Vinařský kmen propadl panice. Zmocnil se jej pocit, že po Bilderbergu, „covidfašistech“ a chemtrailistech se stal největším nepřítelem země. Aniž by cokoli zlovolného provedl. „Byli jsme miláčci národa, teď jsme náhle největší lumpové,“ zní z jeho úst. Stačilo, aby politici odmítli zvýšit spotřební daň na víno.
Když loni sklízela Morava úrodu, proměňovala bobule v mošt a těšila se na chuť dalšího ročníku, o 300 kilometrů západněji se dělo něco mnohem méně poetického. Ve vládní zasedačce na pražském nábřeží Edvarda Beneše zadělávali cifršpioni na bouřku, která udělila lahodnému nápoji trpký tón. Takřečený NERV, poradní sbor kabinetu, shodou okolností právě tou dobou dokončoval návrh devětadvaceti možných způsobů, jak zachránit hroutící se státní rozpočet.
A byť nás tento text už za pár vět zavede do sklípků na jihovýchodě republiky, vyplatí se ještě předtím kraťoučká zastávka u excelových tabulek. Protože právě ony pomáhají pochopit celý ten křik, který se teď kolem „tichého vína“ strhl.