Čtenářské strategie. Jak na to, aby děti pochopily text a zamilovaly si čtení?

Lidský život se skládá z jednotlivých příběhů. Příběhy žijeme, příběhy si vyprávíme, příběhy si vymýšlíme. Jejich prostřednictvím se utvářejí naše představy o světě, o dobru a zlu, o smyslu života, o nás samotných. Jsou od nepaměti součástí lidského života. A jsou nezastupitelné pro naše učení a poznávání. Děti se s příběhy seznamují od nejútlejšího dětství, nejčastěji prostřednictvím rodičů.

Později se s nimi setkávají v mateřské škole. Příběhy jsou jim vyprávěny, předčítány, sledují je pomocí techniky vizuálně zpracované nebo jako divadelní představení. Zkrátka příběh je přirozenou součástí dětského světa. Pro vývoj dítěte jsou důležité jak příběhy vyprávěné, tak předčítané. Každá forma má svá specifika a je nenahraditelná. Při vyprávění může vypravěč reagovat na momentální prožívání dítěte, na jeho potřeby a zájmy. Při předčítání dítě zase poznává odlišný jazyk, než jakým se doma běžně mluví; věty mohou být bohatší, setkává se s novou slovní zásobou.

Prostřednictvím příběhů si dítě kromě orientace ve světě, v druhých i v sobě osvojuje jazyk a komunikační dovednosti. To platí zejména o příbězích vyprávěných a předčítaných. Předčítání dítě připravuje na důležitou etapu v rámci jeho vzdělávání – naučit se číst a psát. Nejde pouze o to, aby si dítě osvojilo potřebnou techniku, potřebuje také rozumět, co je podstatou čtení a psaní, že určitý kód reprezentuje určitý pojem. Potřebuje získat dostatek zkušeností, aby se v knize a textu dokázalo orientovat (aby mělo utvořen tzv. koncept písma), a musí nabýt jistoty, že čtení a psaní jsou smysluplné činnosti. To mu pomůže překonávat počáteční obtíže spojené s učením se čtení a psaní.

Přesvědčení, že je dobré číst, plyne ze zkušenosti, kdy je čtení a předčítání opakovaně spojené s pozitivními zážitky, když si je dítě jisté, že čas s knihou ho v něčem obohatí a povede k uspokojení jeho potřeb, ať již jde o uvolnění, poučení, či oddání se času sám se sebou ve společnosti oblíbeného hrdiny. Tomu napomáhá, když předčítá blízká osoba, ať již rodič, prarodič, nebo paní učitelka, v příjemném čase a prostředí. A také, když je příběh či pohádka dítěti blízká, srozumitelná a obohacující. Aby se tak stalo, potřebuje dítě porozumět tomu, co mu předčítáme. Jak to ale udělat? Jak docílit, aby společné čtení dítě bavilo, aby ho vyhledávalo a aby textu rozumělo? Jednou z možných cest jsou tzv. čtenářské strategie. Představují způsob, jak předčítající může pomoci dítěti porozumět.

Při čtení dětem, ať už jako učitelé, či jako rodiče, potřebujeme rozlišit dvě situace. Tou první je společné čtení jako čas odpočinku či zábavy. Cílem, kromě hezkých společných chvil, je relaxace, zklidnění a odpoutání se od starostí i stresu. Ano, i děti mají starosti, trápení a problémy a potřebují „vypnout“. V těchto chvílích, typicky spojených např. s časem před spaním, je vhodné, aby příběh či pohádka, které dětem předčítáme, byly napsány natolik srozumitelným jazykem, že dítě nemá obtíže mu porozumět. Aby si jej mohlo vychutnávat bez přílišné duševní námahy a bez pocitu frustrace, že jej nechápe. Jindy naopak čteme texty obtížnější.

Existují pro to hned dva dobré důvody. Tím prvním je, že náročnější text může přinášet hlubší myšlenky, vede k úvahám a rozhovorům a velice člověka obohacuje. Druhým důvodem je, že tím u dítěte rozvíjíme dovednost porozumět. Až se jednou bude učit číst či až se to naučí, bude v situaci, kdy si bude muset s textem samo poradit. Bude potřebovat zkušenosti, jak se má k textu postavit, jak nad ním přemýšlet, jak si pomoci ve chvílích, kdy se mu smysl ztrácí. A to nepřijde samo sebou. Proto se v mateřských školách i v rodinách nevyhýbejme čtení textů, kterým dítě bez dopomoci neporozumí, či ne v plné míře. Rozvíjíme tím dovednost, která je jednou z klíčových pro budoucí čtenářství člověka (Fellowes & Oakley, 2010).

Je důležité si uvědomit, že vysvětlování není tou správnou cestou, jak docílit porozumění u dítěte. Je zkratkou, kterou sice dosáhneme okamžitého efektu, ale dlouhodobě dítěti v procesu učení nepomůže. Místo přímého vysvětlování je vhodné podpořit dítě, aby smysl a význam odhalilo samo. Aby si kladlo otázky a hledalo na ně odpovědi. Aby přemýšlelo.

Aby si osvojilo postupy, které mu pomohou, když bude s porozuměním v koncích. Rozvoj čtenářské gramotnosti, a tedy i dovednosti porozumět, je celoživotním procesem. A přestože můžeme být zdatní čtenáři, můžeme se setkat s textem, pro jehož pochopení nebudou naše čtenářské dovednosti dostačující. V takovém případě, stejně jako u dětí, u nichž se porozumění textu teprve rozvíjí, nám mohou pomoci čtenářské strategie.

SHRNUTÍ:

– Porozumění je chápáno jako dovednost, která se u dítěte postupně rozvíjí.

– Porozumění spočívá ve schopnosti dekódovat ve sdělení jednotlivá slova, představit si za nimi konkrétní skutečnosti a z jejich vzájemné souvislosti vyrozumět obsah sdělení, který autor sděluje.

– Kvalita porozumění je závislá na mnoha faktorech. Mezi vnitřní faktory řadíme kognitivní schopnosti a dovednosti dítěte, úroveň řeči a slovní zásoby a také jeho osobní zkušenost s tématem, motivaci a postoj ke čtení. Mezi vnější podmínky patří sociokulturní prostředí dítěte i momentální podmínky, ve kterých ke čtení (předčítání) dochází.

Modelování a scaffolding

Pro pomoc dítěti porozumět textu, který mu předčítáme, existují dva způsoby. První se nazývá modelování. Učitel i rodič modelováním poskytuje názornou ukázku, jak nad textem přemýšlí, čeho si všímá, jak pracuje s informacemi, které jsou v textu uvedené. Modelování vzniká prostým popsáním toho, jak uvažujeme, s jakými informacemi pracujeme a na základě čeho jsme došli k našemu závěru. Modelovat proto může i zkušenější dítě, ať již ve třídě mateřské školy, nebo sourozenec doma. Stačí, když při odpovědi na otázku, případně při komentování děje příběhu, dodá „protože“.

Pokud to nedělá samo od sebe, je důležité, aby se rodič či učitel zeptal: „Proč si to myslíš?“ Jedině odůvodnění může ostatním pomoci pochopit, jak k úsudku došlo, že nejde o pouhé hádání či subjektivní názor, ale že jde o zpracování informací z textu, propojených např. s vlastní znalostí či zkušeností. Opomíjení otázky „Proč?“ je jednou z nejčastějších chyb, které se učitelé dopouštějí, když se spokojí s prostou odpovědí na otázku.

Druhým způsobem je scaffolding. V doslovném překladu toto slovo znamená „lešení“. Ilustruje to, že dítě dostane pouze takovou oporu, jakou potřebuje, stejně jako lešení se staví jen do výšky, do jaké je třeba. Tuto oporu mnohdy poskytujeme dětem úplně intuitivně, když je učíme nějaké dovednosti. Např. nejprve se dívají, jak stříháme. Pak stříhají s námi pomocí nůžek, které drží jak dítě, tak dospělý. Poté dítě stříhá samo s naší případnou mírnou dopomocí a nakonec to zvládá úplně samo.

Díky tomu má dítě dostatek příležitostí napodobovat, zvnitřňovat si a postupně si osvojovat danou dovednost (Fontana, 2014). Představíme-li si, jak by to dopadlo, kdyby dítě mělo ihned začít stříhat, aniž by kdy stříhání vidělo, chápeme, jak je poskytování opory při učení se něčemu novému důležité. Neposazujeme děti rovnou na kola, nenecháváme je hned samostatně bruslit či lyžovat. A podobně je to s pomocí porozumět, co jim čteme.

Důležité však je, že stejně jako nikdo nejezdí trvale s přídavnými kolečky nebo nebruslí s hrazdičkou před sebou, tak se i u každé jiné postupně se rozvíjející dovednosti musí poskytovaná dopomoc umenšovat, až není žádná. I proto slovo scaffolding přesně vystihuje princip pomoci při učení. V oblasti porozumění to znamená, že dítě je čím dál více schopné porozumět předčítanému a my mu to musíme umožnit. Klademe méně otázek, používáme méně pomůcek, neopíráme se stále o ilustraci. To vyžaduje velkou citlivost ze strany učitele či rodiče, aby dokázal rozeznat, jak velká míra pomoci je při předčítání potřeba.

Práce s obrázkem či rekvizitou

Ilustrace je pro děti klíčová, čím jsou mladší, tím je důležitější. Dítě od narození vnímá svět všemi smysly, které se postupně zdokonalují. Pro příjem informací je pro něj velmi důležitý zrak – živě pozoruje objekty. Nerozumí zatím obsahové stránce řeči, ale postupně si jednotlivá slova spojuje s odpovídajícím objektem či akcí. Při předčítání proto potřebuje vidět obrázek, ze kterého dokáže vyčíst velké množství informací. Pokud by pouze poslouchalo předčítání, je omezeno nejen limity své slovní zásoby, ale také kapacitou paměti. Ta je velmi krátkodobá, epizodická, proto dítě nedokáže operovat s větším množstvím informací.

Opora v obrázku dítěti poskytne možnost, jak s informacemi snáze pracovat, protože není odkázáno pouze na svou paměť. Zároveň si dokáže všimnout i nepatrných detailů a jen díky ilustracím pochopit děj příběhu, aniž by mu ho někdo četl. Proto je důležité, aby v mateřské škole měly děti přístup ke knihám, kde ilustrace plně odpovídají textu (např. knihy P. Horáčka). Dítě pouhým prohlížením obrázků dokáže pochopit děj. Podobně dítěti pomůže využití rekvizity, která podpoří utvoření jeho mentální představy v případě, že pouhá informace z textu by nemusela být pro dítě dostačující.

Kladení otázek

Kladení otázek je z vývojového hlediska trvalou součástí myšlenkového rozvoje již zhruba od tří let věku (Vágnerová, 2012). Dítě v tomto věku už touží po poznání příčiny a důsledku. Nastává období „proč?“, kdy svými otázkami mnohdy zahání dospělé do úzkých. Jedná se o velice významné období dokazující, že dítě ve své vývojové úrovni dospělo k potřebě chápat vztahy mezi ději a skutečnostmi, které jej obklopují. A to je důležité i pro porozumění příběhu. Učitelské otázky představují velmi efektivní způsob stimulace učení dítěte (Fontana, 2014). Podněcují k přemýšlení a samostatnému hledání cest.

Během čtení dochází k tomu, že si čtenář v duchu stále klade otázky, byť si to nemusí přímo uvědomovat. Jak to bude dál? Dají se dohromady? Pozná, že to je léčka? Podaří se mu odhalit pravdu? Tyto otázky jsou velmi důležité, souvisí s naší motivací knihu dočíst, s mírou, do jaké si děj dokážeme představit, i jak moc se dotkne a propojí s naší zkušeností, co v nás evokuje. Dětský čtenář, respektive posluchač předčítaných příběhů, se teprve podobné otázky učí klást.

Tím, že je „za něj“ z počátku pokládá učitel a dítě „pouze“ odpovídá, dítě získává možnost odpozorovat, že je dobré tyto otázky klást, a postupně to začíná dělat samo. Zjišťuje, jak nad textem přemýšlet. Základní členění otázek je na otázky uzavřené a otevřené. Uzavřené otázky aktivizují paměť a jejich cílem je ověření znalosti faktu. Otevřené otázky stimulují myšlení, kdy dítě operuje s fakty, které zná, a odhaluje nové souvislosti.

Redakčně kráceno a upraveno.