerovností, ale na počátku lidské společnosti tomu tak nebylo. Právě vrozená slabost pro rovnostářství nám podle Fowlera pomohla k vzestupu.
