Této stavbě jsme se již v minulosti věnovali, jistě ale stojí za to se k ní po čase znovu vrátit. Má totiž velký význam pro vývoj evropské moderní architektury na počátku minulého století.
Slovinský architekt Jože Plečnik (1872–1957) se s Johannem Evangelistou Zacherlem ml. seznámil během svých studií u prof. Otta Wagnera na vídeňské umělecké akademii.
Známý průmyslník a syn vynálezce velmi úspěšného prášku proti obtížnému hmyzu, zejména vším, se stal podporovatelem nadaného studenta (podobně jako byl donátorem jeho o rok staršího spolužáka Jana Kotěry baron Mladota ze Solopisk).
Jože Plečnik se svému chlebodárci odvděčil řadou návrhů (kupříkladu interiéru bytu, letního domu, rodinné kaple nebo hrobky), mimo jiné také upravoval Zacherlovu továrnu v Dolním Döblingu, kterou jsme si představili před týdnem.
Vídeň, jak ji neznáte: továrna vynálezce prášku proti vším i domov mecenášky![]() |
A právě Johann Zacherl se na prahu dvacátého století rozhodl vybudovat přímo v srdci velkoměsta, jen asi dvě minuty pěší chůze od dómu sv. Štěpána, moderní palác. Zakoupil tu mezi ulicemi Brandstätte, Bauernmarkt a Wildpretmarkt pozemek a mladého Slovince požádal o návrh novostavby.
Střízlivý návrh
Plečnik byl tehdy v uměleckém zajetí secese a první návrhy ukazují, že chtěl průčelí paláce pokrýt květinovým vzorem, podobně jako to v roce 1902 učinil v případě Langerovy vily ve Vídni-Hiezingu. Výsledný návrh však pochází z roku 1905 a je už daleko střídmější.
Fasádu obložil pláty moravské tmavé žuly, v proskleném parteru najdeme obchody a průčelí uzavírá výrazná korunní římsa, kterou podepírají přísné a osvalené postavy atlantů. Ty jsou dílem slavného německého sochaře Franze Metznera (1870–1919), rodáka z Všerub u Plzně, který svými plastikami ozdobil také některé pražské paláce a vytvořil i dekoraci známého monumentu Památník bitvy národů v Lipsku.
Nilský parník v Liberci. Obchodník opustil Egypt a zatoužil po domě, který by mu zemi připomínal![]() |
Nároží ulic Brandstätte a Bauernmarkt Plečnik akcentoval válcovitou nástavbou, obloženou měděným plechem. Tento motiv pak kopírovali další architekti, a to nejen ve Vídni – můžeme se podívat třeba na Šupichův palác na rohu Václavského náměstí a Štěpánské ulice v Praze. Fasádu pak rovněž zdobí plastika archanděla Michaela od dalšího významného představitele vídeňských Secesionistů Ferdinanda Andriho (1871–1956).
Lucerny ve tvaru vší
Mimořádně je vyřešen vstup do paláce z ulice Wildpretmarkt. Procházíme koridorem obloženým černým mramorem s jednoduchými lampami ve tvaru bílých koulí, jakoby podvázaných bronzovým prvkem. Chodba vede ke schodišti na oválném půdorysu, jehož stěny kryje tmavé dřevo.
Najdeme tu elegantní mosazné zábradlí, kuriozitou jsou pak kovové lucerny, jimž dal potměšilý architekt tvar oněch nepříjemných zvířátek, která tak trápila nejen rakouské vojáky a jež tolik pomáhal likvidovat právě onen zázračný prášek Zacherlin, vyrobený z lučních bylin.
V paláci dodnes můžeme najít prostory, jež stále vlastní potomci Johanna Zacherla. Ti také kdysi laskavě zapůjčili některé prvky vnitřního vybavení pro naši plečnikovskou výstavu na Pražském hradě v roce 1996. V horních patrech paláce jsou rovněž kanceláře. Objekt byl vážně poškozen během druhé světové války, poté ale naštěstí opraven. Jak je v rakouské metropoli obvyklé, hlavní vstup se přes den nezamyká, a tak se můžete na nevšední interiér schodišťové haly přijít podívat.
Principy, kterým zůstával věrný
Už na této rané Plečnikově stavbě jsou patrné některé principy, jimž tento architekt zůstával věrný po celý život. Je to příklon k modernímu klasicismu, vliv názorů německého architekta a teoretika Gottfrieda Sempera, jehož obdivoval, a v neposlední řadě tvorba jeho učitele, čelného představitele evropské secese a moderny Otta Wagnera.
Zacherlův palác, který byl po svém dokončení označovaný za první moderní stavbu Vídně, je dnes nemovitou kulturní památkou. Svému autorovi přinesl respekt i v českých zemích, kde se o něm hodně psalo, i řádné členství v tehdy prestižním spolku výtvarných umělců Mánes.
Dodejme, že poslední vídeňská Plečnikova práce – kostel sv. Ducha v dělnické čtvrti Ottakring – už tak úspěšná nebyla a jeho umělecká výzdoba vlastně nikdy nebyla dokončena (přesto jde opět o mimořádnou stavbu). To byl jeden z důvodů, proč Slovinec nakonec přijal pozvání svého přítele Kotěry a v roce 1911 odešel do Prahy učit na umprum. A díky tomuto rozhodnutí se pár let nato mohl také stát architektem Pražského hradu.