Nedávný článek profesora Jaroslava Petra z počátku listopadu minulého roku se věnoval novým, překvapivým nálezům bojiště doby bronzové, učiněným týmem prof. Detlefa Jantzena v údolí Tollense v německém Meklenbursku – Předním Pomořansku. Usuzuje se, že se zde objeveného válečného střetu mohlo zúčastnit až pět tisíc bojovníků z různých koutů střední Evropy, naše krajiny nevyjímaje. Dle radiokarbonových dat spadá tento konflikt zhruba do poloviny 13. století př. n. l.
Přepište dějiny Evropy. Vykopávky odhalily bitvu tisícových armád v době bronzové |
Tento objev nás nutí k zamyšlení nad jeho významem, výpovědními možnostmi archeologických pramenů a jejich důležitosti pro historické interpretace. V kontextu nálezů z Tollense je často akcentována časová následnost historických událostí v celém Středomoří, především tažení tzv. mořských národů. Vzhledem k nadregionálnímu charakteru událostí se objevil pojem nultá světová válka.
Stejní jako lidoopi
Cílem tohoto textu je čtenářům přiblížit válku v archeologickém kontextu jako jev, který je pro střední Evropu fenoménem endemickým, tedy v našem geografickém prostředí běžným, a to již od pravěku. V tomto kontextu nelze pominout ani to, že naši nejbližší příbuzní, šimpanzi učenliví (Pan troglodytes), na tom nejsou o mnoho lépe. Nelze nevzpomenout kupříkladu na tzv. válku šimpanzů v Gombe v Tanzanii, kde byl mezi lety 1974 až 1978 dokumentován a studován Jane Goodallovou brutální konflikt mezi několika skupinami primátů, který naplňoval veškeré definice primitivní války. Zdá se tedy, že si agresivní chování vůči svému bližnímu neseme jako živočišný druh ve svých genech „od nepaměti“.
V archeologii platila po dlouhou dobu úloha válečnictví a vojenství za nepříliš objasněnou kapitolu bádání; platí to zejména pro ta starší období pravěku, o nichž nejsme informováni historickými prameny. Nicméně archeologické výzkumy z posledních desetiletí ukazují, že se stopami konfliktů a válečných střetů je třeba počítat i pro naše nejstarší dějiny. Jako příklad si můžeme uvést poměrně drastické archeologické nálezy, které byly učiněny z období prvních zemědělců. Čtenářům Osady Havranů Eduarda Štorcha se možná vybaví loupeživé přepadení osady hlavního hrdiny válečníky sousedního rodu. Ovšem zatímco autor naší oblíbené fikce popisuje celý střet takřka v romantickém hávu, skutečné archeologické situace odhalují naprosto jiný obraz, plný děsivých scén.
Poražená populace čelila brutálnímu zacházení. Těla zabitých byla čtvrcena kamennými nástroji, na lebkách jsou stopy skalpování i kanibalismu.
Předěl v chápání významu válečnictví v období neolitu představují výzkumy v Talheimu v Bádensku-Württembersku a v Schletz/Asparnu v Rakousku z 80. let minulého století.
