Vojtěch Kubašta celý život pracoval coby dvorní malíř a ilustrátor Podniku zahraničního obchodu (PZO) Artia, který jako jediný mohl vyvážet a dovážet kulturní statky. Byl mimořádně produktivní, ročně se vydávalo 1,2 milionu jeho knížek. Zaměstnával mnoho tiskáren a lidí, kteří jeho dílo kompletovali, umělcovo tempo ale stejně nestíhali, tak se značná část musela tisknout v Japonsku.
Ovšem byl mimořádně úspěšný také v zahraničí. Kubaštovy knihy se překládaly do desítek jazyků včetně těch nejexotičtějších a ve velkém se vyvážely. Takoví umělci byli v Československu pouze dva, Vojtěch Kubašta a Jiří Trnka. Dokonce se říká, že všechny banány a pomeranče na předvánočním trhu byly od Kubašty a Trnky: protože komunisti jejich díla směňovali za devizy, za něž pak mohli nakupovat třeba právě exotické ovoce.
Přesto nikdy nedosáhl takové proslulosti jako jiní malíři. Coby zaměstnanec PZO ani nemohl, a protože soudruzi chtěli, aby všechno jeho dílo mířilo ven, nikam ho netlačili; však také za komunistů prakticky nevystavoval. Kubašta sám se ale taky nikam necpal. Chtěl jen kreslit. A tak kreslil. Pořád.
Trojitá perspektiva
Vojtěch Kubašta se narodil v roce 1914 ve Vídni, kde také strávil své první tři roky, než se jeho rodina přestěhovala do Čech. Kreslil vždycky – dochovaly se jeho kresby ze základní školy, třeba z první nebo druhé třídy, co kreslil třeba v mládí. A už tehdy ohromoval. „Nejde jen o to, jak je to nakreslené, třeba o perspektivu. Jde i o to, co je v tom obrázku navíc,“ vysvětluje malířův vnuk Roman Kubašta. „Vybavuji si obrázek, který nakreslil, když mu nebylo ani osmnáct: nějaký stařeček sedí unavený na mezi, vedle něj je smrtka s kosou, objímá ho a říká: ,Už bychom asi měli jít…’ Koukáte na obrázek a rozbrečíte se, jak je to silné.“
Kubašta zkrátka kreslit musel. Cítil to jako nutkání, jako posedlost, společnou všem umělcům: posedlost tak velkou, že vás štve, když v noci musíte spát a nemůžete tvořit. Neměl ani žádné vzory. Uznával ostatní, líbil se mu třeba stylově blízký Walt Disney, nicméně vzor podvědomě kopírujete. A na to byl Kubašta příliš velký originál. Přitom nikdy na žádné Akademii výtvarných umění nebo podobné umělecké škole nestudoval, místo toho zamířil na ČVUT – tam sice hodiny kreslení vedl akademický malíř a představitel moderní krajinomalby Oldřich Blažíček, jiného výtvarného vzdělání se mu ale nedostalo. Nepotřeboval ho – naopak sám později kreslení vyučoval na reklamní škole v pražské Vodičkově ulici.
Stal se inženýrem architektem. Ještě za studií spoluzaložil se svými spolužáky studio Čtyřlístek a mimo jiné už ve třicátých letech vyprojektoval třeba stanice pražského metra. Zabýval se také navrhováním nábytku anebo kulis pro divadla. A právě skutečnost, že Kubašta disponoval mimořádnou obrazovou pamětí, znalostmi perspektivy a také zákonů architektury, se promítla do jednoho z jeho nejznámějších počinů: říká se tomu pop up neboli prostorové knihy, on sám je nazýval plastické pohádky. Určitě jste je také v dětství měli doma: obrázková knížka, kterou rozevřete a najednou před vámi vystoupí obrázek v prostoru.
Okouzlení Disneym
Samozřejmě to nebyl Kubaštův vynález, tyto pohádky – otevřete knížku a vyleze z ní domeček – tu byly dávno předtím. On je však dokázal zdokonalit a vymyslel k nim ještě postranní kulisy – nevyleze jenom hlavní obrázek, ale napravo a nalevo ještě další.
Jejich zvláštností je, že zatímco se v obrázku perspektiva obvykle sbíhá do jednoho bodu, v Kubaštových knížkách jsou perspektivy tři: jedna klasická uprostřed, další se ovšem rozebíhají do jiných úhlů. Tehdy nebyly žádné patenty a dnes to pro rozšířenost prostorových pohádek patentovat už nejde, nicméně dodnes se to nikomu nepodařilo zkopírovat. Klíčové bylo právě to, že Kubašta byl vystudovaný architekt. Malíři či ilustrátoři obvykle pracují dvojrozměrně, on mohl pracovat s třetím rozměrem.
Díla Vojtěcha Kubašty. FOTO Výstava Vojtěcha Kubašty, archiv // Koláž Šimon
Mimochodem, tím, že byl architektem, jeho knihy vydržely dodnes – když s nimi hýbáte, tak se neroztrhnou. Důležitá je správná volba papíru a jeho gramáž, která nesměla být ani příliš velká, ani moc malá, musela mít přesnou materiálovou nosnost.
Pro Vojtěcha Kubaštu se stal klíčový jeden film: Sněhurka a sedm trpaslíků (1937) od studia Walt Disney. Prý se na něj vypravil do kina snad osmačtyřicetkrát, protože byl fascinován jeho animovanou dokonalostí, pohyby, vším tím, co sám později celý život dělal. A při tolika projekcích si ho celý „nahrál do hlavy“. Takže když se dnes podíváte na jakoukoli Sněhurku od Vojtěcha Kubašty, a že jich od té doby vytvořil dost, je to v podstatě originální Walt Disney. Není to kopie ani imitace, ale je tam nezpochybnitelná provázanost. Právní výhodou je, že se Sněhurkou a sedmi trpaslíky je to složité – Disneyho je v podstatě jenom kačer Donald, na něj se nesmí sáhnout, Sněhurku ale může teoreticky dělat kdokoli.
A ve studiu Disney si Kubaštova díla všimli. Zaujal je a Američané projevili zájem o spolupráci. V tehdejším Československu ovšem nemohl pro Disneyho pracovat napřímo, a tak studio oslovilo PZO Artia a přes něj se s Kubaštou domluvili na celkem osmi projektech. Čtyři z nich se realizovat nakonec nepodařilo, čtyři tituly ovšem vyšly. A nebyly to tituly jen tak ledajaké: vedle své verze Sněhurky a sedmi trpaslíků se jednalo o Méďu Béďu, 101 dalmatinů, a dokonce i další disneyovské „rodinné stříbro“ Mickey Mouse.
Jenže z toho všeho se mohly radovat pouze děti z ciziny, v Československu se nic z toho neobjevilo. Podobné tituly tu mohly vyjít jen jako koedice. Znamená to, že se tu vyrobila jedna pohádka, které si anglický nakladatel objednal třeba 40 tisíc výtisků v anglické mutaci, německý třeba 20 tisíc v německé atd. A tak když už se na tom tedy pracovalo, nakonec se něco objevilo i na československém trhu. To ale nebyl případ Walta Disneyho, jeho knihy komunistický režim zařízl rovnou. Že bychom socialistickým dětem ukazovali Mickey Mouse? Soudruzi, nenechte se vysmát. To ani náhodou!
Dodnes se o spolupráci Vojtěcha Kubašty a Walta Disneyho vypráví spousta polopravd, které se časem málem staly pravdami. Třeba je fakt, že Kubašta svoje dílo vždycky hrdě podepisoval – právě kromě titulů pro Disneyho. To nesměl, stejně jako to nikdy nesměl udělat ani nikdo jiný; taková byla zkrátka pravidla studia Disney. Ale Kubašta to prý dokázal: potají a natruc, ale dokázal.
„Do jedné z pohádek dopsal svoje iniciály VK, nikdo si toho při kontrolách nevšiml a tahle krásná drzost mu prošla,“ upřesňuje Roman Kubašta.
Gigantické dílo
Vojtěch Kubašta zemřel v roce 1992. Zůstalo tu po něm jeho obrovské dílo; dílo tak velké, že ho ani nejde sumarizovat. Obvykle se uvádí odhad, který zní až neuvěřitelně: minimálně třicet tisíc kreseb, dost možná ještě víc. A to ještě uměl přeskakovat ze stylu do stylu. Dělal Disneyho Sněhurku, do toho jinou hypermoderní pohádku, k tomu kreslil silně náboženské obrazy jako ze 16. století, a ještě navíc třeba do lékařských knih podle pokynů lékařů přesně zakreslil, jak se operuje slepé střevo. Všechno to mělo hlavu a patu, i když každý obrázek byl jiný; kdyby se pod své kresby nepodepsal, nikdo by ani nepoznal, že jsou od Kubašty.
„Už v osmnácti letech ilustroval knihy pro nakladatelství, takže reálně opravdu vytvořil toto neuvěřitelné číslo,“ potvrzuje Roman Kubašta. A to jeho dědeček tvořil tzv. kombinovanou technikou, jako základ používal akvarel, k tomu barevné tuhy, dával do toho temperu a často i koláže.
Všechno navíc kreslil tou nejsložitější technikou, tzv. punktmanýrou, takže každý jeho obraz obsahuje až několik desítek milionů teček. Nepracoval tak, že by kupříkladu nějakou plochu jednoduše vybarvil zelenou barvou – Kubašta tu barvu nanesl jako podklad a zbytek kresby je v podobě čárek a teček, čímž dosahoval dojmu prostorovosti, hloubky atd.
Také zvládl připravit tři prostorové knížky ročně – dnes v Číně trvá týmu pětadvaceti lidí s pomocí 3D počítačů jedna knížka půl roku. Kubašta to zvládl sám, a to vedle toho dělal spoustu dalších kreseb. Nikdy prý totiž nikoho neodmítl, nikdy prý nikomu neříkal, že nestíhá. Ať si mu kdokoli řekl o jakoukoli zakázku, nic nebyl problém.
Na vlnách nostalgie
A protože nyní začíná adventní období, nelze opomenout ani betlémy – mít doma betlém od Kubašty, to už i v minulosti mělo zvuk. Byla to nedílná součást jeho tvorby, která souvisela s náboženským přesvědčením, přestože to nikdy nebyl omílač kostelních frází. Víru bral jako součást života, související s úctou k předkům, snahou nepovyšovat se nad druhé, s úctou k něčemu vyššímu.
Betlém v podání Vojtěcha Kubašty. FOTO Profimedia.cz
Na výstavě, která se otevírá 30. 11., ovšem jenom betlémy nebudou. Kubašta měl tak široký záběr, že jeho dílo nelze jen tak uchopit, takže pocta k nedožitým 110 letům tohoto umělce v pražském Mánesu bude unikátní v tom, že Kubaštovy kresby nabídne rozpohybované – třeba v Jeníčkovi a Mařence ježibaba na lopatě skutečně zajede do pece pomocí na 3D tiskárně vytisknutých malých převodů, jejichž motorky bude řídit mikropočítač. Anebo odpovídajícím způsobem zvětšené: loď Kryštofa Kolumba o délce 1,8 m se bude houpat na vlnách jako při cestě přes oceán...
Kubaštovy knihy se dodnes prodávají. A dobře fungují spolu s nostalgií, k čemuž předvánoční čas přímo vybízí. „Na dědově výstavě za mnou přišla nějaká babička a kupovala si knížku. ,To máte pro vnuky?’ ptám se. ,Ne, to mám pro sebe. Měla jsem ji jako malá, tak si chci ještě udělat radost!’,“ vypráví Roman Kubašta.
Už jenom podle statistik počtu vyrobených a prodaných kusů v současném Česku patrně není rodina, která by se někdy s knihou nebo betlémem od Vojtěcha Kubašty nesetkala, třebaže to možná ani neví a umělcova podpisu si nevšimla.
