Nebo si myslíte, že je to jen symbolický konec nepolitické politiky v Německu? Té, kterou razila Angela Merkelová s heslem „to nemá alternativu“? Jenže prosadí-li se názor, že jistá politika nemá alternativu, a trvá-li to dlouho, voliči se po alternativě začnou ohlížet. A pokud jim ji nenabídnou tradiční strany, ale jen AfD, hlasují pro ni. To je protipohled na výsledek nedělních voleb v Durynsku.
Nechme teď stranou spekulace o vzniku zemských vlád. Nahlédněme do médií, jež si už před volbami uvědomila, že navyklý černobílý obraz – boj Dobra a Zla – čtenáři moc „nežerou“.
AfD poprvé vyhrála zemské volby. Voliči v Durynsku ukázali, že liberální demokracie má alternativu |
Pestřejší obraz nabízí list Die Welt. Činí tak už pár let. Jacques Schuster, dříve šéfkomentátor a nyní vedoucí nedělního vydání, to napsal už 30. srpna, dva dny před volbami: „Politický Berlín vyhlíží víkend se směsí hrůzy a oněmění. Co nám zase přinesou Ossis?“ Narážel na to, že posilování (v Durynsku už vítězství) AfD se připisuje mentalitě Němců z postkomunistického východu.
Na západě státu se Ossis dávají pod drobnohled a mluví se o nich, jako by byli zvláštním, téměř nerozluštitelným předmětem studia. Jenže, píše Schuster, to není hádanka východu Německa: „Debata o sklonech východních Němců je stejně rozumná jako diskuse o délce čepelí nožů. Nejde přece o čepele, ale o ty, kteří jimi bodají.“
Podle Schustera nejde o úspěch AfD, ale o odstranění příčin jejího vzestupu. O to, že etablovaným stranám se nepodařilo zmírnit následky přílivu běženců tak, aby lidé opět získali pocit, že stát je chrání. Úhrnem: „Na začátku byla běženecká krize, ne ‚hloupý Ossi‘.“
Zajímavé je, že něco podobného se dozvíte z magazínu Der Spiegel, což je levicový protipól Weltu. A to z reportáže z bašty AfD. Novinářka Kristin Haugová (* 1982) jezdila jako malá na léto k babičce do durynské vesnice Dillstädt (745 duší). Když četla, že v jarních eurovolbách tam AfD získala 49,5 procenta hlasů, v srpnu do Dillstädtu vyrazila, aby přinesla obrázek obce, kde polovina lidí volí krajní pravici.
Udržovaná obec, kde fungují pospolu
Čekali byste obrázek obce „dezolátů“? Barikády, kde jedna polovina obyvatel nekomunikuje s druhou? Omyl. Z reportáže i snímků vyplývá, že je to udržovaná ves, kde lidé společně slaví svatojánskou noc, jarmark či karneval, prostě přes politické rozdělení drží spolu.
Své k tomu říká (“v pěkné hospodě s dřevěnými trámy“) Liana Bachová, jež tam působí jako nezávislá starostka už 30 let: „Vždy to tu byla bašta CDU, ale pak se něco změnilo.“ Co? Starostka užívá výraz abgehängt (odpojený). Vyjadřuje sílící pocit místních, že – počínaje běženeckou krizí – stát nad děním ztrácí kontrolu. Proto prý lidé ztratili důvěru v CDU.
Autorka píše, že mluvit s voliči AfD je těžké. Bojí se, že budou ocejchováni jako extremisté a vláčeni v médiích. Ale pod slibem anonymity mluví. Třeba důchodce, bývalý kamioňák, sedí na terase u bazénku a říká: „V zásadě se mám dobře.“ Co mu tedy vadí? Zchátralé silnice, podfinancované nemocnice, zpustlé školy.
Volby v Německu nerozhodli staří „dezoláti“ či ztroskotanci. Proč mladí voliči podporují AfD či ANO |
Nicméně celkový obraz vesnice a její společnosti vypadá podle Haugové takto: „Samozřejmě ne všichni voliči AfD jsou tu frustrovaní. Ne každý chce úplný politický obrat. Zdá se, že pro mnohé je mír přes ploty zahrad důležitější než boj za politické názory. Možná to tak musí být na vesnici, kde se zná každý s každým.“ Tolik k obrázku nejsilnější bašty AfD.
Internetové kavárny jsou stále v kurzu v Africe
Na závěr cosi lehčího. Víte, že před 30 lety vznikla v Londýně první internetová kavárna? Píše o tom web Rest of world. Pro dnešní dvacetileté, zvyklé na internet v mobilu, je to už cosi předpotopního. Ale zmíněný web připomíná, že poslední internetové kavárny (globální ránu jim udělil covid a lockdowny) ještě existují – třeba v Africe.
Možná se tu projevuje podobný efekt jako v pražském kině Aero. I když tam dávají filmy, jež by si fajnšmekr našel na webu, vidět je ve společné atmosféře má něco do sebe. Autor tohoto textu, známý digitální zpozdilec, měl i své osobní 30. výročí. Až v červenci 1994, tři roky po jeho světové a dva a půl roku po československé premiéře, se poprvé setkal s webem.
