Hodně lidí má severní pól spojený s romantikou objevitelských cest, hrdinstvím a krutou přírodou. Někteří si to dokonce dokážou splnit – a využijí k tomu základnu Barneo, arktický tábor na driftující ledové kře poblíž nejsevernějšího bodu naší planety. Její historie se píše už více než třicet let. A je to fascinující příběh: do určité míry se na něm totiž dá ukázat i vývoj Ruska za poslední tři dekády a ještě mnohem víc.
Historie základny Barneo se začala psát na začátku 90. let, když se francouzští cestovatelé Christian de Marliave a Bernard Buigues rozhodli začít organizovat turistické výpravy na severní pól. Obrátili se na ředitele leningradského Muzea Arktidy a Antarktidy Viktora Bojarského.
Bojarskij měl dobré styky – Francouzům pomohl založit malou základnu v obci Chatanga na poloostrově Tajmyr, odkud se dá k severnímu pólu létat s mezipřistáním na ostrově Srednij. První turistická výprava se uskutečnila v roce 1992, pronajmout si vrtulník v tehdejším chaosu po rozpadu SSSR šlo za hubičku. A už o rok později vzniká driftující základna Barneo, aby turisté mohli u pólu zůstat několik dní a nemuseli hned letět zpátky.
Pro turisty i mamuty
Nicméně základna může existovat jen zhruba měsíc: od konce března, kdy už začíná polární den, ale led je pořád dostatečně tlustý, aby se na něm dala vybudovat přistávací dráha, do konce dubna.
Nejdříve z Chatangy vzlétnou dva vrtulníky Mi-8, které hledají co nejpevnější kru co nejblíž k severnímu pólu. Když ji naleznou, z Murmansku vylétne těžký dopravní letoun Il-76, který nad určeným místem padákem vyhodí nevelký buldozer, buldozeristu a barely s palivem.
Buldozerista následně během několika dní vybuduje přistávací dráhu, na níž jako první přistane AN-24, který byl v Sovětském svazu vyvinut právě jako letadlo pro podmínky Arktidy. Letadla pak přivážejí všechno vybavení, stany, generátory, zásoby či palivo a od počátku dubna také první turisty. A když koncem dubna tloušťka ledu zeslábne, je potřeba tábor evakuovat. Ovšem neodváží se ze kry všechno, jenom to nejcennější, u zbytku se předpokládá, že až led praskne, prostě se to potopí. A nejde jen o prázdné barely od paliva: podle norského listu The Barents Observer na mořském dně leží také přinejmenším dvacet buldozerů.
Barneo, základna v krajině věčného ledu a sněhu.
De Marliave a Buigues se nevěnovali jen turistickým zájezdům na severní pól. Protože v Chatanze byli široko daleko jedinými cizinci, místní obyvatelé jim začali nosit na prodej pozůstatky mamutů, které nalézali ve věčně zmrzlé půdě. „My jsme nechtěli spekulovat s kly mamutů! Ale paleontologové nám řekli, že pokud by se podařilo najít celého mamuta, byl by to vědecký průlom,“ vzpomínal De Marliave později.
A skutečně v roce 1996 pasák sobů Alexej Žarkov uviděl na břehu řeky Kyrsa-Jurjach kly trčící z ledu. Když je vytáhl, ucítil hnilobný zápach. Pod ledem byla celá hlava a možná i trup mamuta. Aby se ostatky nepoškodily, plán byl vyřezat obří ledový kvádr s mamutem uvnitř a pomocí těžkého vrtulníku Mi-26 ho dopravit do Chatangy, kde ho v bývalém chladicím cechu rybářského podniku opatrně rozmrazí pomocí stavebních fénů.
Když zjišťovali, kde by mohli sehnat vrtulník schopný transportovat více než dvacet tun těžkou kostku ledu, oslovil je švédský miliardář Frederik Paulsen. Ten v roce 1988 zdědil od svých rodičů farmaceutickou společnost Ferring Pharmaceuticals a postupně z ní vybudoval jednu z největších firem v oboru. Od roku 2009 už se ale zabývá jen svými koníčky, především extrémním cestováním. Paulsen chtěl na severní pól, a to co nejrychleji. Bylo to ale téměř nemožné, polární den končil a led u pólu byl tenký. Naštěstí pro něj na pól chtěl také polárník a člen ruského parlamentu Artur Čilingarov.
Sejdou se Francouzi, Švéd a Rus
Poslanec za vládnoucí Jednotné Rusko na kandidátce fungoval jako tzv. lokomotiva, tedy známé jméno, jehož kredit nikdo nemůže zpochybnit. Podobně tak v čele Jednotného Ruska v různých volbách fungoval například trojnásobný olympijský šampion ve volném zápasu Alexandr Karelin nebo legenda světového skoku o tyči Jelena Isinbajevová. Čilingarov coby spoluzakladatel a místopředseda Ruské geografické společnosti měl obšírné styky s Kremlem, včetně samotného Vladimira Putina, a koncem září chtěl stylově oslavit své šedesáté narozeniny na severním pólu.
De Marliave a Buigues uměli zorganizovat cestu na pól, ale neměli vrtulník a peníze. Čilingarov dokázal sehnat vrtulník, ale neměl peníze, které naopak měl Paulsen. Takže nakonec dohoda zněla, že ruský poslanec pozve miliardáře na svoje narozeniny a Francouzi za svou pomoc dostanou vrtulník na přestěhování zmrzlého mamuta. Koncem září 1999 tak vrtulník se zhruba šedesátkou narozeninových hostí vzlétl k severnímu pólu.
Na severním pólu zjistili, že led by těžký stroj nevydržel, a proto se vrátili na nejbližší pevnou zemi, kde Paulsen vytáhl bednu francouzského šampaňského, které většinou v mrazu popraskalo. Nicméně asi o měsíc později vrtulník skutečně dopravil zmrzlého mamuta do Chatangy pod dohledem kamer televizního kanálu Discovery. Hned několik vědeckých týmů z celého světa vyjádřilo ochotu naklonovat buňky vyhynulého giganta. Po rozmrazení ledového kvádru se ale ukázalo, že uvnitř byla jen kostra, ocas a trochu srsti. Buňky vhodné pro klonování nalezeny nebyly.
Přátelství mezi Paulsenem a Čilingarovem umožnilo i další projekt, potopení se na „skutečný“ severní pól, tedy na dno oceánu v místě pólu. Autorem myšlenky byl Australan Mike McDowell, který pro projekt získal tvůrce batyskafů Mir, ruského vědce Anatolije Sagaleviče. Ovšem neměl finance a nemohl zajistit ledoborce, které by členy expedice dopravily na místo ponoru. Finance dodal Paulsen, vše ostatní zařídil Čilingarov.
Ten také byl v prvním batyskafu spolu s druhým sponzorem expedice, bývalým rozvědčíkem a nyní poslancem Vladimirem Gruzděvem, a na dno umístili ruskou vlajku. O hodinu později připluli i Paulsen s McDowellem. Pro švédského miliardáře to byl jen další adrenalinový zážitek, ale Kreml expedici využil: ministerstvo přírodních zdrojů okamžitě prohlásilo, že výsledky expedice dokazují, že podmořský Lomonosovův hřbet je pokračováním Sibiřské kontinentální platformy, a tudíž ho Rusko může pokládat za součást svého kontinentálního šelfu.
Mezi mafiány
Na Lomonosovův hřbet si ale dělají nárok také Dánsko a Kanada. Sám Paulsen to zlehčoval. „Američané umístili svou vlajku na Měsíci. Nemyslím si, že budou tvrdit, že Měsíc patří jim. Nevím o žádném oficiálním výroku ze strany ruských úřadů, že by jim odteď měl patřit severní pól,“ řekl v jednom z rozhovorů. Jenže nejde jen o Měsíc. Na arktickém šelfu totiž je celá řada nalezišť ropy a plynu. Je to sice komplikované, ovšem je to jen otázka času. Podle odhadů klimatologů mohou ledovce v Arktidě roztát již v roce 2035.
A nejde jen o těžbu: pokud se předpovědi potvrdí, otevře se Severní mořská cesta, tedy způsob, jak přepravovat zboží z Číny do Evropy podél ruského arktického pobřeží. Částečně již funguje, ale pořád jsou potřeba ledoborce. Za pár let možná potřeba nebudou. A má to i vojenský rozměr. V roce 2014 po anexi Krymu Vladimir Putin zřídil speciální arktická vojska a během posledních osmi let znovuotevřel 50 vojenských základen z dob studené války, jež jsou rozmístěny podél arktického pobřeží.
Nicméně v době Paulsenova a Čilingarovova večírku už tábor neovládali Francouzi, ale podnikatel Alexandr Orlov. „V roce 2002 úřady v Chatanze vysvětlili Francouzům, že ruští byznysmeni se rozhodli sami zabývat se komerčními cestami na severní pól,“ píší v knize o Paulsenovi novináři Charlie Buffet a Thierry Meyer. Francouzský tábor na pólu chvilku existoval paralelně s tím Orlovovým, ale v roce 2005 ruské úřady oznámily, že Francouzům už žádné vrtulníky neposkytnou.
Bernard Buigues vzpomínal, že cítil hrozbu. „Řekli nám, že si můžeme nechat mamuty, ale na pól ať zapomeneme. Byly to složité doby mladého a stále ještě divokého kapitalismu s jeho tvrdou, až krutou konkurencí.“ Alexandr Orlov byl totiž spojen se solncevskou mafií, která se mimochodem v 90. letech snažila usadit i v Česku, než to česká policie zatrhla zásahem v pražské restauraci U Holubů. Tuto mafii řídil další „milovník Arktidy“, Sergej Michajlov, přezdívaný Michas. Ten sice stále tvrdí, že není žádný mafián, a argumentuje rozsudkem švýcarského soudu, který ho zbavil všech obvinění, už ale nedodává, že to bylo proto, že klíčový svědek obžaloby Vadim Rozenbaum byl v roce 1997 zastřelen ve svém domě v Nizozemsku. Takže Francouzi v Chatanze dopadli ještě dobře.
Penis v ledové vodě
Naprostá většina návštěvníků byli zahraniční turisté. „Každou chvíli přicházely skupiny turistů a průvodce jim říkal: ‚Podívejte, tady pracuje ruský vědec, podívejte, tady odebírá vzorky vody.‘,“ popisoval každodenní praxi ruský hydrolog, který několik let pracoval na Barneu, v rozhovoru pro Svobodnou Evropu. Za možnost pobýt několik dnů u severního pólu každý rok několik stovek turistů platilo tisíce i desetitisíce dolarů.
Někteří ale platit nemuseli, protože byli osobními hosty Alexandra Orlova, respektive Kremlu. Tak se na severním pólu ocitl například monacký kníže Albert II. nebo britský princ Harry. Ten se dokonce nechal „pokřtít“ jako polárník, kdy ho (v ochranném obleku) ponořili do vysekané díry v ledu. Harry si později ve svých memoárech stěžoval, že mu tehdy omrzl penis a léčil si to krémem, který jeho matka používala na rty.
Současně se neustále posilovala přítomnost ruské armády v Arktidě. Nebylo to nic nového, už v sovětských dobách zde byly stanice, které se hydrofonickými přístroji snažily sledovat pohyby amerických ponorek. Nyní to ale dostalo propagandistický rozměr. V dubnu 2014, kdy „zelení mužíčci“ obsadili Krym a rozpoutali válku v Donbasu, 50 ruských výsadkářů vyskočilo nad táborem Barneo a úspěšně přistálo. V roce 2015 pak kvůli vojákům organizátoři Barnea obětovali i turistickou sezonu. Nejde ale jen o propagandu: arktická vojska jsou významnou silou a americká armáda přiznává, že v Arktidě výrazně zaostává.
„Za posledních osm let Rusko modernizovalo více než 50 vojenských základen z doby studené války. Občas zde probíhají cvičení, během kterých mají civilní lodě problémy. V roce 2018 během cvičení NATO Trident Juncture Rusové blokovali signál GPS, což komplikovalo práci třeba norským rybářům,“ psal server Politico. V květnu 2022, tedy tři měsíce po zahájení útoku Ruska na Ukrajinu, na výjezdním zasedání Námořního kolegia při ruské vládě se jednalo o nové námořní doktríně do roku 2035, ve které se počítá v případě potřeby se zařazením civilních lodí do sestavy vojenské flotily.
Pochybní hosté
V roce 2017 zemřel na infarkt hlavní organizátor Alexandr Orlov a o rok později práva na Barneo vykoupil Frederik Paulsen. Jenže ho pronásledovaly problémy: roku 2019 se mu nepodařilo zajistit dopravní letadlo An-74, které vozilo turisty na Barneo ze Špicberků. Ředitele letecké společnosti Shar Ink, která po léta přepravu zajišťovala, zatkla policie a obvinila ho z podvodu a finančních manipulací.
Tehdy se ještě Paulsenovým manažerům podařilo najít jediný dostupný letoun An-74 ukrajinské společnosti Antonov. Jenže v okamžiku, kdy se na Špicberkách shromáždilo na 150 zahraničních turistů a personálu základny, se ukázalo, že ukrajinské letadlo nepřiletí. Dodnes není jasné proč. Možná k tomu svolení nedaly ukrajinské úřady, možná to zrušil samotný Antonov, který mohl mít podezření, že letadlo bude využito i pro potřeby ruské armády.
Čech seskočil na severní pól. Připil jsem si tam s kanadskými důchodci, říká |
Tím to ale neskončilo. V letech 2020 a 2021 byl tábor zrušen kvůli epidemii koronaviru, v roce 2022 ruské vojenské letectvo místo vysazování buldozerů na Barneo dopravovalo těžkou techniku pro útok na Ukrajinu. O rok později tábor pracoval jen v minimálním formátu, údajně šlo jen o pár lidí, kteří byli VIP hosty Frederika Paulsena. Není jisté, jak se tam dostal jistý Srdžan Lolič, jenž se označuje za prvního Srba, který byl na severním pólu.
Možná proto, že na Loliče italská policie vydala mezinárodní zatykač kvůli jeho účasti při zmizení Arťoma Ussa z italské vazby. Podle Italů útěk tohoto muže, který byl obviněn z pašování vojenských technologií ze Západu do Ruska, zorganizovala srbská mafie. Shodou okolností je Arťom synem krasnojarského gubernátora Alexandra Ussa. A Lolič na svých sociálních sítích tvrdí, že ho gubernátor pozval na společnou večeři...
Soumrak nad krou ledovou
Podstatně větší smůlu měli běžci, kteří se chtěli zúčastnit extrémního maratonu The North Pole Marathon. Ten se naposledy konal v roce 2018, kdy se ho zúčastnilo 47 atletů z celého světa. Měsíc před naplánovaným startem organizátoři oznámili, že norské úřady nedaly svolení pro lety ze Špicberků. Místo toho společnost Runbuk, která závod pořádá, nabídla letní variantu a soutěžící na pól dopravil ledoborec. Moc zájemců ale nebylo, v mužské kategorii soutěžili jen čtyři běžci.
V letošním roce se organizátoři znovu pokusili vést maratonce přes Rusko. Celkem se chtělo zúčastnit 22 atletů, kteří se dostali až do Krasnojarsku, tam ale jejich cesta skončila. „Řekli nám, že není možné kvůli praskajícím krám vybudovat tábor, a dokonce nám ukázali video praskliny. Nabídli nám, že buď nám vrátí peníze, nebo si je nechají jako startovné na příští rok,“ řekl Svobodné Evropě jeden z běžců ze zemí západní Evropy. Startovné mimochodem bylo až 22 tisíc eur. „Pro mě je životní touha proběhnout se na severním pólu. Rozumím, nakolik je to citlivé. Mám mezi svými přáteli jak Rusy, tak Ukrajince,“ řekl atlet, který nechtěl být jmenován, aby v budoucnu neměl problémy se získáním ruského víza.
Jeho sen se ale možná nikdy nesplní. Budoucnost Barnea nevypadá dobře. Letos tábor fungoval jen týden, nepodařilo se najít dostatečně pevnou kru. Poté, co praskla celkem třetí, padlo rozhodnutí tábor opustit. Globální oteplování nejspíše v dohledné budoucnosti budování tábora znemožní. Pro Rusko, které se kvůli agresi vůči Ukrajině ocitlo v mezinárodní izolaci, už Barneo ztratilo svou přitažlivost coby odměna loajálním západním celebritám. Finančně to také již není tak zajímavé. Ani další trasy přes Norsko nebo Kanadu nevypadají udržitelně: dostatečně silné kry, které by umožňovaly přistání dopravních letadel, tam odborníci zatím nenašli. Další buldozery na dně Severního ledového oceánu tak nejspíše přibývat nebudou.
