Některé rozhovory se týkají podrobných detailů našeho fyzického zániku: někdy spíše v obecné rovině, například jak riziková může pro hrobníky být likvidace starých hrobů a exhumace kostí, zato jindy ve sféře zcela osobní. Třeba Jiřina Šiklová vyjadřovala přání, že nechce být uložena v hrobce, kde by jen „smrděla a nerozložila se“, básníka Petra Hrušku zase utěšuje i fascinuje představa, že jeho ruku jednou rozloží červi. („Červ je fantastické stvoření, neméně ohromující než my, jeho organismus je nadaný možná menším počtem synapsí, ale stejnou hloubkou života“, dodává k tomu.)
A další literát J. H. Krchovský se naopak přiznává, že je „estét až za hrob“, takže trpí představou, že jeho mrtvolu někdo najde po čtrnácti dnech a bude po něm skákat, aby mu narovnali končetiny. Proto prý raději z estetických důvodů uléhá v „předpisové“ poloze s rukama zkříženýma na prsou.
