Nemyslím, že to věděla máma, a nemyslím, že by ho za to pochválila. Asi právem. A nikdo jiný už to vůbec nevěděl. Pro balíky papírů do papírnictví posílal mě. Bylo to míň nápadné. „Dobrý den, máte kancelářský papír? Tak pět balíků.“ Víc jsem neunesl.
Kolem xeroxu se postavil takový stan z dek. Do okna se daly další deky a matrace, pustil se pěkně nahlas gramofon a už to jelo. Na posteli se to rovnou skládalo. Problém byl s poruchovostí, když servis či reklamace by se řešily, myslím, někde ve Švédsku. Takže jsem se brzy naučil kopírku rozebrat, vyčistit a zase sestavit. Jednou mi upadl válec a trochu se naklepl, což se mými amatérskými pokusy o zatmelení nenapravilo. Tak to od té chvíle dalo našim kopiím nesmazatelný podpis na každé stránce.
Po revoluci jsem se nostalgicky díval v knihovně Libri prohibiti (mimochodem, krásný počin Jirky Gruntoráda) na časopisy a dost jsem jich měl podepsaných. Taky mi tedy dost často nějaké součástky zůstaly, a když se v průběhu revoluce xerox přesunul k Havlům na nábřeží, technici, co tomu rozuměli, neuměli pochopit, že to funguje.
Fízl vždycky zvoní jednou. Příběh jedné rodiny na pozadí velkých dějin 20. století |
Větším problémem bylo samozřejmě utajení. Sousedi asi zvuky nerozklíčovali a odposlechy taky ne. Ale bylo nutné to tajit i před některými známými. Takže například když chtěl u táty doma udělat Petr Uhl setkání s nějakými Francouzi, musel se táta vymluvit.
„Hele, Petře, já jsem teď nějakej psychicky úplně špatnej. Nespím, budím se pokaždé, jak dole bouchnou dveře od auta. Mám strach. Fakt radši ne,“ odmítl použití bytu přijatelnou výmluvou.
Ne že by se bál, že Petr xerox prozradí schválně. Ale Petr patřil k lidem, co se někdy chovali, jako by neexistovaly odposlechy. „To je blbost. Víš, kolik lidí by muselo zaměstnávat to poslouchat?“ Nevím, jestli v ně opravdu nevěřil, nebo to byla součást zachování si nějaké svobody. Takže jemu to zůstalo utajeno, zatímco stěhovat xerox a vozit papíry i hotové samizdaty na chalupu tátovi pomáhal jiný kamarád, kterého již několik let zpět StB donutila podepsat spolupráci. Ale xeroxovalo se až do revoluce, takže někteří, co podepsali, to opravdu dokázali nějakým způsobem uhrát. A protože ještě v únoru 1989 šel na dva a půl roku za šíření samizdatového Vokna sedět Čuňas (František Stárek), tolerancí StB to jistě nebylo.
Karty s Olgou
Každou středu k nám chodila Olga na bridž. Nejdřív nás to bratři Bendovi (ti dva nejstarší) naučili a pak už jsme s občasným přihlédnutím do knihy hráli. Václav nevím, co tou dobou dělal, asi psal dopisy Olze. Ta ale celkem pochopitelně nečekala u schránky. Přicházela s Honzou Kašparem (ano, tím od Cimrmanů). Ten bridž nehrál. Většinou pod zrzavé vousy zabrblal něco o mariáši, skočil si na roh ulice do výčepu „na jedno“ plzeňské a pak se natáhl na kanape a s pravidelným oddechováním sledoval, jak hrajeme.
Století ČSRLidovky přináší sérii textů z knihy vedoucího grafického studia a občasného autora Lidových novin Štěpána Korčiše. V historické publikaci Století ČSR přibližuje čtenářům historii ČSR v datech, souvislostech a právě například ve výše publikovaných příbězích. Více o knize na www.stoleticsr.cz  |
My jsme si tak dvě hodinky zahráli, dospělí probrali, co potřebovali, a já spokojeně poslouchal a hrál. Nešlo to nemít rád. Olga byla zábavná, chytrá a krásná. A dáma. A nemusel jsem se bát, že prohraju, protože mi na konci většinou svou výhru dala. A to bylo kolikrát třeba dvacet korun! A pak s Honzou zase šli. Nikdy jsem o tom jako dítě nepřemýšlel. Samozřejmě to bylo předtím, než Honza při prořezávání stromů nešťastně spadl a skončil na vozíčku. Myslím ale, že tyhle návštěvy měly hodně společného s pozdějším vznikem Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a jeho podporou Centra Paraple.
Někdy Olga taky organizovala různé zábavy pro děti disidentů. Třeba nás sezvala domů na sledování videa, což zrovna pro mě – do revoluce jsme doma neměli televizi – byl v osmdesátkách skoro zázrak. Jednou jsem vzal i spolužáka ze základky. Ani samozřejmě netušil, ke komu jdeme domů ani kdo to je. Myslím, že jsme tenkrát dostali na výběr mezi Rambem se Stallonem a Komandem se Schwarzeneggerem. Zhlédli jsme oboje. A Vetřelce navrch. Senzace.
„Ty vole, ty jsi vzal Růžičku k Havlům?“ ptal se mě druhej den další spolužák.
„No jo, ty je znáš?“
„Naši znaj Václava z divadla, a než měli mě s bráchou, hodně se s ním kamarádili.“
Tak to holt bylo. Děti byly velká páka režimu, aby občané nezlobili.
Těsně po Listopadu, ještě v roce 1989, táta opustil Metrostav a nastoupil jako takový „kancléř“ k Václavu Havlovi. U Havlů doma na Rašínově nábřeží. Vyřizoval tam návštěvy, poštu, organizoval různé věci, vařil. Také „rentgenoval“ poštu, a dokonce měl revolver, kdyby náhodou. Ne že by s ním moc uměl. Vlastně tam bydlel a dělal, co bylo potřeba. Někdy jsem chodil pomáhat. Spíše ze zvědavosti, než že bych byl nějak moc platný.
Ale pamatuju si, jak se Olze nelíbilo, že má být Václav prezidentem. Že chtěla, aby si užili normální život. Ne někde panákovat.
„Tak proč to bude dělat?“ ptal jsem se.
„Protože někdo musí. Máš jiný návrh?“ odvětila Olga.
„Asi, Dubček?“
„Komunista. Nepřijatelný.“
„Tak třeba Vašek Benda?“
„Neznámej. Podivín.“
„Rudolf Battěk?
„To samý?“
„Petr Uhl?“
„Trockista, levičák, nepřijatelný.“
„Václav Malý?“
„Farář. Pro tuhle ateistickou společnost nepřijatelný.“
„Já už nevím, Honza Ruml?“
„Štěpáne, já mluvím vážně,“ uzavřela debatu, jež byla samozřejmě tak jako tak bezpředmětná.
Pak už se stala paní prezidentovou, vrhla se do Výboru dobré vůle a už jsem ji asi jen zahlédl na nějakých oslavách narozenin nebo v televizi.
Za kopečky za tetou a babičkou. A za Karlem K.
V létě 1989 se nějakým omylem stalo, že jsme se sestrou dostali pasy a povolení jet za tetou do Mnichova. Myslím obousměrné pasy. Nabídku vystěhovaleckých měla naše rodina od StB na stole minimálně od akce Asanace. Velice intenzivní nabídku, jež se opravdu těžko odmítala. Ale jak říkala máma, to je můj domov, ne jejich.
Teď jsme ale jeli se sestrou s vědomím, že se vrátíme. I když možná si tím máma s tátou nebyli tak úplně jistí, když si vybavuji loučení o dost vřelejší, než bývá u mých chladných rodičů zvykem. Vyrazili jsme s Blankou vlakem plni očekávání a obav. Kontrolující vojáci na hranicích si vzali doklady, asi tři minuty se na nás beze slov dívali a mně hlavou probíhaly různé scénáře, od vysazení v polích po přesazení do vlaku zpět do Prahy, nebo dokonce zatčení. Důvod nebyl. Nic neřekli, vrátili pasy a odešli.
Asanace. Ne ta od Havla, ta od StB. Příběh jedné rodiny na pozadí velkých dějin 20. století |
A ráno jsme se probudili v jiném světě. Někde jsme asi ve tři přestupovali a měli hodinu na chození kolem zavřených, pro nás, odkojené socialismem, naprosto neuvěřitelných výloh obchodů, kde všechno měli! Všechno. To bylo o všechno víc, než jsme byli zvyklí. V Mnichově byl šok ještě znásobený tím, že jsme naživo viděli tetu Ivanku a babičku a bratrance Nikolu. A ty auta, co tam jezdily! A to oblečení! A ty spokojené výrazy v obličejích. A baráky byly čisté a barevné. A ne pod lešením. A McDonaldʼs. Zázrak. Jiný svět. Na celých deset dnů.
Třešničkou na dortu bylo setkání s Karlem Krylem, jehož písničky jsme se sestrou samozřejmě hltali a teta se s ním kamarádila. Sešli jsme se v hospodě. Teta trošku naznačovala, že je na holky, ale že jen tak mluví, ať je sestra v klidu. Skoro jsem nevěděl, jestli mám pozdravit jen úklonem hlavy, či se poklonit až k zemi. Nic takového se samozřejmě nedělo a můžu jen zopakovat klasické klišé o obyčejných smrtelnících. Ale fakt mě překvapil, jak moc byl fajn, přátelskej, zajímal se. Povídal nám, zpíval, dal nám své nové nahrávky s věnováním. Zážitek. Také teda mezi řečí zmínil, že z nás dvou se mu víc líbí ta tmavovlasá. To jsem byl já. Tenkrát jsem měl ještě vlasy. Delší. „A víš, Karle, že to je můj synovec Štěpán?“ upozornila ho taktně Ivanka. „Jo aha, tak to promiň. Ale neboj, tihle hezounci se holkám líběj,“ omlouval se mi. Tenkrát jsem byl ještě hezounek. No proč ne, od písničkářského idolu potěší i tohle. A tím to skončilo, aby bylo jasno.
Dalším zjevením z Mnichova byl „podplukovník“ Milan Kubes, který nám několik dnů dělal zábavného průvodce po městě. „Tohle všechno je Západní Německo,“ ukazoval nám kolem. „A víte, co je támhle?“ „Nevíme.“ „To je taky Západní Německo,“ bylo jeho oblíbené. Již dříve nám, aniž bychom to my věděli a aniž bychom ho znali, doplňoval knihovnu mezi nájezdy domovních prohlídek.
„Tyhle sousedky mě všechny milujou,“ říkal, když nám ukazoval dům, kde bydlel.
„Ale jen kvůli prášku na praní, kterej jim dávám, aby byl prostor na knihy.“ Aha, tady se brali ti Orwellové, Třešňáci a Škvorečtí, které jsme vytahovali doma z obrovských krabic s práškem na praní.
Ty krabice nebo někdy i jen sportovní tašky nám nosili domů neznámí Němci. Většinou mladý muž jen zazvonil, naznačil, že mi nerozumí, něco přede mě položil a odešel. Němci, jimž Milan Kubes zaplatil cestu a přidal jim maxibalení prášku na praní. Bez rizika, protože když ho v zavazadlovém prostoru čeští pohraničníci vyhmátli, nikdo se k němu nepřihlásil. Zato ušetřili a možná je odměnil i dobrý pocit.
Deset dnů ve světě za zrcadlem. Při návratu domů jsem si u tety zapomněl krásné zimní boty, co jsem od ní dostal. A rozhodně jsem nepočítal, že se s nima ještě někdy uvidím. Stejně jako s tetou, babičkou, bratrancem, podplukovníkem či Karlem. Ale o pár měsíců později jsem se s botama zase setkal. „To jsem vážně nečekala, že ti je přivezu tak brzo,“ říkala se smíchem Ivana, když mi je v Praze snad ještě během listopadu předávala.
