Zakrývání vlastního těla, ať už jako ochrana před zimou, deštěm či sluncem, anebo jen z estetických důvodů, je lidem vlastní. V kontextu živočišné říše jde však o dost podivný zvyk. Snad s výjimkou šimpanzů, kteří si čas od času strkají za ucho listy, nebo kosatek, jež na hlavě nosí mrtvé ryby, jsme s oblékáním na Zemi sami. Jeho původ je nejasný, není známo, kdy vzniklo. Odhady se dlouho pohybovaly od desetitisíců po miliony let před naším letopočtem.
Nevíme to, protože oblečení podléhá zkáze. Nejstarší známé kusy oděvu našli archeologové v jihoamerické jeskyni Guitarrero a radioaktivní datování určilo jejich stáří okolo deseti tisíc let, zvyk oblékání je však téměř jistě podstatně starší. Antropologové momentálně odhadují, že náš druh vznikl někdy před 260 až 350 tisíci lety. Nějakou formu oděvu však mohli používat naši už vyhynulí příbuzní, což by odsunulo vznik prvního oděvu ještě o statisíce let do minulosti.
Ztráta srsti
V poslední době však začíná být v této otázce o něco jasněji. Kromě vlastního oblečení se dají najít i nepřímé důkazy jeho existence: zvyk oblékání zjevně souvisí se ztrátou naší srsti. Došlo k ní poprvé u druhu Homo erectus, tedy člověka vzpřímeného, který se vyvinul před asi 1,6 milionu let, nicméně to celé bude složitější; jen holá kůže nejspíš ke vzniku krejčovského řemesla nestačila.
Homo erectus obýval otevřené savany, řidší ochlupení a větší množství potních žláz proto byly v takovém prostředí ideální, jelikož se hodily k účinnému odvádění přebytečného tepla. Existují však i další teorie, které se pokouší nedostatek lidského tělního pokryvu vysvětlit, například že jde o výsledek pohlavního výběru. Coby příklad takové adaptace se obvykle uvádí paví ocas, jenž je pro paví samce mimořádně nepraktický, ovšem při námluvách se jim velmi hodí k ohromování samiček.
Nicméně ať už tomu bylo jakkoli, nejspíš platí, že většina našich bezsrstých příbuzných žila poměrně dlouhou dobu v příjemném klimatu. Sice už používali nástroje typu pěstních klínů, bez oblečení se však snadno obešli. Změnilo se to zhruba před půlmilionem let, když se Země ochladila a počasí začalo kolísat. Tento přechod byl příliš rychlý na to, aby se mu hominidé mohli přizpůsobit a nechat si znovu narůst srst, je proto možné, že to řešili prvním jednoduchým oblečením. Nasvědčují tomu objevy kamenných škrabadel: tento jednoduchý nástroj se používal při spravování kůží ulovených zvířat, přesněji jejich vnitřní strany, a pro výrobu prvních oděvů byl zásadní. První škrabadla opravdu pochází z doby před zhruba půlmilionem let.
„Je opravdu zvláštní, že vidíme shodu mezi prvními důkazy o používání kamenných nástrojů na opracování kůže a skutečností, že před čtyřmi až pěti sty tisíci lety přišlo chladnější období provázené velmi rychlými změnami klimatu,“ potvrdil tuto domněnku archeolog Francesco d’Errico z univerzity ve francouzském Bordeaux britskému časopisu New Scientist. Oblečení bylo nejspíš zpočátku víc nouzové řešení než běžná součást životního stylu, protože z teplých období pochází mnohem méně nálezů škrabadel než z těch chladných; naši předkové se tak pravděpodobně odívali jen tehdy, když jim byla zima. Dokud bylo teplo, chodili nazí. Oděv se však patrně postupně prosazoval jako užitečná technologie.
Svědectví vší
Před čtyřmi lety popsali archeologové nález z jeskyně Contrebandiers v Maroku, k němuž patřily i kostěné nástroje používané nejspíš ke zpracování kůží. Jejich stáří se pohybuje mezi 90 a 120 tisíci lety. Přibližně stejně stará by mohla být i první stopa obuté lidské nohy, již archeologové našli před dvěma lety poblíž jihoafrického města Cape Coast. Možná ale úplně nejlepší důkaz o rozmachu oblečení pochází od jeho nevítaných obyvatel. Přišla s ním už před jednadvaceti lety trojice antropologů z německého Institutu Maxe Plancka Ralf Kittler, Manfred Kayser a Mark Stoneking.
Oděv je totiž domovem vší šatních, které žijí v jeho záhybech a na lidskou pokožku se odvažují jen tehdy, když mají hlad; krev potřebují každé tři až čtyři dny, a jakmile se nasytí, znovu se vrátí do bezpečí. Z toho plyne, že se musely vyvinout v době, kdy lidé oblečení nosili už vcelku pravidelně.
Češi objevili největší termální jeskynní jezero světa. Podívejte se |
Nejbližší příbuzní vší šatních jsou vši dětské, které žijí ve vlasech nebo vousech. Doba, kdy se oba druhy navzájem oddělily, se dá odhadnout pomocí tzv. molekulárních hodin. Tak se říká počítání náhodných změn v DNA, které se objevují s konstantní frekvencí. A touhle metodou vychází, že poslední společný předek obou druhů vší žil někdy před 170 až 83 tisíci lety. Přibližně stejně dlouhý čas proto mohl uběhnout ode dne, kdy se lidé začali pravidelně oblékat.
Děrovací revoluce
Nejstarší oblečení bylo asi poměrně jednoduché. A největší pokrok od vynálezu škrabadla přineslo používání šídla. Nejstarší známá šídla byla kostěná, známe kupříkladu jedno, jež pochází z jeskyně Blombos poblíž Kapského Města. Jsou stará okolo 75 tisíc let. Do Evropy nejspíš šídla doputovala o dvacet tisíc let později a první australská jsou stará okolo 47 tisíc let.
Jiný důležitý nástroj objevili vědci před dvěma lety ve Španělsku. Byl to kus koňské nebo bizoní kosti s vrypy z lokality Terrasses de la Riera dels Canyars poblíž Barcelony. Jeho stáří vyšlo v radioaktivním datování na 39,6 tisíce let. Vrypů se na něm našlo 28 – deset z nich v pravidelných, pětimilimetrových vzdálenostech, zbylé byly rozmístěné víc náhodně.
Vyhlazovací války: Agamemnón, Alexandr či Hannibal měli své předchůdce v době bronzové i ve střední Evropě |
Badatelé zpočátku neměli ponětí, k čemu mohla taková kost sloužit. Obrátili se proto k experimentální archeologii, jež se pokusila zrekonstruovat pohyby, jimiž mohly vrypy vzniknout. „Snažíme se napodobit gesta, která používali pravěcí lidé k vytvoření specifické modifikace na kosti,“ řekl jeden z výzkumníků Luc Doyon, rovněž z již zmíněné univerzity v Bordeaux.
Jediný způsob, jak udělat na koňských kostech stejný typ vrypů, bylo zřejmě prorazit silnou kůži kamenným nástrojem podobným dlátu. Kost při tomto postupu sloužila jako podložka. A teď pozor – velmi podobnou metodu dodnes používají i moderní ševci, kost tedy kdysi musela sloužit při výrobě oblečení či obuvi.
Migranti v kožichu
Pokrok v oděvní technologii má ještě jeden důležitý následek. Už zmínění antropologové Kittler, Kayser a Stoneking totiž tvrdí, že to bylo právě oblékání, co umožnilo migraci našich předků, a to už přímo druhu Homo sapiens, z jejich původní domoviny. Náš druh totiž pochází z příjemného klimatu subsaharské Afriky, dávní lidé by tak v chladu vyšších zeměpisných šířek bez oblečení neměli šanci přežít. Jakmile se však tito lidé začali oblékat, mohli vyrazit na sever: do Evropy přes Malou Asii začali pronikat před asi 45 tisíci lety. Do Španělska dorazili zhruba o pět tisíc let později. A tato data se nepřekvapivě také zhruba shodují se stářím nástrojů popsaných v textu výše.
Poměrně zajímavé je i srovnání oděvní technologie lidí moderního typu s našimi velice blízkými příbuznými, neandertálci. Ti v Evropě s výjimkou několika izolovaných populací vymřeli rovněž zhruba ve stejné době, přesná příčina jejich odchodu ze scény dějin však není známa. Moderní lidé je mohli jednoduše vybít či jen vytlačit svou konkurencí, občas se s nimi také i křížili – DNA nás Evropanů obsahuje zhruba jedno až čtyři procenta neandertálských genů.
Ještě na začátku minulého století vědci neandertálce popisovali jako neobratné a hloupé primitivní tvory, tenhle pohled se však postupně změnil; dnešní věda nám říká, že se od nás ve skutečnosti zřejmě lišili jen málo. V oděvní technologii ale opravdu mohli zaostávat – o oblečení neandertálců se pořád diskutuje. Podle některých názorů se s ním vůbec neobtěžovali, podle jiných se oblékali stejně jako lidé moderního typu, další vědci tvrdí, že neandertálští krejčí a švadleny sice existovali, ale byli to nešikové.
Jsme všichni z Mallorky? Před 273 miliony lety na ní žil náš příbuzný |
Poslední zmíněnou teorii podporuje závěr týmu badatelů vedeného Markem Collardem z Fraserovy univerzity v kanadském Burnaby z roku 2016. Zbytky neandertálských sídlišť podle nich obsahují méně kostí živočichů, jejichž kůže se hodí k výrobě oděvů, třeba bizonů, jelenů nebo medvědů. Neandertálci také zjevně nevyužívali kožešiny savců, jejichž srst je složená z kombinace dvou druhů chlupů – dlouhých a krátkých –, obvykle označovaných jako podsada a pesíky. Živočichy s takovou srstí jsou třeba vlci, lasice, králíci nebo rosomáci. Jejich kožešina se hodí k výrobě hřejivých kapucí a rukávů.
Neandertálci si ale možná jenom vystačili s jednoduchými plášti, když však v období před zhruba 40 až 44 tisíci lety zasáhlo Evropu prudké ochlazení, mohli být proti moderním lidem v nevýhodě. Jejich garderoba se do chladného počasí zkrátka nehodila. Jinými slovy: je možné, že neandertálci vymřeli proto, že se neuměli pořádně obléct. A můžeme to i obrátit: lidé moderního typu přežili, poněvadž se obléct uměli.
Ale vraťme se k nástrojům. Zdaleka největší pokrok ve výrobě oblečení přinesl vynález jehly, která se od šídla liší uchem, jímž se dá provléct nit. A protože čím je ucho menší, tím lépe, výroba jehel vyžadovala značné množství času i dovedností. Víme, že první jehly byly kostěné, nevíme však, kdy v dějinách se objevily poprvé. V jihoafrické jeskyni Sibudu se v roce 2008 povedlo najít hrot, který snad mohl patřit ke kostěné jehle. Je starý zhruba 61 tisíc let.
První kompletní jehla vyrobená z ptačí kosti se našla v roce 2016 ve slavné sibiřské Denisově jeskyni a její stáří odhadujeme na padesát tisíc let. Krejčí či švadlena, kteří se s ní oháněli, patřili k denisovanům. Tento druh (nebo možná jen poddruh člověka) k nám zřejmě měl srovnatelně úzký příbuzenský vztah jako neandertálci a stejně jako oni se s námi křížil. Na rozdíl od neandertálců toho ale po denisovanech moc nezůstalo. Většina z toho, co o nich víme, pochází pouze ze studia jejich DNA.
Z nutnosti ozdoba
Další jehla se našla ve slovinské jeskyni Potočka, již zřejmě obývali už moderní lidé. Tento artefakt je starý asi sedmačtyřicet až jedenačtyřicet tisíc let. Ovšem vynález jehly ještě neznamenal, že by se nějak masově rozšířila: nějak víc se začala používat teprve před nějakými třiadvaceti až devatenácti tisíci lety.
Velmi přibližně se tato data kryjí s dobou posledního glaciálního maxima, tedy nejchladnějším obdobím doby ledové, kdy pevninské ledovce dosáhly největší rozlohy, poklesly hladiny oceánů, šířily se pouště a průměrná teplota zemského povrchu byla oproti dnešku nižší zhruba o šest stupňů. Ale pozor: oblečení však tehdy už nejspíš nesloužilo jenom jako ochrana před zimou. Jehly umožnily i jeho bohaté zdobení a jejich pomocí se na oděv daly našívat korálky a další dekorace. Kromě estetického hlediska mohlo jít i o způsob, jak oznamovat příslušnost k určitému kmeni. Z oděvu se tak stal prostředek sebevyjádření. A zůstává jím dodnes.
Garderoba neandertálců se do chladného počasí zkrátka nehodila. Jinými slovy: je možné, že neandertálci vymřeli proto, že se neuměli pořádně obléct.
Pomoci s datací nám mohou vši šatní, jež žijí v záhybech oděvů a na lidskou pokožku se vydávají za potravou. Vyvinout se musely v době, kdy lidé oblečení nosili pravidelně.
