Byli žili tři bratři, kteří se oženili se třemi sestrami. Bratři byli bohatí a sestry byly vzdělané a krásné, zámožné sestřenice mladíků z jedné z nejbohatších rodin v říši. Když jim zemřel otec, bratři byli mladí a podnik, který zdědili, se ocitl v ohrožení. Pod skvělým vedením nejstaršího bratra a díky obětavé péči dvou mladších se podnik vzpamatoval a rodina velmi zbohatla. Dokonce i dělníci z toho měli prospěch.
Tři dvojice bratrů a sester měly celkem osm dětí, které si spolu hrály v nádherném sídle a vyrostly v nadané a složité osobnosti. Rodina přežila první světovou válku i rozpad říše a skvěle se jim dařilo až do okamžiku, kdy se takřka zničehonic museli spasit útěkem...
Takto až pohádkově zní základní dějová linka příběhu, který najdeme v knize Za sklem: Vila Tugendhat a její rodina. Jejím autorem je Michael Lambek, antropolog specializující se na antropologii náboženství. A v neposlední řadě také vnuk Grety Tugendhatové, hlavní iniciátorky slavné vily, nejvýznamnějšího architektonického díla 20. století na našem území.
Rodinné antimemoáry
I díky tomu Lambek v knize vystupuje jako člen rodiny, který má přístup k osobním vzpomínkám, rodinným setkáním a dosud nepublikované korespondenci. Na druhé straně se v ní projevuje jeho profese, takže klade i obecnější otázky po tom, jak se vytváří, transformuje či zaniká rodinná identita a paměť.
Ocel, sklo a beton nad Brnem. Vila Tugendhat stála jako 30 rodinných domů, architektovi se do ní nejdříve nechtělo |
Zkoumá tedy vlastní dávné rodové kořeny v židovském ghettu, ekonomický vzestup, tragédii nacistického pronásledování i to, jak se rodina postupně rozvětvovala, přičemž se jednotliví členové zabydlovali v různých částech světa, takže novější generace pozapomněly, s kým jsou příbuzní nebo že je k dávným majitelům slavné vily vůbec pojí nějaký vztah.
To se postupně měnilo až po Listopadu. Významnou událostí se pak roku 2017 stalo setkání zástupců rodin Tugendhatových, Löw-Beerových a Stiassných přímo v Brně, a to v rámci kulturního festivalu Meeting Brno.
Kniha Za sklem polemizuje s románem Simona Mawera Skleněný pokoj, který osud vily a jejích majitelů výrazně beletrizoval a značně se přitom odklonil od reality. Lambek se místo toho snaží vylíčit, jak především zmíněnou Gretu Tugendhatovou zažil a zapamatoval si sám. A současně rekonstruuje, jak rodinné události vnímali jednotliví rodinní příslušníci. V tomto smyslu je kniha podle jeho slov spíše „antimemoárem“: zabývá se často i událostmi, kterých se vůbec neúčastnil nebo je v dětství nechápal.
Výpovědi jednotlivých mluvčích se přitom ne vždy shodují. Samotnou vilu někteří v knize líčí jako dům, ve kterém nebylo lehké žít, případně že patetičnost těchto prostor utlačovala osobní život. Proti čemuž stojí opačný pohled, autorem preferovaný: že ony prostory byly velké a přísné, nicméně své obyvatele osvobozovaly.
Moji předkové vykořisťovatelé
S mnoha členy rodiny Tugendhatových se pojily nejen filozofické sklony (ostatně projekt vily vznikal v širším intelektuálním prostředí, jehož součástí byli i myslitelé jako Heidegger a Romano Guardini), ale i jistá zásadovost a přímost, což někteří mohli vnímat i jako neomalenost. Dobře to bylo později patrné i u Gretina syna a autorova strýce Ernsta Tugendhata (1930–2023).
Ten se stal jedním z nejvýznamnějších německojazyčných filozofů 20. století, nicméně v osobním styku byl někdy zřejmě až příliš upřímný. Proto mu prý Jürgen Habermas předhazoval: „Vy nejenže kritizujete, vy chcete zabít.“ Jeho univerzitní studenti a asistenti prý přímo mluvili o utrpěném „Tugendhat traumatu“, vzniklém jako reakce na jeho legendární poznámku „Nerozumím“, označující přednesený referát za nesmysl.
I rozvětvené příbuzenstvo v knize získává portrét spíše kubistický než jednorozměrně jednoznačný. Na jedné straně autor přiznává, že i když není zbožná, rodina „možná zbožňuje samu sebe“. A právě vila Tugendhat se stala jakousi svatyní. I z předků, kteří byli za svého života popudliví a bylo s nimi těžké pořízení, se postupem času staly posvátné bytosti a poslední žijící příslušníci generace narozené „tam“ jsou pokládáni za ctihodné stařešiny.
Tvůrce Masaryka oživí vilu Tugendhat podle románu. Hlavní roli dostal opět Karel Roden |
Současně ale ukazuje, že mladších generací se to netýká, ty se naopak ptají, proč by je to mělo zajímat. Autorův syn Simon k tomu jasně řekl: „Byl jsem vychován v Kanadě a nejsem Čech. Mám pocit, že to místo ze mě nic moc neodráží, a v životě toho místa není moc, co by mi bylo blízké. Nejsem součástí německo-židovské komunity, textilního průmyslu atd. Od lidí na těchhle místech mě dělí celé generace, oceány, kultury, ekonomické třídy, jazyky, dokonce staletí. Po životech mých předků na Moravě zůstaly domy mnohem přepychovější, než v jakých já kdy budu žít, a továrny, ve kterých mí předkové vykořisťovali proletariát. Mám velké potíže najít k těmto předkům nějaký vztah.“
Sám autor si tento vztah v něčem vlastně také musel vybudovat, protože přiznává, že v Kanadě vyrůstal v prostředí zcela jiném, než bylo brněnské sídlo prarodičů, totiž v rodině s nedostatkem financí, byli prý „chudými členy bohaté rodiny, rozpačitými příbuznými“.
Hluboce zakořeněný odkaz
Nejednoznačně autor píše i o tom, jak se k vile a dědictví jejich rodiny po roce 1989 stavěla česká společnost. Oceňuje samozřejmě organizaci celorodinného setkání, ale kriticky reflektuje, že podle některých členů rodiny se při něm město pohybovalo na tenké hranici mezi „oslavnou dokumentací a dozorem“. Případně si stěžuje, že po obnově vily se v expozici, v šatně na ukládání zimního oblečení, objevil stojan plný kožichů. Greta Tugendhatová ale ve skutečnosti vlastnila jen jeden.
Zmíněné kožichy podle autora nepříjemně implikovaly antisemitský stereotyp bohatých, snobských a nevkusných Židů. Dům byl sice svým způsobem okázalý, ale byl to estetický, ba „asketický“ přepych. Po debatě s rodinou Tugendhatových byl počet kožichů následně zredukován na množství, které odpovídalo stavu ze 30. let 20. století, kdy zde Tugendhatovi bydleli.
Manžele uchvátila vila Tugendhat, nechali si podobnou postavit v Bostonu |
„Šatní záležitost“ se tedy nakonec šťastně urovnala, ale dobře ilustrovala střet mezi muzejní reprezentací minulosti a autentickou rodinnou pamětí. Jak v knize připomíná sám Lambek s odkazem na antropologa Marcela Mausse, v každém daru vždy zůstává kus toho, kdo dává. Greta Tugendhatová kdysi uznala, že dům patří světu a veřejnosti, nikoli výhradně jejím dědicům. Tím, že se rodina vzdala výlučného vlastnictví, ale paradoxně získala něco trvalejšího – její odkaz zůstává v domě hluboce zakořeněn a veřejně zdůrazněn.
I díky knize Za sklem nemusí být vila Tugendhat jen chladným pomníkem moderní architektury, ale živým organismem. Její dynamiku a život posiluje právě tato nejednoznačná, rozporuplná a polyfonní rodinná paměť, která odmítá splynout s až příliš černo-bílou pohádkou.
