Zhruba 22 stupňů na jih od rovníku Jupitera se rozkládá oblast vysokého tlaku. Podle výrazného zbarvení se jí říká Velká rudá skvrna. Slovo „velká“ je v jejím případě zasloužené.
Během posledního měření vyšel její průměr na 16 350 kilometrů. Je to přibližně 1,3násobek průměru Země. Kromě rozměrů udivuje i věkovitostí. Astronomové ji pozorují už velice dlouho. Jak dlouho to je, si ale nejsou jistí.
Nejstarší pozorování skvrny pochází z druhé poloviny sedmnáctého století. Jako první ji zaznamenal všestranný britský vědec Robert Hooke v roce 1664. Jeho zpráva však dnes budí pochybnosti.
Mohl vidět i některý z atmosférických pásů planety, případně přechod jednoho z jejích měsíců. Jistější je až pozorování italského astronoma Giovanniho Cassiniho z roku 1665.
Skvrna byla pak prokazatelně viditelná do roku 1713. Následující zprávy pocházejí až z roku 1831. Do roku 1879 se ví o zhruba šedesáti pozorováních. Od té doby sledují astronomové Velkou rudou skvrnu prakticky neustále.
Raketa Ariane 5 odstartovala k Jupiteru. Zjistí, jestli na jeho měsících může být život |
Jestli je totožná s úkazem, který viděl svým dalekohledem Cassini, se neví. Tým Agustína Sáncheze-Lavegy z Baskické univerzity v Bilbau tvrdí, že nikoliv. Vědci dokládají svá tvrzení důkladným srovnáním historických popisů a kreseb skvrny v časopise Geophysical Research Letters.
Ve druhé polovině sedmnáctého a na začátku osmnáctého století se útvaru říkalo Stálá skvrna. Kdyby šlo o stejný jev, musel by podle Agustína Sáncheze-Lavegy a spol. jeho průměr mezi roky 1713 a 1879 růst o 160 kilometrů ročně.
Víry v atmosféře Jupitera se však tak rychlým tempem nezvětšují. Zrovna Velká rudá skvrna se v poslední době naopak zmenšuje. Existují dokonce předpovědi, že během několika desetiletí postupně zmizí.
Je proto možné, že Cassiniho skvrna zanikla a začátkem devatenáctého století se vytvořila nová.
