Jistě nemáte čas nebo jste netrpěliví, proto zde citujme první odstavec Nabokovova románu, kde je příhodně shrnut děj: „Žil byl v německém městě Berlíně muž jménem Albinus. Byl bohatý, vážený a šťastný; jednoho dne opustil kvůli mladé milence svou ženu; miloval, nebyl milován a jeho život skončil katastrofou.“
Ano, hlavní hrdina Smíchu ve tmě je tedy též ústřední obětí, přičemž predátorem, respektive predátorkou je tu mladá žena. Dalo by se tak v efektní zkratce říct, že se jedná o pozdější nejslavnější Nabokovův román Lolita naruby.
Margot se chová tak, jak by se to lecjakému muži starého typu jistě líbilo – je to nestyda, že jí není rovno: „Její nahota byla tak přirozená, jako by dívka byla dávno zvyklá běhat po pobřeží jeho snů. Její chování v posteli mělo v sobě cosi rozkošně akrobatického. A potom se zvedla a začala hopsat po pokoji, houpala dívčími boky a kousala do suchého rohlíku od večeře.“
Do třiceti přečtěte Bibli a naučte se cizí jazyk, vštěpoval svým studentům Kundera |
Na obranu Margot nutno dodat, že nechce už vzpomínat na smutné dospívání a touží se postavit na vlastní nohy: „Jednou našla na schodech ošumělou kabelku a v ní kousek mandlového mýdla s přilepeným vlnitým chloupkem a půltucet necudných fotografií. Jindy jí zrzek, který jí při hře věčně podrážel nohy, na zátylek vlepil pusu. A jednou v noci dostala hysterický záchvat, za který ji polili vodou a řádně jí nařezali.“
Margot má totiž ambice: chtěla by se stát herečkou. A víme, že začátky ambiciózních žen nebývají v mužském světě lehké. Takové křehké stvoření si musí nechat líbit návrhy kdejakého chlípného starouše: „Když jí zaplatil byt do listopadu a nechal jí ještě peníze na kožich, dovolila mu zůstat přes noc. V posteli jí vyhovoval, protože okamžitě poté, co patlavě dohekal, tvrdě usnul. Pak jednou nepřišel na domluvenou schůzku, a když mu nakonec zavolala do úřadu, řekli jí, že umřel.“
Ty vaše chlapečky…
Smích ve tmě je další v řadě Nabokovových děl, která v jednotné grafické úpravě publikuje nakladatelství Paseka. Román nejprve vyšel v roce 1932 rusky pod názvem Camera obscura, o šest let později ho sám autor přeložil do angličtiny a dal mu název Laughter in the Dark. V roce 1969 se dočkal rovněž zfilmování, nová adaptace se připravuje i nyní.
Filmem nasáklý je už samotný román: Albinus se s Margot seznamuje v kině, později financuje snímek, v němž má prorazit jako herečka, ten nicméně skončí fiaskem. V závěru románu, kdy přijde ke slovu pistole, jež byla na scéně již dříve, jsme potom seznámeni s „režijními poznámkami pro poslední němou scénu“.
Náhle se otevřely dveře do života. Takové literární talenty jako Dorota Ambrožová by se měly podporovat |
Vladimir Nabokov (1899–1977) nám nabízí příběh o lásce, která byla slepá, a to od jisté chvíle doslova. Především se v tomto příběhu nic nezdaří, vše končí tragédií, anebo alespoň nezdarem. Albert Albinus rozvrátí rodinu, jeho dcerka umírá a on sám nakonec po autonehodě oslepne.
Též Margot má nešťastnou lásku, kde tahá za kratší provaz. Její milenec Axel Rex ji nejprve bez rozloučení opustí, poté se však k Margotině radosti vrátí. Náhodně se znovu setkají a stanou se berlínskou verzí Bonnie a Clydea. Nemusí vykrádat banky, stačí cynicky využívat a vodit nos zamilovaného Albinuse.
Hlavní hrdina je tak zamilován, že mu nedochází, že Rex není žádný úspěšný umělec a dobroděj, jenž se jim uvolil dělat řidiče. Navíc tajní milenci Albinusovi namluví, že je Rex homosexuál: „’Opravdu se nezajímá o ženy,’ pokračovala, ,ale jednou – z legrace – jsem mu navrhla: Poslyšte, pojďme zkusit, jestli vám dokážu vyhnat z hlavy ty vaše chlapečky. Oba jsme věděli, že je to žert. To bylo všechno, nic víc nebylo, drahoušku.’“
Je tu skvělá – filmová! – scéna se dvěma hotelovými pokoji, mezi nimiž je koupelna přesně vyhovující tomu, aby Margot nikam neodešla, Albinus za ní nemohl, když se zamkne, ovšem druhými dveřmi mohl vstoupit Rex. Později Albinusovi otevřou oči aspoň jiní: „Zkrátka tak sprosté, nepříjemné a nechutné žvanění mezi zamilovanými jsem v životě neslyšel. Ti tvoji přátelé mluvili o své lásce tak otevřeně, jako by byli sami v ráji, ovšem v ráji dost odporném, bohužel.“
V akvárku mezi tuleni
Ano, ve Smíchu ve tmě není láska krásná. Obdobné je to s postavami, jsou zde ty odporné, především Rex, je tady naivka Albinus, jehož můžeme litovat, nicméně to je asi tak všechno. Stejně tak můžeme vzít v potaz, že Margot se chtěla vyškrábat výš, než skončili její rodiče, ale tím to rovněž končí. A pokud už někdo není odporný, je mdlý, což se týká především Albinusovy manželky. Ani ona není postavou sympatickou, nanejvýš opět politováníhodnou. To Margotin bratr, snažící se verbálními projevy odstranit třídní společnost, je už pouze odporný hrubián.
Vladimir Nabokov
Nechybí ani postavy směšné, především spisovatel Baum, jenž „právě dopsal pětisetstránkový román, jehož děj se odehrává na Cejlonu, kde strávil dva týdny v tropické přílbě“. „Tělnatý a červenolící hnidopich s komunistickými sklony a velmi slušným příjmem, doprovázený manželkou, starší, stále ještě vnadnou ženou, která za svého bouřlivého mládí plavala v akváriu mezi cvičenými tuleni.“
Silný jako anakonda
Poznámkou o „odporném ráji“ otevře Albinusovi oči další spisovatel, Udo Conrad. Poté se Albinus chvilkově vzmuží, donutí Margot ponechat Rexe v hotelu a odjet. Avšak hlavní hrdina je špatný řidič, přichází nehoda a oslepnutí, čímž se ocitá plně v rukou Margot a znovu se přiblíživšího Rexe. Nakonec ho Margot odklidí do pronajatého domu, kde o něj pečuje, zároveň si nechává podepisovat tučné šeky, přičemž Albinus netuší, že Rex je přítomen, i když občas má dojem, že slyší kohosi dalšího…
Tyto pasáže jsou stejně tak děsivé jako nechutné. Vladimir Nabokov se ve Smíchu ve tmě nebojí užívat napětí, nejen po oslepnutí svého hrdiny, nýbrž již předtím, třeba když Margot vtrhne do bytu Albinusovy rodiny a on má pak celý večer pocit, že neodešla, že se nedůsledně ukryla: „Ale byl to jen polštář ze šarlatového hedvábí, který tam on sám přinesl před pár dny, aby si na něj klekl, že si bude prohlížet Nonnenmacherovy Dějiny umění – deset svazků, foliový formát.“
Není tak divu, že Albinus končí jako člověk, jenž vše prohrál, což je stvrzeno tím, že se vrací domů: „Skutečný život, který byl krutý, pružný a silný jako anakonda, život, který toužil neprodleně zničit, byl někde jinde – ale kde? Nevěděl.“
Těžko odhadovat, jak velkou roli v tom, jak lahodně Smích ve tmě vyznívá po téměř století, hraje fakt, že ho Vladimir Nabokov později přeložil do angličtiny. Každopádně s Lužinovou obranou (1930) patří mezi ranými Nabokovovými romány k těm nejlepším. Je tu dostatek příběhu, napětí, dostatek života, to jest náplně pro literátské konstrukce.
K dobrému dojmu přispívá i doslov. Toho se zhostil prozaik Jiří Kratochvil, jenž jen potvrzuje, že je výborným esejistou. Ne úplně překvapivě píše o svém velkém učiteli Milanu Kunderovi, ovšem jeho srovnání s Vladimirem Nabokovem je opravdu inspirativní.
