Ještě předtím, než se začteme do samotných historických textů, máme k dispozici eseje zainteresovaných osobností, které z různých pohledů Vokno komentují. Vydavatel a redaktor časopisu František „Čuňas“ Stárek vypráví o kořenech myšlenky na založení undergroundové platformy a vzpomíná také na proces s osobnostmi spojenými s vydáváním Vokna v roce 1982, z něhož vyšli kromě Stárka také Ivan M. Jirous, Michal Hýbek a Milan Frič s nepodmíněnými tresty.
Literární historik Martin Machovec rozebírá prvních pět (resp. šest, šesté číslo však nevyšlo, bylo zabaveno Státní bezpečností a část materiálů připravených k vydání byla nalezena až po sametové revoluci) čísel po stránce obsahové, výtvarník a publicista Karel Haloun hodnotí Vokno po stránce grafické, Zdeněk R. Nešpor je zasazuje do sociologického kontextu.
Chvíle, kdy se stříhala pupeční šňůra
Petr Placák ve svém velmi osobně laděném příspěvku píše o rozdílech mezi Voknem a Revolver Revue. Vidí rozdíly ve vzájemném vnímání dvou undergroundových komunit, totiž venkovské, z níž původně vzešlo Vokno, a městské, tedy pražské, jež vydávala Revolver Revue.
Vokno – časopis pro druhou i jinou kulturu 1–5 (6), Pulchra 2023 |
„Tak se město dívalo na severočeské máničky jako na magory, kteří jen chlastaj, což jen podtrhovalo to, že jejich vůdce Čuňas odjakživa pil jako Limonádový Joe vždy jen Kolaloku, ačkoli odmala vypadal jako Hlinomaz, který sežral housle. Venkov měl naproti tomu Revolver za zpovykanou dizimládež, která neví, co je skutečný život.“
Je ovšem příznačné, že Vokno skutečně vzniklo v „mejdanovém“ oparu, jak o tom vypráví František Stárek. V legendárním undergroundovém „baráku“ v Nové Vísce se sešla začátkem roku 1979 společnost kolem Stárka, hostem byl i filozof Jiří Němec, jehož se „máničky“ snažily získat ke spolupráci. Při jednom z večírků prý došel ve tři hodiny ráno alkohol a dva účastníci se vydali ke spřízněnému vinaři na lyžích doplnit zásobu, což se jim podařilo. „Jirka Němec si dal prvního panáka kořalky a říkal: ‚No, když jste schopný ve tři hodiny v noci, tady, na úplným konci světa, sehnat chlast, tak budete schopný dělat i časopis. Tím jste mě přesvědčili a já do toho s vámi jdu.‘ To byla chvíle, kdy se stříhala pupeční šňůra, pak už to byla jen redakční a technická práce.“
Od mániček po Chalupeckého
Tato historka je vlastně i docela dobrou metaforou toho, co Vokno znamenalo obsahově a následným dopadem. Na jedné straně bylo skutečně časopisem „androšských mániček“, které často insitním způsobem psaly o svých oblíbených kapelách a koncertech ve stodolách, uveřejňovaly svoje literární pokusy, z nichž mnohé dnes mají především dokumentární hodnotu, ovšem publikoval i díla vrcholných tvůrců komunity, jako je Pavel Zajíček nebo Vratislav Brabenec.
Na straně druhé bylo Vokno ale intelektuální platformou jak pro osobnosti, které do undergroundu dohnala politická realita, jako byl právě Jiří Němec, ale zejména Ivan M. Jirous, který patřil k nejpilnějším přispěvatelům časopisu, tak i osobnosti, které s undergroundem měly společného pramálo a jejichž texty Vokno otiskovalo. Tedy autoři typu Jana Hanče, Jindřicha Chalupeckého nebo koneckonců i Václava Havla.
