Román Veroniky Raimo je důrazným připomenutím, o co bychom přišli, kdyby zanikla klasická rodina. Protože rodina je základ každého dobrého humoristického románu. Samozřejmě i informace, že údajně valem roste počet třicetiletých paniců a panen, kteří navíc mají pocit, že jim celý svět ubližuje, neb se nechce řídit jejich pravidly, má rovněž humoristický potenciál, ale tak daleko jsme v literatuře přece jen ještě nedošli. Proto buďme rádi, že nyní do českého prostoru vtrhla Veronica Raimo (1978) a s ní román Nic pravdivého (2022), jenž byl mezi nominovanými na mezinárodní odnož Bookerovy ceny. Což asi taky bude ta hlavní příčina, proč byl vydán Hostem v překladu Lenky Kuhar Daňhelové.
Manžel má milence a já ho miluju. Homosexualitu v Japonsku někdy následuje rituální seppuku |
Začněme od hlavy rodiny. Tatínek je tím, jenž musel přinést v práci velké oběti, včetně každoročního vracení balíků s dárky, které mu jakožto výraz vděčnosti posílali noví zaměstnanci. Byl totiž šéfem personálního oddělení: „Firemní auto ale přijmout musel. To bylo ponižující: jeho starý Opel Kadett neodpovídal standardům, jaké od něj firma očekávala. Byli jsme chudší než role, kterou musel zastávat, a namísto intuitivnějšího řešení v podobě zvýšení platu zvolili neintuitivní pochybný tah: dovolili nám, abychom zůstali chudí, ale s autem pro boháče.“ Nepřipomíná to šéfovské trapičství Maléry pana účetního?
Volá Francesca
Otec měl ovšem další nezanedbatelné role. Především dělal příčky ve veškerých příbytcích, které jeho rodina obývala, podle hesla: Více těsných cel, více pohodlí. V neposlední řadě bylo otcovou úlohou úzkostlivé dodržování zdravotní nezávadnosti. Například po Černobylu nutil celou rodinu jíst tři roky pouze pokrmy konzervované před datem výbuchu. A když malá Veronica ochořela revmatoidní artritidou, přišel její zploditel s tím, že revma není radno podporovat vlhkostí, a proto nemocné dceři v horkém létě nakázal, aby se nepotila. Zároveň však svému dítěti příliš nedůvěřoval, a proto mu obaloval tělo papírovými kuchyňskými utěrkami.
Nic pravdivého
 . |
Nikoho asi potom nepřekvapí, že Veronica se nikdy nenaučila plavat a dlouho nesvedla ani jezdit na kole: „Dětství jsme strávili zavření doma a k smrti se tam nudili. Věnovali jsme se té činnosti tak intenzivně, že se z ní brzy měla stát existenciální póza. Dokázali jsme se nudit jako nikdo jiný.“ Když se obě vaše děti stanou spisovateli, rozhodně to nelze vnímat jako důkaz toho, že jste ve výchově učinili vše správně. Veroničina maminka to každopádně vidí jinak: ještě dnes ráda volá do rádia, kde se představuje jako matka Christiana a Veroniky.
Indiánské jméno Veroničiny maminky – můžete jí klidně říkat Francesca – by znělo Pronásledující hlas. Jelikož jde o ženu nanejvýš výřečnou. Když malou Veroniku před školou obtěžuje exhibicionista, druhý den se celá její třída dozví, že „dcera má dojem, že viděla penis“. A starostlivá matka dojde stejně bezodkladně informovat učitelský sbor i o tom, že se její dcera právě stala ženou.
Francesca dosud odmítá nahlédnout, že její děti již nejsou děti. Pořád je všude stíhá po telefonu. Jejich kamarádi už jsou na to zvyklí, ovšem ne vždy přijde takový hovor vhod. Například si můžete zrovna užívat s Veronikou, zatímco Francesca u vás shání Christiana: „,Ne, Francesko, bohužel tady není.’ ,Ale co může v tuhle hodinu dělat?’ ,To nevím, Francesko. Možná píchat, tak jako já ještě před dvěma vteřinama.’ (…) ,Já vám mladým nerozumím. Co by vám to udělalo, kdybyste předtím, než začnete píchat, zavolali své matce?’“
Francesca je natolik výřečná, že když má s Veronikou sraz v kavárně a dcera přijde pozdě, ihned se přisaje k libovolné náhradnici, začne ji vyslýchat a zároveň poskytovat nevyžádané informace o skutečné dceři včetně toho, že Veronica kdysi dobře malovala, což odvozuje od dvou výkresů, které má pověšené v bytě. Nicméně ty její ratolest kdysi ukradla ve škole a pocházejí z dílny starších spolužáků. Už se to snažila matce po letech přiznat, ale ta to odmítla vzít na vědomí.
Pražské povstání padlé ženy z Aše. Nový román Miřenky Čechové nabízí silné ženy a slabé muže |
Bratr Christian není pouze spisovatel, zaobírá se v Římě též lokální politikou, což mívá důsledky v podobě nenávistných komentářů na sociálních sítích: „Objeví se tu muži, kteří přejí mně a matce bohaté sexuální styky s hustým zástupem Rumunů nebo Afričanů (u nich národnost nespecifikují). Obvykle jde o nedobrovolné styky, které zahrnují i anální penetraci, i když v některých případech připouštějí i výsadu patřičně si to užít. Jednou mi volala matka, když se jí zmocnila její obvyklá úzkost, ale taky jistá zvědavost: ,Veriko, vysvětli mi, co znamená gang bang?’“ Přičemž se nejedná o chybu v oslovení, vypravěčce totiž nikdy doma neříkali celým jménem, jež dostala z nouze, otec ji dokonce oslovoval Huso (v italštině to nezní tak hrozně).
Portréty zezadu
Ale aby to nebylo tak jednoduché, jsou zde rovněž krásné paradoxy. Rodina, kde otec vládl svou pevnou sterilní rukou, se koupala jednou týdně. Především se však zapomínalo na dezinfekci ústní dutiny, neboť v této domácnosti se nebraly servítky: „Při sexistických narážkách jsme už tak citliví nebyli a vybírali jsme si mezi ,kurva zasraná’, ,píča zkurvená’ nebo ,kunda vyjebaná’, což byla tátova nejoblíbenější…“
Jako kanál mluvila i nevinná holčička, která z toho neměla rozum. Paní učitelka Veronice nakázala, že musí popsat dvě stránky větou: „Nesmím říkat školníkovi pičus.“
Proto se nedivme, že jako kanál mluvila taktéž nevinná holčička, která z toho neměla rozum. Paní učitelka pak Veronice nakázala, že musí popsat dvě stránky větou: „Nesmím říkat školníkovi pičus.“ Někomu se nad touto větou vynoří z paměti Bart Simpson, píšící trest pro změnu na tabuli, jiný si začne představovat, jak by dopadla Veronica v současném Norsku – tam by dotyčný úřad tento humoristický román ukončil velmi rázně. Navíc když vypravěčka líčí, jak od ní chtěl chlípný strýc jednou v koupelně přičísnout pubické ochlupení – což zrcadlově připomene scénu ze Sorrentinova filmu Boží ruka (2021).
Ještě větší sexistické mučení ovšem Veronica podstupovala od babičky: „,Musí vyplnit aspoň sklenku na šampaňské.’ Načež mi připlácla šálek na kávu na prsa a vybuchla smíchy. Probíhalo to tak každé léto a její pobavení a úžas nikdy nezeslábly. Když byli v domě hosté, odlepila mi šálek z hrudníku a s neměnným nadšením zopakovala: ,Ani šálek na kávu.’“
To dědeček je ve Veroničině příběhu jednoznačně kladnou postavou. Spala s ním v posteli, dokud to nebylo divné. Dědeček ji též držel za ruce a vyjadřoval jí slovně podporu, když sedávala na záchodě a marně bojovala se zácpou. A taky byl nadšený fotograf: „Za to, že mám z dětství nějaké fotky, vděčím jemu, ale protože nemohl vystát moji stydlivost před objektivem, nutil mě, abych k němu stála otočená zády, ať to bylo uprostřed zoraného pole, u ohrady s kozami, nebo nad nadjezdem.“
Moje maminka sexuálně prozřela. Constance Debré vydává novou knihu z ranku queer literatury, ale je o co stát? |
Navíc se v Nic pravdivého vyskytují další rodiny, například ta jedné z Veroničiných raných lásek: „Měl šest bratrů. Všech sedm jich ráčkovalo a původ jejich přezdívek byl zahalen tajemstvím: Uomme, Tippe, Cro… a jemu tedy říkali Bra. Mně přezdívali Žížala… ,Uomme, tady je Žížala, je tam Bra?’ ,Ne, je mi líto.’ ,Můžeš mu říct, že jsem volala?’ ,Ano, jasně.’ ,Uomme, řekni mi pravdu, ty jsi Bra?’ ,Ne, já jsem Cro.’“
Je vidět, že to umíš
Mohlo by se tak zdát, že Nic pravdivého má stejný půdorys jako O mé rodině a jiné zvířeně (1956) Geralda Durrella, film Rodinné trampoty oficiála Tříšky (1949) se Sašou Rašilovem nebo maďarský animovaný seriál o rodině Smolíkově. Ale možná se Nic pravdivého dá snadno přečesat na doznívající módu autofikce, jak stojí na obálce.
Zaprvé můžeme vše výše uvedené začít vnímat jako psychojizvy, které za život nasbírala nebohá Veronica a z nichž se nemůže dosud sebrat – přestože to občas zkouší, především skrze psaní. Je to typická moderní postava, osamělá i ve chvílích, kdy není sama. Onanující, i když leží vedle muže: „Někdy, abych usnula, zkouším masturbovat. Je to spíš fyzické cvičení, námaha pro líné lidi, kteří nesnášejí sport. Nebo mentální cvičení, rozjímání pro skeptiky, kteří nemají rádi meditaci… V každém případě i tato technika většinou selhává. Dojdu k orgasmu jako na konec televizního seriálu a zůstane jen prázdno a zklamání.“
Konečně jsme se dočkali klíčového románu brazilského spisovatele Osmana Linse. A stojí za to |
Veronica je zkrátka kuřátko, které se ještě zcela nevylíhlo, přestože to rozhodně již není žádná ranní rosa. Je to mátoha, jež nic pořádného nedělá, nanejvýš je schopná napsat knihu. Ale toho si v chlapském světě taky nikdo vůbec neváží: „Jeden producent, kterého jsem poznala na nějakém večírku, okamžitě rozpoznal můj literární talent: ,Je vidět, že to umíš.’ Byl to přímý a intuitivní muž, na první pohled rozpoznal skutečnou spisovatelku, přeskočil ponižující formality jako čtení jejích knih… Pozval mě na druhý den do své kanceláře, žádal jen patnáct minut mého času, jedna kuřba…“
A nechybí ani pobývání v bytech přátel v Berlíně, odstraňování cysty či potrat. Výčet můžeme zakončit efektní existenciální pasáží, kdy Veronica vypráví o tom, jak na každé fotografii svého dlouholetého přítele má úplně jinou tvář. Rozmytost, řídkost a zaměnitelnost současných životů mladých lidí. Čím více snímků – vzpomeňme i ty dědečkovy –, tím méně identity.
Zůstat až do konce
Jenže jenom další v řadě autofikcí, to by bylo na Veroniku Raimo málo. Ne, ona přišla s něčím, co dokázalo překonat nejen tuto módní vlnu, ale taktéž období, kdy to vypadalo, že italské autorky nedělají nic jiného, než že se pokoušejí – ovšemže marně – zopakovat celosvětový úspěch tetralogie Eleny Ferrante Geniální přítelkyně (2011–2014).
Stejně trapně laciné by bylo, kdyby na nás na konci italská prozaička vyplázla pomyslný jazyk s tím, že tak to ale vůbec nebylo, i když možná bylo... Kdyby dělala takto lacině drahoty, byla by průhledně tajemná. Protože pokud se v příběhu nachází bratr spisovatel, musí to mít nějaký účel. Přičemž epizoda o tom, jak za ni Christian napsal recenzi do novin a ona ji pouze podepsala, by nestačila.
Když Veronica píše tento román, dozví se od bratra, že i on začal psát o jejich rodině. Jenže když dva dělají totéž, není to totéž: „Pro mého bratra byl vždy vztah našich rodičů vzorem: dva lidé, kteří se milovali až do konce. Pro mě byli vzorem všeho, co jsem ve svém životě nechtěla: dva lidé, kteří spolu nebyli šťastní a zůstali spolu až do konce.“
Láska končívá v manželské posteli. Spisovatelka Colette se na vztahy dívá hodně nesmlouvavě |
Mohli bychom pochopitelně začít přemýšlet, proč se k nám dostal román Veroničin, ale ten Christianův nikoli. Je to proto, že její talent je pronikavější? Nebo spíš proto, že dnes mají ženy zkrátka automaticky přednost?
A samozřejmě tu není jen tak ani název Nic pravdivého: „Většina vzpomínek nás opouští, aniž si toho všimneme; pokud jde o ten zbytek, sami je nenápadně podstrkujeme, čachrujeme s nimi, dychtivě je nabízíme jako podomní prodejci, podvodníčci, vždycky hledáme někoho, koho bychom natáhli a přesvědčili, aby si předplatil náš příběh. Se slevou, za polovic.“ Takže Veronica odhaluje taktéž to, jak se odhaluje: „Používám knihy k tomu, abych se zahalovala, odstraňuju ty nejkřehčí, nejjemnější a nejvtipnější části sebe samé.“
Číst Nic pravdivého je příjemně strávený čas ve společnosti ženy, jež věčně někoho neobviňuje z toho, co se děje jí samé, a jež má smysl pro humor. Najít dnes takovou geniální přítelkyni, která dokáže v osobní tragédii vidět rodinnou komedii, je umění.
